Ukrajina používá v konfliktu s Rusy reaktivované drony sovětské výroby ze 70. let. Jeden z nich spadl před nedávnem v Chorvatsku

Tupolev Tu-141 Striž je druhou generací sovětských dronů, není známo kolik jich Ukrajina vzala zpět do služby. Stroj byl sledován radiolokátory Maďarska a Chorvatska

i Zdroj fotografie: Jiří Černilevskij / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Ukrajinská armáda nasadila proti Rusku i systémy, které byly považovány již za vyřazené z výzbroje. Jedním z nich je průzkumný dron Tu-141, který pochází ze sedmdesátých let minulého století. Nedávno, dne 12. 3. 2022 ve 23.04 hodin dopadl jeden Tu-141 do chorvatského Zagrebu. Před tím velkou rychlostí proletěl nad územím Rumunska a Maďarska. Byl sledován radiolokátory protivzdušné obrany Maďarska i Chorvatska.

Sovětský operačně taktický průzkumník

Chorvaté předpokládají, že Tu-141 startoval z ukrajinského letiště Ivano-Frankivsk za účelem průzkumu nad prostorem, kde operují ruská vojska. Většina odborníků se domnívá, že došlo buď k chybě při programování trasy letu, nebo k poruše avioniky. Dosud skoupé chorvatské zdroje (rukopis článku byl dokončen 15. 3. 2022) neuvádějí obsažnější informace.

iZdroj fotografie: Ferndando.tassone / Creative Commons / CC BY-SA
Tu-141 Striž v bývalém leteckém muzeu v Chodynce

Vývoj proudového bezpilotního letounu Tu-141 s označením VR-2 (Vozdušnyj Razvědčik) a bojovým jménem Striž (Rorýs) byl zahájen počátkem sedmdesátých let minulého století pod vedením konstrukční kanceláře OKB Tupoleva. Patřil do skupiny takzvaných operačně-taktických rozvědčíků, která však nakonec zahrnovala pouze tento typ.

Úkolem bezpilotního letounu měl být fotografický, televizní, laserový a radiační průzkum na vzdálenost několika set kilometrů, ve dne i v noci. Celá letová mise měla být realizována pomocí předen nastaveného programu letu, takže odpadla možnost rušení komunikace protivníkem. Vývoj realizoval tým pod vedením Leonida Kulikova v konstrukční kanceláři Opyt.

Striž je druhou generací sovětských bezpilotních letounů

První prototyp vzlétl roku 1974. Státní zkoušky byly realizovány v období 1976-1977 a po nich zahájena sériová výroba. Ta probíhala v období 1979-1983 v závodě číslo 135 Leninských mladých komunistů (KOMSOMOL) v ukrajinském Charkově (dnes Charkiv), přejmenovaném v devadesátých letech na Charkovský státní letecký podnik. Celková produkce dosáhla 159 dronů Tu-141, včetně sedmi prototypů vyrobených experimentálním pracovištěm číslo 156 Tupoleva.

Striž byl v podstatě zvětšenou verzí taktického průzkumného dronu Tu-143 (VR-3) Rejs, vyráběného v období 1973-1989. Tu-141 a Tu-143 jsou označovány jako druhá generace sovětských proudových bezpilotních letounů. Koncepce i konstrukce VR-2 a VR-3 byla prakticky shodná, přestože hlavním konstruktérem VR-3 byl G. M. Gofbauer a sériovou výrobu realizoval Voroněžský letecký závod.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA
Striž v ruském leteckém muzeu v Moninu

Dron VR-2 byl původně projektován jako nadzvukový s rychlostí až 1300 km/h, ale vzhledem k nutnosti složitější konstrukce vstupu vzduchu a dalších dílů a skupin bylo nakonec rozhodnuto, že bude dosahovat nejvyšší rychlosti blížící se rychlosti zvuku (subzonický), zhruba 1000 km/h. Naopak VR-3 byl od počátku projektován jako podzvukový. Dále měl VR-2 původně přistávat na kolový podvozek, ale v průběhu vývoje bylo převzato jednodušší řešení shodné s VR-3, kdy návrat na zem zajišťuje padák.

