Akce letců z června 1940 měla posílit morálku Francie, a naopak pochroumat tu Německou. Pýcha nacistické říše měla být zasažena na nejcitlivějším místě. V Berlíně!
Již od začátku 2. světové války nebyl pro spojenecké letce lákavější a zároveň tvrdší a nedostupnější cíl, než byl Berlín. Dostat se nad něj a byť jen symbolicky ho bombardovat bylo otázkou nejen symbolickou, ale i prestižní. Znamenalo by to totiž zvládnout nejen nebezpečný let, ale vlepit říši, a především Hermannu Göringovi, pořádný políček. Francie pod útokem v květnu 1940 tuto výzvu přijala.
Vychloubačný maršál proti válečnému pošťákovi
Když v září 1939 vyhlásily po útoku na Polsko Francie a Velká Británie válku Německu, většina Němců se obávala leteckých útoků. Jejich obavy se v jednom ze svých vychloubačných projevů pokusil „vtipně“ rozptýlit velitel Luftwaffe Herman Göring, který prohlásil: „Pokud jedna jediná bomba dopadne na Berlín, můžete mi říkat Meyer.“ Později měl tohoto výroku hořce litovat.
Na začátku roku 1940 však tlustý nacista neměl důvod pochybovat o svých slovech. Po pádu Polska se Berlín ocitl v hlubokém zázemí. Let nad město by vedl přes celé Německo a letadlo by bylo nepochybně zachyceno německou protiletadlovou obranou. O nočním bombardování, které bylo stále v plenkách, důstojnici Luftwaffe ani neuvažovali. Berlín byl v zdánlivém bezpečí.
Pro nálet na Berlín bylo potřeba mít především letadlo s odpovídajícím doletem. To Francouzi měli. Společnost Farman (po znárodnění Société Nationale de Constructions Aéronautiques du Centre-SNCAC) vyráběla civilní stroje řady 220. Tato letadla měla nejen velký dolet, ale i slušnou nosnost. Vrcholovým zástupcem řady byl typ 223.4. Ten byl konstruován podle požadavků aerolinek Air France na rychlý dálkový poštovní letoun, schopný dolétnout z pevninské Francie do Francouzské Guyany nebo Brazílie.
Stroj měl 14 nádrží!
V roce 1939 byl již zastaralý, ale jeho výkony na noční bombardovací lety postačovaly. Farman 223.4 nebylo na svou dobu malé letadlo. Měřilo 23,50 metru, rozpětí bylo 33,58 metru a výška činila 5,9 metru. Hmotnost prázdného letounu byla 9 980 kilogramů. Maximální vzletová pak 23 600 kilogramů.
Srdcem stroje byly čtyři řadové dvanáctiválce do V Hispano-Suiza 12Y-38/39 o výkonu 910 koní, zavěšené v tandemech (tažný a tlačný za sebou) ve dvou gondolách na každém boku trupu pod křídly, které stroji dávaly maximální rychlost 350 kilometrů v hodině. Dolet s přetížením byl až 8 000 kilometrů a dostup s 2 000 kilogramy bomb 4 000 metrů.
Posádku tvořilo pět mužů. Původně měl mít stroj i přetlakovou kabinu a mohl by tak operovat ve výškách kolem 10 000 metrů. V rámci časových a materiálních úspor dostal stroj jen částečně hermetizovanou kabinu a posádka kyslíkové dýchací přístroje. Stroj měl 14 nádrží s obsahem 14 000 litrů paliva. Palivové nádrže při nouzovém přistání na moři mohly sloužit jako plováky a nadnášet letadlo nějakou dobu.
Ve víru války měl Jules Verne vrátit úder
Nakonec byly vyrobeny tři stroje. První s imatrikulací „F-AJQM“ byl pokřtěný po známém astronomovi „Camille Flammarion“, druhý „F-ARIN“ dostal po patronovi jméno „Jules Verne“ a „F-AROA“ měl jméno po astronomovi a matematikovi „Le Verrier“. První stroj byl poprvé zalétán v pro nás nešťastném datu – 15. března 1939. Po vypuknutí války všechny stroje zabralo námořnictvo, které je používalo k hlídkování.
Z Farmanů vznikla letka B5. V říjnu 1939 „Le Verrier“ odstartoval s diplomatickou poštou do Brazílie. Jeho úkolem však bylo zachytit pohyb německé atlantické eskadry s křižníkem Admiral Graff Spee v čele. To se podařilo a loď nakonec sama posádka potopila v Montevideu. Bylo to první velké vítězství Spojenců. O sedm měsíců později byla situace jiná.
Dne 10. května 1940 na Francii udeřily německé armády. O měsíc později byla situace země katastrofální. Generální štáb se proto rozhodl podpořit morálku země odvážnou operací: bombardováním Berlína! To se řeklo snadno, ale hůře udělalo. Ze 420 francouzských bombardérů před útokem jich bylo již na 350 zničeno. V tu dobu již byl Jules Verne přestavěn na bombardér.
Úkolem provést let byl pověřen kapitán Henri Laurent Daillière, který se před válkou proslavil rekordními přelety, kdy například roku 1937 zvládl bez mezipřistání 4 337kilometrový let z Cherbourgu do Senegalu. Daillière nechal na Farmana přidat další nádrže s objemem 4 000 litrů. Pod křídla a trup bylo přimontováno osm závěsníku pro 250kilogramové pumy.
Pod trupem byly bomby pouhých 20 centimetrů nad runwayí. Když na to Daillièra upozornili technici, jen lakonicky odpověděl: „To nevadí! Budeme opatrní!“ Pro lepší pocit posádky byl do přídě namontován jeden letecký kulomet Darne ráže 7,5 mm (Mitrailleuse Darne 7,5 mm). To byla veškerá obranná výzbroj stroje. Do letadla se ještě vměstnalo 80 desetikilových bombiček, které vyhazovala osádka ručně otevřenými dveřmi. Celý letoun byl nalakován na černo.
