Jediný bombardér změnil 2. světovou válku: B-29 stál víc než atomovka, ale bez něj by Amerika nevyhrála

Když 6. srpna 1945 ráno odstartoval z ostrova Tinian upravený B-29 s označením Enola Gay, nesl v pumovnici uranovou bombu Little Boy. O tři dny později jiný Superfortress, Bockscar, shodil plutoniovou Fat Man na Nagasaki. Dva lety, dva stroje, konec nejničivějšího konfliktu v dějinách. Jenže příběh B-29 nezačíná ani nekončí atomovými misemi. Začíná o roky dříve, v továrních halách a na testovacích letištích, kde se rodil nejdražší zbraňový systém druhé světové války, dražší než samotný Projekt Manhattan.

Tři miliardy proti dvěma: program versus program

Často opakované srovnání „B-29 stál víc než atomová bomba“ zní jako absurdita. Není. Jen je potřeba vědět, co se srovnává. Nejde o cenu jednoho letounu proti jedné hlavici. Celý program vývoje a výroby B-29, od prvních prototypů přes tisíce sériových strojů, motory, výcvik posádek, budování základen až po logistiku náhradních dílů na Pacifiku, spolkl přibližně 3 miliardy tehdejších dolarů. Projekt Manhattan, jak uvádí americké ministerstvo energetiky, stál do konce války 2,2 miliardy dolarů a zaměstnával 130 000 lidí. B-29 byl tedy dražší nikoli proto, že by „letadlo bylo větší zázrak než bomba“, ale proto, že šlo o celý válečný ekosystém: továrny Boeingu, Bellu a Martinu, stovky letišť, desetitisíce mechaniků, miliony náhradních dílů a šest drah dlouhých přes 2 590 m na Tinianu, kde vznikla největší letecká základna celé války.

Sázka, která málem shořela na motorech

Boeing dostal kontrakt na vývoj v roce 1940, ale cesta k nasazení byla všechno, jen ne hladká. Srdcem problémů byl osmnáctiválcový hvězdicový motor Wright R-3350, výkonný, ale náchylný k přehřívání, únikům maziva a katastrofickým požárům. Druhý prototyp XB-29 se 18. února 1943 zřítil po vzplanutí motoru; zahynul šéfzkušební pilot Eddie Allen i celá posádka. V lednu 1944 bylo z 97 vyrobených strojů provozuschopných pouhých šestnáct.

Armáda reagovala tím, čemu se dodnes říká „Battle of Kansas“, krizová mobilizace techniků, subdodavatelů a vojáků přímo na výrobních linkách v Kansasu, aby se stroje dostaly do bojeschopného stavu. Jako pojistku si Pentagon držel konkurenční Consolidated B-32 Dominator. Nešlo o hladce běžící program. Šlo o krizově zachraňovanou sázku za tři miliardy dolarů.

Proč právě B-29, a nic jiného

Co dělalo Superfortress nenahraditelným? Kombinace parametrů, kterou žádný jiný spojenecký bombardér nenabízel:

• Dolet přes 5 950 km (3 700 mil), dost na zpáteční let z Mariánských ostrovů nad japonské ostrovy a zpět.
• Přetlakové kabiny v přední i zadní části trupu, posádky mohly operovat ve výškách nad 9 150 m (30 000 stop) bez kyslíkových masek.
• Dálkově ovládané střelecké věže s analogovým počítačovým řízením palby, technologický skok, který Smithsonian označuje za předchůdce pozdějších obranných systémů bombardérů.
• Nosnost až přibližně 9 070 kg (20 000 liber) bomb a operační dostup 10 240 m (33 600 stop).

Britský Lancaster byl mimořádně účinný nad Evropou, ale neměl přetlakovou kabinu ani dolet pro Pacifik. Halifax od září 1943 přecházel na méně riskantní cíle kvůli ztrátám. Německý He 177, jediný pokus Luftwaffe o skutečně těžký dálkový bombardér, trpěl přehříváním spřažených motorů natolik, že si vysloužil přezdívku „Flaming Coffin“. Žádný z nich nemohl nahradit B-29 v roli, pro kterou byl stvořen: trvalý strategický úder na japonské jádro z ostrovních základen tisíce kilometrů daleko.

Silverplate: když ani Superfortress nestačil

Standardní B-29 přitom atomovou bombu nést nemohl. Původní plutoniová konstrukce Thin Man měřila přes 5 m (17 stop) a vyžadovala spojení přední a zadní pumovnice. Pozdější Fat Man narazil na dveře pumovnice široké 163 cm (64 palců), příliš úzké. Testy odhalily problémy se stabilitou i odhozem.

Řešením se stal Projekt Silverplate: úprava malé části flotily výhradně pro jaderné mise. Silverplate stroje dostaly rozšířenou pumovnici, upravenou závěsnou mechaniku pro Little Boy a Fat Man, vrtule Curtiss Electric s reverzním chodem pro kratší dojezd po přistání a zvláštní stanoviště v kokpitu pro důstojníka dohlížejícího na zbraň. Aby se kompenzovala hmotnost bomb, technici odstranili veškeré střelecké věže kromě ocasní a sejmuli pancéřování. Výsledkem byl lehčí, rychlejší a výše létající stroj, ale prakticky bezbranný proti stíhačkám. Posádky 509. smíšené skupiny na Tinianu přitom většinou netušily, co přesně cvičí. Vědělo to jen úzké velení.

Víc než dvě bomby

Redukovat B-29 na nosiče Little Boy a Fat Man by znamenalo ignorovat měsíce předchozí kampaně. Od listopadu 1944 Superfortressy z Mariánských ostrovů bombardovaly japonský průmysl z velké výšky. Když se přesné denní nálety ukázaly jako málo účinné, generál Curtis LeMay v březnu 1945 přešel na nízké noční zápalné útoky, které systematicky ničily japonská města. B-29 zároveň v rámci operace Starvation kladly miny do japonských přístavů a lodních tras, čímž přispívaly k námořní blokádě.

Poválečné americké analýzy přiznávají, že samotné strategické bombardování nebylo jediným rozhodujícím faktorem kapitulace, roli hrála i námořní blokáda, nedostatek surovin a sovětský vstup do války. Bez B-29 by ale USA v létě 1945 neměly žádný jiný bombardér schopný kombinovat dálkový dosah z Mariánských ostrovů s interním nesením atomové zbraně. Válka by s největší pravděpodobností skončila později a za jinou cenu, možná invazí na japonské ostrovy, jejíž odhady ztrát se počítaly ve statisících na obou stranách.

Dnes stojí Bockscar v Národním muzeu USAF v Daytonu, Enola Gay ve Smithsonianu u Washingtonu. A v pražském Vojenském historickém ústavu leží pilotní křídla a stužky medailí plukovníka Paula Tibbetse, tichá připomínka toho, že i návštěvník se může dotknout příběhu stroje, který stál víc než atomová bomba a bez kterého by ta bomba neměla jak doletět k cíli.