Počet reaktivovaných Tu-41 Ukrajinci není znám

Shodná konstrukce draku obou dronů byla pravděpodobně zvolena z důvodu urychleného a levnějšího vývoje. Za konkurenční typ ve výzbroji NATO lze považovat Ryan Firebee, který odpovídal velikostí spíše typu VR-3. Nelze vyloučit, že právě tento americký dron, nasazený za války ve Vietnamu, se stal důvodem k zahájení vývoje sovětských proudových taktických i operačních typů. V době vietnamské války byl ve výzbroji tehdejšího SSSR pouze obří průzkumný proudový typ Tu-123 Jastreb. Při rozdělení SSSR roku 1991 zůstaly Tu-141 ve výzbroji Ruska a Ukrajiny.

iZdroj fotografie: Alexej Petrov / Creative Commons / CC BY
Ruský Striž na návěsu TPU-141

Ruské byly naposledy veřejně vystaveny na veletrhu MAKS 1995. Ruská strana aktuálně uvádí, že všechny Tu-141 byly vyřazeny z výzbroje. Ukrajinská armáda si Tu-141 podržela ve výzbroji až do přelomu tisíciletí, pravděpodobně z důvodu domácí výroby a tím zajištěného servisu a provozu. Později byly uloženy ve skladech. Od roku 2014 bylo reaktivováno, případně modernizováno 68 ukrajinských vojenských letadel různých typů, včetně oficiálně neupřesněného počtu Tu-141.

Nebylo publikováno, zda byly na ukrajinských Tu-141 provedeny nějaké konstrukční změny, které by vycházely z vývoje především elektroniky od osmdesátých let minulého století. Nelze však přehlédnout, že byl realizován vývoj bezpilotního cílového letounu s dálkovým řízením jako verze Tu-141 pro výcvik stíhacích pilotů a obsluh raketových systémů protivzdušné obrany. Podle dosažitelných informací se nedostal do sériové výroby.

Konstrukce Tu-141

Drak dronu VR-2 (letoun bez motoru, kokpitu, avioniky, podvozku, výzbroje, palivových, hydraulických a elektrických systémů) je koncipován jako jednomotorový, proudový, celokovový, samonosný dolnoplošník koncepce kachna (hlavní nosné plochy vzadu, malé předkřídlo vpředu). Základním konstrukčním materiálem je tvrzená hliníková slitina D16. Trup je poloskořepinové konstrukce s kruhovým průřezem v přední a oválným v zadní části. Průměr přední kruhové části je 950 mm. Drak trupu se dělí na čtyři sekce, označované od přídě k zádi F1 až F4.

Základem sekce F1, která končí za předkřídly je dielektrický laminátový nosový radom. Ten existuje ve dvou provedeních, podle průzkumné aparatury uvnitř, přičemž obě verze jsou zaměnitelné. Lze je lehce vizuálně rozlišit. První z verzí má anténu na špici radomu, za ní na spodku šikmé části lomené okénko a pod předkřídly další lomené okénko směřující dolů. V případě této verze využívá přední okénko fotokamera A-86P, televizní kamera, infračervený senzor, případně laserový dálkoměr.

Spodní okénko využívá panoramatická fotokamera PA-4. Druhá verze radomu, která slouží především k radiolokačnímu průzkumu má přední část aerodynamicky čistou a bez předního okénka, přičemž anténa se nalézá na horní straně špice.. Podle dosažitelných snímků na internetu disponuje ukrajinské letectvo oběma verzemi radomu.

V sekci F2 se nalézají zdroje (akumulátory), hydraulika s tlakovými nádržemi a ventily k ovládání vodorovných a svislých řídicích ploch, avionika, elektronika, konkrétně autopilot AP-141, počítač VU-141, dopplerovský měřič úhlu snosu DISS-7, radiovýškoměr pro malé výšky A-032, radionavigační systém blízké navigace RSBN-141. V sekci F-2 je rovněž šachta pro zatažení příďové podvozkové nohy.

