Jugoslávie stála za vlády Josipa Broze Tita na hranici dvou světů – demokratického a komunistického a v konfliktu se mohla ocitnout s oběma z nich. Snažila se proto udržet co nejvíce nezávislosti na obou stranách a vybudovat si vlastní pokročilý zbrojní průmysl. Mezi její špičkové výrobky patřila i letadla – velkým úspěchem byl lehký bitevní SOKO J-21 Jastreb, který měl v případě války bojovat proti oběma stranám.

Z cvičného letadla na bojovníka

Ačkoliv se Jugoslávie snažila dlouho balancovat mezi oběma bloky, po roztržce se Stalinem se plně spoléhala na dodávky z USA. To se ale Titovi nelíbilo, a tak v 50. letech 20. století rozjel řadu vlastních zbrojních programů, jejichž vrcholem byl cvičný letoun G-2 Galeb (Holub), jehož výroba se rozjela v roce 1966 ve firmě SOKO v Mostaru (dnes Bosna a Hercegovina). Jednalo se na svou dobu o velmi pokročilý letoun srovnatelný s tím nejlepším na obou stranách železné opony, včetně L-29 Delfín.

iZdroj fotografie: Srđan Popović / Creative Commons / CC BY

S krizemi studené války se pak jugoslávská armáda rozhodla z Galebu vyvinout lehký bitevní letoun, který by byl v případě války připraven zastavit případný postup obou stran. Bitevník měl být jednomístný a mít větší dolet, odolnost a především nést silnější a bohatší výzbroj než mohl unést cvičný jednomístný předchůdce. Jeho první prototyp vzlétl v roce 1965 a sériová výroba se rozběhla naplno po invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa. SOKO J-21 Jastreb (Jestřáb) byl do služby uveden na konci roku 1968.

SOKO J-21 Jastreb byl více než povedený

SOKO J-21 Jastreb měl na délku 10,88 m, rozpětí křídel 10,56 m a výšku 3,64 m, hmotnost coby prázdného pak byla 2 810 kg a maximální 5 100 kg. Srdce letounu bylo britské, motor BWB byl licenční kopií Rolls-Royce Viper Mk531 s výkonem 13,32 kN. Odstranění jednoho pilotního místa vedlo k odstranění největšího problému Galebu, a sice malého doletu, takže nemohl provádět akce příliš daleko – činil totiž pouhých 669 km. Jestřáb dal oproti tomu na plné nádrže 1 559 km a jeho maximální rychlost byla krásných 820 km/h, dostup pak 1 200 metrů.

Jugoslávské tanky M-84 mají stále co říci. Ukrajinci by jimi mohli zničit i nejlepší ruské tanky T-90M, pokud by se „posnažili“

Pro svou pýchu měli Jugoslávci také široký arzenál zbraní. Pevnou výzbroj tvořily tři kanóny Browning AN/M3 ráže 12,7 mm umístěné v čumáku a disponoval celkem osmi pylony: dva pod trupem měly nosnost 250 kg a byly na nich neseny bomby, zbylých šest pod křídlem mělo nosnost po 50 kg a byly nosiči neřízených raket VRZ-157 127 mm. J-21 mohl nést i přídavné nádrže, v případě průzkumné verze pak kamery.

Jestřáb pro chudé orly byl ideální

J-21 byl přesně střižen pro podmínky Jugoslávie. Šlo o levné letadlo se snadnou údržbou a s dobrými letovými vlastnostmi, jeho velkou výhodou navíc byla možnost krátkého startu za pomoci raket s tuhým pohonem JAPO a velmi krátký dojezd při přistání. Vzlétat dokonce mohl i z nezpevněných ploch, ovšem velkou chybou na jeho kráse byla velmi tenká skořepina bez pancéřové ochrany, takže nemusím dodávat, že šla odolnost hodně dolů.

iZdroj fotografie: Wusel007 / Creative Commons / CC BY

Továrna SOKO vyprodukovala mezi lety 1968 a 1977 celkem 224 Jestřábů. Největším uživatelem se samozřejmě stala Jugoslávie, ale zaujal i v exotické Africe – Libye jich odebrala 34 a k dalším uživatelům patřil Zair, Zambie a Kongo. J-21 se pokoušel zabojovat i během balkánských válek, ale coby starší stroje bez letecké podpory neměly proti soupeřům z NATO šanci a ztráty byly veliké. Do dnešních dnů je snad ve službě několik Jestřábů v Srbsku a v Libyi a 31 jich stojí v leteckém muzeu v Bělehradě.