Archaický dvouplošník klamal tělem. Pod konzervativním vzhledem tepalo srdce pravého válečníka.
Ve druhé polovině 30. let 20. století nově založená Luftwaffe mohutně zbrojila. Na tom si chtěla přilepšit i firma Henschel, dosud vyrábějící lokomotivy. Zde roku 1935 vznikl letoun, jenž měl sloužit jako stroj blízké podpory. Jednalo se o přechodný typ, než se rozjede výroba Junkersu Ju 87 Stuka. Nikdo tehdy netušil, jak dlouho Hs 123 zůstane ve výzbroji, či jak ho piloti budou mít raději oproti jeho nástupci.
Konzervativní a bytelný
Hs 123 disponoval konzervativní, ale extrémně odolnou konstrukcí. Letadlo mělo sloužit jako střemhlavý bombardér a letoun blízké podpory. Parametry stroje se na to zdály být ideální. Odolnost celokovové konstrukce byla dokonale vyladěna a Hs 123 byl schopen vybrat téměř vertikální let. I aerodynamika stroje byla dobrá. Hvězdicový devítiválcový motor BMW 132 (licenční Pratt & Whitney Hornet) měl speciální aerodynamický kryt.
Rozpětí Henschelu dosahovalo 10,50 metru, délka trupu 8,33 metru a výška 3,21 metru. Hmotnost prázdného stroje činila 1 420 kilogramů a maximální vzletová 2 350 kilogramů. Z duralu byl na trupu potah pouze na motoru a části horního křídla, všude jinde bylo nataženo plátno. Pilota chránila pouze pancéřová opěrka hlavy. Ve spodních křídlech seděly vztlakové klapky a podvozek byl pevný.
Jak již bylo popsáno výše, srdcem stroje byl motor BMW 132 s výkonem 880 koní. To dávalo bombardéru na dvojplošník slušnou rychlost 340 kilometrů v hodině. Dostup činil 9 000 metrů a dolet 860 kilometrů. Dolet se snižoval s nákladem bomb a při 250 kilogramech munice již byl pouze poloviční. Vzhledem k tomu, že se jednalo o stroj blízké podpory, to nevadilo.
Andílek s ostrými zuby
Hlavňovou výzbroj tvořily dva pevné synchronizované kulomety MG17 7,9 milimetru s 500 náboji každý. Henschel unesl maximálně 450 kg bomb. Pod trupem na výklopné vidlici mohla být nesena puma o hmotnosti až 250 kg nebo přídavná nádrž. Pod křídly pak bylo místo pro bomby o hmotnosti 50 kg, později i pro dvě gondoly s kanóny MG FF 20 milimetrů. Henschel se pokoušel i o další vývoj stroje. Vedle instalace výkonnějších motorů a nových směrovek měla verze B mít kompletně duralový potah celého draku, verze C zase uzavřený kokpit.
Luftwaffe však neměla zájem. Pro ni představoval typ pouze přechod mezi klasickými a střemhlavými bombardéry, přičemž Hs 123 měl sloužit k otestování celé koncepce. K tomu se brzy naskytla příležitost ve španělské občanské válce. V říjnu 1936 byly zaslány do Španělska dva stroje Hs 123 A-0, kde měly být pučisty vyzkoušeny v roli taktických bombardérů. Dislokované byly na letišti Cherez de La Frontera. Přibyly tam dokonce ještě dříve, než vznikl Legion Condor a byly to první stroje tohoto typu, které se zapojily do ostrého konfliktu. V listopadu dostali další stroj, a nakonec jich dostali celkem pět v první vlně.
V listopadu 1936 byl konečně zformován Legion Condor ve Španělsku, s velitelem plk. Wolframem von Richthofenem. Ten měl pro další osud letounu Hs 123 poměrně klíčový význam, protože rychle a správně odhadl jeho potenciál. Španělé do té doby používali své Hs 123 jako klasické vodorovně létající lehké bombardéry. Pro krátký dolet a malé množství pum, které v této roli unesly, byly zklamáním. Po jejich soustředění u Legion Condor s německými piloty u jednotky VJ/88 v Tabladě (označení 24-1 až 24-5) začaly být používány v roli, ke které byly zkonstruovány, totiž jako střemhlavé bombardéry pro útoky na pozemní síly protivníka. Rázem se z ošklivého káčátka vyklubala labuť. V této úloze totiž nebyl jejich malý dolet až takovou překážkou, avšak schopnost přesného bombardování střemhlav se naopak velmi cenila. Bojové nasazení Hs 123 (většinou ve dvojicích) prokázalo jeho schopnost značné pružnosti při nasazeních na podporu pozemních vojsk.
