Bombardér Caproni Ca.135 měl být legendou, jejíž základy zavrhlo už Československo. Italské letectvo tak nevzkřísil

Italské vojenské letectvo bylo v polovině 30. let 20. století považováno za jedno z nejvyspělejších na světě. Moderně vypadající letadla, aerodynamicky čisté jednoplošníky a absolutní světový rychlostní rekord držel italský speciál. To všechno vytvářelo dojem, že italské válečné letectvo je silnou a účinnou zbraní, které se jen tak někdo nevyrovná.

Italské letectvo zdecimovala válka, která nepřišla

Jenomže zdání klame. Benito Mussolini, tehdejší italský předseda vlády a šéf italských „fascist“, který od roku 1922 de facto vládl Itálii, měl sen, s nímž se nikterak netajil. Vybudovat novou Římskou říši, která by panovala celému Středomoří. Po definitivním upevnění své moci v roce 1926 se tak začal na svou vizi důsledně připravovat.

V jeho plánech byla započítána i válka, a to nejpozději v polovině 30. let. K tomuto datu také Mussolini budoval armádu, pro niž požadoval vývoj moderních zbraní a jejich rychlé zařazení do výzbroje. Italské letectvo tak dosáhlo svou kvalitou i kvantitou svého vrcholu opravdu v polovině 30. let, kdy ale žádná válka nevypukla. A to svým plánům na dobytí Středomoří podřídili v Itálii i vývoj letecké techniky.

iZdroj fotografie: Public Domain

Trefil se však právě do doby přinášející rychle za sebou velké množství nových poznatků jak z aerodynamiky, tak konstrukce moderních letadel, které Italové nestíhali správně využívat a uplatňovat. Jedním z takových strojů byl i na první pohled velmi moderní a aerodynamicky vytříbený dvoumotorový bombardér Caproni Ca.135, jehož vznik byl objednán v roce 1934 specifikacemi italského ministerstva letectví.

To požadovalo dvoumotorový bombardér, který by dokázal dopravit 1 200 kg pum na vzdálenost 1 000 km rychlostí alespoň 386 km/hod ve výšce 5 000 metrů. Výkony to byly na tehdejší dobu skutečně vysoké, ve stejné době byla v tehdejším Československu teprve zkoušena nová stíhačka Avia B-534, která v prototypu dosahovala rychlosti o 20 km/hod nižší, než jakou měl disponovat požadovaný italský bombardér naložený pumami.

Nový bombardér se objevil již v roce 1935

Hlavní konstruktér, inženýr Cesare Pallavicino, si pospíšil a první prototyp nového bombardéru se vznášel již 1. dubna 1935. Poháněly ho dva motory Issota Fraschini „Asso“ XI R, s jejichž předchůdci mělo Československé letectvo tak špatné zkušenosti. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat a hnací jednotky se staly hlavní slabinou a Achillovou patou italského bombardéru Caproni Ca.135.

Výkon dvakrát 623 kW (835 koní) byl na toto těžké letadlo přece jenom málo. Zvláště když se ukázalo, že se konstruktéři u této smíšené konstrukce tak trochu přepočítali a letoun byl ve výsledku téměř o tunu a půl těžší. Motory byly dosti poruchové a nespolehlivé, unikal z nich olej, klesal výkon atd. Už při zkouškách přitom Caproni Ca.135 získal velmi špatnou pověst, ale přesto byl ministerstvem letectví v roce 1936 objednán; jeho sériová výroba však dala vzniknout pouze 32 kusům.

Ačkoliv byly postupně vylepšovány a nakonec obdržely i jiné motory, pověst bombardérů Caproni Ca.135 zachráněna nebyla. Piloti si na stroj stěžovali celkem oprávněně: při startu dosti znatelně vybočoval z osy vzletu, pilotovat ho šlo skutečně obtížně, při letu na jeden motor šel jen velmi těžko udržet přímý směr a ve větších výškách byl letoun velmi „labilní“ a čas od času naprosto neočekávaně přecházel do neřízeného pádu.