Tvrdý oříšek
Již 13. května 1940 stroj bombardoval strategický most u Maastrichtu a v dalších dnech železniční seřadiště u Cách. Berlín však byl tvrdý oříšek. Nálet nešlo provést přímým letem. Vedl by přes střed nacistické říše a přes její největší letecké základny. Při nízké rychlosti Julese Vernea by stroj letěl nad územím Německa ještě nebo už za světla. To by bylo sebevražedné. Bylo proto nutno změnit strategii.
Jules Verne odstartoval z letiště Mérignac u Bordeaux v 15:30 dne 7. června 1940. Letadlo bylo přetíženo a pomalým letem nad kanálem La Manche a poté nad Severním mořem kolem již okupovaného pobřeží Severní Francie, Belgie a Nizozemí se pomalu dostalo do vzdušného prostoru Německa. Poté bombardér pokračoval nad Štětín, který použil jako záchytný bod, a zatočil nad ním ostře vpravo. Cesta nad Berlín byla otevřena a útočník se blížil ze strany, odkud ho nikdo nečekal.
Těsně po půlnoci a před Berlínem Daillière úmyslně rozladil chod jednotlivých motorů stroje. To mělo dvojí výsledek. Čtyřmotorový Jules Verne zněl jako více letadel, čímž měl zmást německou protiletadlovou obranu. Zároveň takto simuloval poškození a předstíral nouzové přistání na letišti Tempelhof. Jednalo se o chytrou válečnou lest, kterou později mnoho posádek například v RAF při nočních bombardovacích náletech na Německo používalo také.
I naši letci v 311. bomb. peruti RAF podle vzpomínek pamětníků tuto techniku matení německé PVO používali. Posádka Julese Verna zmátla německé pozorovatele a získala čas pro hledání svého cíle ukrytého na předměstí Berlína. Tím byla továrna Siemens – největší výrobce elektroniky v Evropě.
Zapomenutý triumf
Najít továrnu jim vskutku nedělalo problém. Berlín byl v mírovém klidu a nebyl zatemněn. Bomby dopadly naprosto přesně a posádka začala ručně vyhazovat i malé desetikilové bomby. Nadšení na palubě bylo obrovské. Poprvé v dějinách byl bombardován Berlín! Navíc ponížili Göringa. Jeden z členů posádky s jadrným vzkazem Hitlerovi vyhodil i své boty.
Jules Verne po odhození bomb zrychlil a přízemním letem nabral kurz na Francii. Právě včas! Pouliční světla v Berlíně zhasla, městem se rozezněl protiletecký poplach a rozsvítily se protiletecké reflektory. Francouzský útočník v nízkém letu byl však již daleko. Po více než 13hodinovém letu Jules Verne v 5:10 ráno dne 8. června 1940 v klidu přistál na letišti Orly u Paříže.
Materiální škody byly minimální, ale pýcha nacistického Německa utrpěla šrám. Hra s motory Francouzům vyšla. Tisk referoval o náletu celé letky francouzských bombardérů. Hitler běsnil a nechal z fronty stáhnout několik letek stíhačů. Göringovi lidé začali po straně říkat Meyer a protileteckým sirénám „Meyerovy trubky“.
Proti Mussolinimu a s hořkým koncem
Dne 10. června byl Jules Verne opět v akci. Tentokrát bombardoval továrnu Heinkel v Rostocku. Po návratu se letci dozvěděli, že Itálie zbaběle vyhlásila Francii válku. Farmana čekaly operace proti Mussolinimu. Již 13. června Verne bombardoval rafinerie v Porto Marghera a nad Římem Daillièrova posádka rozházela protifašistické letáky.
Veškeré operace skončily 18. června 1940, kdy Francie byla před kapitulací a bombardovat Němce už se velitelství nezdálo jako dobrý nápad. Farmany přelétly po příměří do Toulouse v neokupované části Francie. Dne 7. srpna 1940 byla letka B5 rozpuštěna a stroje byly přestavěny do své civilní podoby. Němci povolili používat „Camille Flammarion“ a „Le Verrier“ na lety do francouzských kolonií.
Tragikomický byl osud „Le Verrier“. Při letu do Sýrie se 22. listopadu 1940 při přeletu Středozemního moře letadlo dostalo nad oblast námořní bitvy mezi Brity a Italy u mysu Spartivento a bylo Italy sestřeleno. Smutný osud potkal i „Camille Flammarion“. Letadlo bylo těžce poškozeno a odepsáno při přistání u Bejrútu roku 1941. O povolení k provozu Julese Vernea se Francouzi ani nepokoušeli. Věděli, že by Němci stroj zabavili a zničili, pokud by se dozvěděli, že je stále letuschopný.
Letadlo bylo odstaveno na letišti v Toulouse. Daillière nařídil, že pokud by se ho pokusili zmocnit okupanti, mělo být zničeno. Odvážný pilot zůstal ve službách vichistického režimu. 11. října 1942 zahynul během průzkumného letu nad Siera Leone. Jeho stroj ho přežil přesně o měsíc. Dne 11. listopadu Němci spustili operaci Anton a okupovali zbytek Francie. Vojáci splnili Daillièrův rozkaz a Julese Vernea vyhodili do povětří.
Jakým způsobem ovlivnila akce výsledek války?
Zdroj: Janusz Piekalkiewicz, Letecká válka 1939-1945, Plzeň, 1995.
Námořní technika
|
PŘEČTENÍ: 16649
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 20094