Hs 123 byl schopen absorbovat i velké poškození, a dokonce i přímé zásahy do trupu a motoru. Na frankisty při tomto způsobu nasazení zapůsobil velkým dojmem, zejména v bojových podmínkách. Španělé převzali od Legion Condor dva zbylé Hs-123 a dalších 12 kusů objednali. Ty operovaly ze Sevilly a vysloužily si přezdívku Angelito (Andílek). V řadách španělských pučistů se stroje absolutně osvědčily. Hs 123 byl „uživatelsky přívětivý“. Pilotáž nedělala problémy, výdrž letadla zůstávala i přes mnoho zásahů obrovská a opravy byly díky odolnosti konstrukce a použití plátna velmi snadné. Poslední španělský Hs 123 byl vyřazen až roku 1955.
Až do absolutního konce
Objevil se i platící zákazník. Roku 1938 doputovalo lodí 9 kusů (podle jiných pramenů 12 kusů) Hs 123 až do vzdálené Číny, kde se zúčastnily bojů proti japonské armádě na řece Jang-c’-ťiang. Podařilo se jim zničit velké množství japonských říčních lodí.
Během mnichovské krize roku 1938 byly v Německu Hs 123 provizorně začleněny do Schlachtfliegergruppe. Spolu s dalšími staršími letadly měly útočit v případě vypuknutí horkého konfliktu na pozemní cíle. Po mnichovské dohodě se tyto skupiny až na jednu rozpustily.
Výroba Hs 123 byla v Německu po cca 260 kusech v roce 1938 ukončena, protože typ byl chápán jako přechodný a střemhlavé bombardéry měl nadále v Německu zastupovat především typ Ju-87 Stuka. Letadel Stuka však nebyl stále dostatek, a tak 1. září 1939 ve 4:30 ráno proti Polsku startovaly i „staré“ sto dvacet trojky. K šoku důstojníků Luftwaffe si vedly skvěle. Stejně tak i nad Belgií a Francií v květnu a červnu roku 1940. Piloti přišli na to, že motor BMW vydává podobný zvuk jako kulomet. Své stroje často vedli při vysokých otáčkách na přízemní falešné útoky, čímž narušovali morálku nepřítele. Zvláště na hipotrakci měly takovéto útoky zničující účinek. Luftwaffe si však v té době již uvědomovala omezení Hs 123, a tak je do bitvy o Británii nenasadila.
Celkem 32 strojů, které měly být po západním tažení vyřazeny, si ponechala. Svoji užitečnost dokázaly i nad Řeckem a Sovětským svazem. Zde se však ukázala chyba, jež mohla být napravena modernizací Henschelu na verzi s kabinou už před válkou. V ruském mrazu piloti v otevřených kabinách totiž trpěli omrzlinami. Důležitou roli hrály Hs 123 i v bitvě o Stalingrad a Kursk. Na východní frontě vykonávaly Hs 123 také rušivé noční přepady, které prováděli i Sověti na svých strojích Polikarpov Po-2.
Hojně se používaly také při taženích proti partyzánům. Především na východní frontě se i tento v podstatě značně zastaralý letoun velice osvědčil. Platilo to dokonce do té míry, že byla reálně zvažována možnost obnovení jeho sériové výroby, k čemuž však nemohlo dojít z kuriózního důvodu, výrobní přípravky byly totiž v roce 1940 sešrotovány. Zbylé letouny byly vyřazovány až v roce 1944, po naprostém opotřebování a vyčerpání všech dostupných zdrojů náhradních dílů. A tak se stroj Henschel Hs 123 stal snad jediným typem letounu v historii, který byl vyřazován nikoli pro zničení v bojích a morální zastaralost, ale prostě proto, že už z technických důvodů déle létat nemohl, protože jeho opravy a údržba už nedokázaly udržet toto letadlo v provozu. Žádný Henschel Hs 123 kromě španělských válku nepřežil.
Znáte další dvojplošník, který se prosadil za druhé světové války?
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 19092
Události
|
PŘEČTENÍ: 26602