O italský Caproni Ca.135 byl zájem v zahraničí

Ani zjevná nepoužitelnost bombardérů Caproni Ca.135 však propagandě nevadila a ta jim dělala velkou reklamu, na niž reagovali v Peru a objednali 11. srpna 1936 šest kusů pro své vojenské letectvo CAP. To je obdrželo v roce 1937, kdy byly lodí dodané kusy zkompletovány přímo v Peru, kde měla firma Caproni svoji pobočku. Ani tam se ovšem neosvědčily a peruánští letci k nim měli stejné připomínky jako domácí italské osádky.

Letouny tak byly v Peru vyřazeny z vojenského letectva velmi rychle a ke konci své kariéry létal už jenom transportní. V roce 1942 se jich potom vláda zbavila úplně pro naprostý nedostatek náhradních dílů. Dalším zahraničním zájemcem bylo španělské letectvo generála Franca, které projevilo cílený zájem o dodávku osmi Ca.135 v roce 1937. A tak v Itálii připravili osm strojů označených jako Ca.135 S, a to k dodání vzduchem.

iZdroj fotografie: Public Domain

V létě 1938 bylo vše připraveno a přelet měly provést zkušené osádky z útvaru, v němž létali také na italských verzích bombardéru Caproni Ca.135. Přesto tento pokus o etapový přelet skončil naprostým debaklem. Začal startem pouze sedmi letadel, protože osmé havarovalo už při pokusu o vzlet. Při druhém přistání pak piloti poškodili další letouny, takže na Sardinii poměrně dlouho čekali, než budou všechna poškozená letadla opravena.

Nový start přeletu ze Sardinie začal 9. září 1938 s cílem dosáhnout města Palma de Mallorca, které leželo právě na ostrově mezi Sardinií a Španělskem. Tam ale nakonec přistály jen dva stroje, neboť tři zmizely beze stopy v moři a ostatní se z důvodu vysoké oblačnosti nedokázaly orientovat a ztratily směr. Nakonec se štěstím doletěly zpět na Sardinii.

Tam se poté vrátily i dva stroje, které se na Mallorcu dostaly. Po ztracených bombardérech Caproni Ca.135 S i jejich osádkách bylo poměrně intenzivně pátráno, ale nalezena nebyla žádná, byť sebemenší část a moře ani nikdy nevyplavilo nešťastné členy posádek. Z dodávky Francovu letectvu tak nic nebylo, načež ostatní letouny ze španělské objednávky po návratu do Itálie zamířily do italských leteckých útvarů.

Letoun Caproni Ca.135 neuspěl ani v domovské Itálii

Závěrem vyšetřování ztráty letadel nad Středozemním mořem bylo, že letouny Caproni Ca.135 ve velkých výškách kolem 6 500 metrů nad mořem ztrácejí podélnou stabilitu a jakýkoli zásah do řízení v této výšce (stačilo pouze přenastavit vyvažovací plošky na kormidlech) způsobil nekontrolovatelný pád letounu.

Velení italské Regia Aeronautica (Vojenské letectvo Italského království) pak řešilo, co má vlastně s těmito nepodařenými stroji dělat. Nakonec se rozhodlo pro jejich rekonstrukci, především pak pro instalaci spolehlivějších a výkonnějších hvězdicových motorů Piaggio P.IX s výkonem 746 kW (1000 koní), a přesunulo je ke školním jednotkám.

V leteckých školách v Malpense a Ghedi však nesloužily dlouho, pouze do roku 1941, kdy se přišlo na to, že konstrukce nevydržela namáhání opakujících se cvičných startů a přistávání, v jejichž důsledku se začala doslova rozpadat. A tak šly hrdé italské bombardéry Ca.135 v listopadu 1941 do šrotu.

Základní data bombardéru Caproni Ca.135

• Rozpětí 18,8 m
• Délka 13,7 m
• Výška 3,4 m
• Prázdná hmotnost 6 600 kg
• Startovní hmotnost 8 400 kg
• Maximální rychlost 365 km/hod
• Cestovní rychlost s pumami 320 km/hod
• Stoupavost u země 437 m za minutu
• Dostup 7 900 m (s motory Piaggio)
• Dolet 1 600 km