Vývoj motoru se opožďoval za vývojem dronu

Středovou sekci F3 vyplňují tři integrální nádrže na pohonné hmoty. Skrz ni zároveň prochází tunel vedení vzduchu k motoru od vstupního otvoru na hřbetě trupu. Uvedená koncepce výrazně snižuje, spíše znemožňuje detekci Tu-141 zepředu, a to radiolokátorem zachycujícím lopatky kompresoru motoru, jež tvoří výrazný demaskující prvek proudových motorů. V sekci F4 je umístěn proudový motor KR-17A (KR-17-300) s axiálním kompresorem.

Vzhledem k tomu, že vývoj motoru se opožďoval za vývojem dronu, byl u prvních deseti Tu-141 použit motor R9A-300 o stejném tahu 19,6 kN, vycházející z motoru Tumanskij RD-9B používaného pro stíhací letoun MiG-19. Motor je skloněn od osy trupu dolů vzad v úhlu 4° 30´.V některých starších ruských zdrojích jsou Tu-141 s motorem KR-17A označovány bojovým jménem Strela, později se již toto označení neobjevuje.

Start z přepravního a startovacího návěsu zajišťuje odhazovatelný startovací motor na tuhé palivo. V hřbetu trupu za vstupem vzduchu se nalézají dva padáky, a to brzdicí a přistávací. Při pozemním transportu a za letu kryje jejich pouzdro aerodynamický kuželový kryt. Po vypnutí motoru při ukončení letu a ostrém nastoupání výšky pro snížení rychlosti je kryt odhozen a vypuštěn brzdicí padák.

Po dalším snížení rychlosti je vypuštěn přistávací padák. Před dopadem podvozku na zem se iniciují brzdicí raketové motory upevněné na laně přisávacího padáku. Z uvedeného vyplývá, že přistání lze realizovat pouze při nízké rychlosti větru.

Součástí systému je řada podpůrných vozidel

Delta křídlo s poměrně malou plochou má úhel náběžné hrany 58° a negativní vzepětí -3°. součást odtokové hrany tvoří dvojité elevony ovládající výšku letu a boční náklon. Vnější část křídel je sklopná nahoru z důvodu zmenšení rozpětí při transportu a skladování. Na spodku křídel se nalézají šachty pro podvozkové nohy. Tříbodový podvozek příďového typu slouží pouze k utlumení dopadu na zem v rámci přistání.

Na spodku jsou kruhové opěrné plošky. Služební předpis proto označuje podvozkové nohy jako páky. Manipulaci s Tu-141 zabezpečuje jeřáb. Malá předkřídla lze na zemi nastavit v úhlu náběhu od 0°do 8°. Jsou tak aerodynamicky vyvažovány rozdíly v hmotnosti průzkumných přístrojů v radomu v různé sestavě.

Součástí systému jsou technická a skříňová terénní nákladní vozidla. Jedná se o přepravní a startovací návěs TPU-141, který je vlečen za tahačem KRAZ-260V 6×6, dále transportně-nabíjecí vozidlo TZM-141 s jeřábem, vozidlo technické obsluhy KPK-141, mobilní vyhodnocovací a dešifrovací stanoviště POD-3, polní údržbářskou dílnu MT-141, vozidlo topografického připojení, cisternové vozidlo s leteckým petrolejem a velitelská a nákladní vozidla.

Jaké služby může prokazovat dron ze sedmdesátých let v moderní válce?

Zdroj: Autorský komentář MVK

Diskuze Vstoupit do diskuze
107 lidí právě čte
Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Vstup Ukrajiny do EU: Zelenského nový dokument nepotěší
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Rusko se našich nových tanků od Německa nebojí, protože jsou z 90. let. Je fakt, že naší šanci na obranu nijak nezvýší
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Rizikem cystitidy (zánětu močového měchýře) je rozšíření infekce do ledvin: Tipy na prevenci a léčbu
adbz.cz
adbz.cz
Naše babičky myly skleničky octem a rýží. Tak se dají vyčistit i úzké nádoby a veškeré sklo se bude lesknout