Sovětská technika už není spolehlivá, Indové posílají An-32 k šípku. Evropa dokáže nabídnout, o čem se Rusům nesní

Dne 12. srpna 2026 rozeslalo indické ministerstvo obrany výzvu k podání nabídek v programu Medium Transport Aircraft. Cílem je postupně nahradit stárnoucí flotilu Antonovů An-32, které indické letectvo provozuje od osmdesátých let a jejichž modernizace se opakovaně zadrhávala na nedostupnosti náhradních dílů. Nejde přitom jen o výměnu starých draků za nové. Indie tentokrát požaduje, aby se většina strojů vyráběla přímo na jejím území, aby vznikl domácí servisní hub a aby architektura letounů zůstala otevřená pro budoucí indické úpravy. Právě tohle je něco, co Rusko se svou postsovětskou průmyslovou základnou nabídnout nedokáže.

Proč An-32 přestal stačit

Antonov An-32 vznikl jako vylepšená verze An-26 přímo pro indické podmínky: horké klima, krátké vysokohorské dráhy, přistávání v Ladaku i na severovýchodě země. Dvoumotorový turbovrtulový transportér s maximální nosností kolem 6,7 tuny a doletem přibližně 2 500 km sloužil spolehlivě po desetiletí. Jenže spolehlivost stroje je jen tak dobrá jako spolehlivost jeho dodavatelského řetězce.

Už v roce 2015 indická vláda oficiálně přiznala, že modernizace An-32 nabírá zpoždění kvůli nedostupnosti komponent způsobené rusko-ukrajinským geopolitickým střetem. Ze 105 plánovaných upgradů bylo v roce 2019 hotovo pouhých 55 kusů, a zbytek závisel na dodávkách modernizačních kitů z Ukrajiny. Po únoru 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu a rozpoutalo válku, která trvá už více než čtyři roky, se tato zranitelnost jen prohloubila. Indie se tak ocitla v situaci, kdy provozuje řádově kolem stovky letounů, jejichž údržba závisí na dvou zemích, které spolu válčí.

Zakázka za čtvrt bilionu

Formální startovní výstřel padl 27. března 2026, kdy indická Rada pro obranné akvizice schválila takzvaný Acceptance of Necessity pro program MTA. Srpnová výzva k podání nabídek pak upřesnila parametry: Indie chce šedesát strojů v kategorii 18 až 30 tun užitečného nákladu. Prvních dvanáct má přijít v hotovém stavu přímo od výrobce, zbylých 48 se má montovat a vyrábět v Indii s domácím podílem nejméně 40 %, postupně rostoucím k 60 %.

Nejde o abstraktní tonáž. Indické letectvo chce převážet lehký tank Zorawar, houfnice M777 o hmotnosti přes čtyři tuny, kontejnery s protilodními střelami BrahMos i odpalovací jednotky systému protivzdušné obrany Akash. Právě proto je spodní hranice nosnosti nastavena na 18 tun, to je víc než trojnásobek toho, co unesl An-32.

Odhadovaná hodnota celého programu se pohybuje kolem bilionu rupií, tedy zhruba 250 miliard korun. Kdo vyhraje, nezíská jen kontrakt na letadla, ale dlouhodobou pozici v indickém obranném průmyslu.

Kdo se pere o zakázku

Na startovní čáře stojí dva jasní favorité a jeden outsider.

• Embraer C-390 Millennium v tandemu s indickou Mahindrou. Brazilský letoun nese až 26 tun nákladu, letí rychlostí kolem 870 km/h a při plném zatížení dosáhne doletu přibližně 2 000 km. Embraer už v únoru 2026 oznámil plán vybudovat v Indii servisní centrum pro C-390 a nabízí otevřenou architekturu avioniky. Silným argumentem je i rostoucí uživatelská základna: stroj si vybralo jedenáct letectev, z toho sedm z NATO, včetně Česka, které letos v červenci převzalo svůj první kus.
• Lockheed Martin C-130J-30 Super Hercules s indickou Tatou. Prodloužená verze legendárního Hercula unese zhruba 20 tun, letí rychlostí kolem 660 km/h a má dolet přibližně 3 900 km s nákladem necelých 16 tun. Indie už dvanáct C-130J provozuje a zná je z vysokohorských operací v Ladaku. Lockheed a Tata Advanced Systems v září 2024 oznámily dohodu o rozšíření výroby a montáže přímo v Indii.
• Airbus A400M je papírově nejsilnější, ale pravděpodobně mimo hru. S nosností kolem 37 tun přerůstá indický požadavek a podle dostupných informací Airbus soutěž spíše vynechá. Evropská stopa v Indii je nicméně reálná jinak: program C-295 s Tatou už dnes představuje první vojenský letoun vyráběný v Indii soukromou firmou. Právě tento průmyslový model (lokální výroba, přenos technologií, domácí servis) je to, o čem se ruským výrobcům skutečně nesní.

Proč Rusko tahá za kratší konec

Ruská alternativa pro střední transportní kategorii existuje zatím hlavně na papíře. Projekt Il-214, později přeznačený na Il-276, měl být společným rusko-indickým podnikem. Plán vznikl v roce 2009, v roce 2016 byl zastaven a podle serveru ThePrint jej HAL s Ruskem v roce 2026 znovu oživil. Jenže mezi oživením projektu a sériovou výrobou ověřeného letounu leží propast, kterou žádné memorandum nepřekročí.

Indie si tím nechává otevřená zadní vrátka, a současně ve stejném balíku rozhodnutí z března 2026 schválila další baterie S-400 i generální opravy motorů stíhaček Su-30MKI. Nejde tedy o rozvod s Ruskem. Jde o cílenou diverzifikaci tam, kde má Indie alternativu a kde dává smysl domácí výroba. Transportní letectvo je přesně taková oblast: C-390 i C-130J jsou sériově ověřené stroje s fungujícím dodavatelským řetězcem, zatímco ruský Il-276 zůstává projektem bez prototypu.

Český úhel pohledu

Indický tendr není jen vzdálená exotika. Česká republika pořizuje dva C-390 Millennium a součástí kontraktu je průmyslová spolupráce s LOM Praha a Aero Vodochody Aerospace v hodnotě přes dvě miliardy korun. Pokud Indie vybere stejný typ, česká obranná základna se ocitne ve sdíleném ekosystému s jedním z největších světových odběratelů vojenské techniky. Roste tím uživatelská komunita, klesají náklady na údržbu a zvyšuje se interoperabilita v rámci NATO i mimo něj.

Podle českého ministerstva obrany stál celý český balík dvou strojů včetně vybavení, výcviku a podpory 11,3 miliardy korun. Kusová cena samotného letounu je obchodní tajemství, přímé srovnání s americkým C-130J, jehož tankerová varianta KC-130J vychází na 78 až 83 milionů dolarů za kus, proto není čisté. Výkonnostně ale C-390 nabízí vyšší nosnost, vyšší rychlost a srovnatelný dolet, což z něj dělá papírově silnějšího kandidáta i pro indický tendr.

Pokud smlouva padne přibližně v roce 2027, první stroje by podle dřívějších požadavků indického letectva mohly dorazit kolem roku 2030. Kompletní přezbrojení šedesáti kusy potrvá déle, většina flotily má vzniknout přímo v Indii. Antonovy An-32 tak ještě nějakou dobu poletí. Ale jejich éra se už definitivně uzavírá a s ní i představa, že postsovětský dodavatelský řetězec dokáže držet krok s tím, co nabízí západní a brazilský průmysl.