Letecký inženýr navrhl a sestavil T400: ultratěžký dron, o který dnes žadoní armáda. Unese 200 kg a letí rychlostí auta na dálnici

Příběh T-400 nezačal u vojenského zadání ani u miliardového kontraktu. Začal kolem roku 2006 v dílně pilota vrtulníků, který si umanul postavit hoverbike, pilotovaný stroj s dvěma vrtulemi, řídítky a motocyklovým sedlem. Z toho nápadu vyrostla firma Malloy Aeronautics, zapsaná v britském obchodním rejstříku v březnu 2012, a postupně celá rodina bezpilotních strojů, které dnes řeší jeden z nejpalčivějších problémů moderních armád: jak dostat munici, vodu a zdravotnický materiál k vojákům, aniž by se po cestě někdo nechal zabít.

Od hoverbiku ke stroji, který zajímá generály

Malloyho původní Hoverbike P1 byl v podstatě technologická kuriozita: spalovací motor, lidský pilot, nulová autonomie. Cesta k vojenskému využití trvala přes deset let a vedla přes zásadní pivot: místo pilotovaného létajícího motocyklu začala firma vyvíjet čistě elektrické bezpilotní multirotory s vysokou nosností. Klíčovým partnerem se stal americký SURVICE Engineering, který technologii Malloy přenesl do programů pro US Navy a Marines.

Zlom přišel v únoru 2020, kdy NAVAIR uspořádal soutěžní fly-off pro taktické zásobovací drony. SURVICE s platformou TRV-150 zvítězil. O tři roky později, v dubnu 2023, podepsalo americké námořnictvo výrobní kontrakt na téměř dvě stovky strojů rodiny TRV, konkrétně verze TRV-150C. Důležitá poznámka: tento kontrakt se netýkal přímo T-400, ale menšího příbuzného systému ze stejné technologické rodiny. Prvních šest produkčních kusů bylo připraveno pro nasazení ještě v listopadu 2023.

Mezitím Malloy (dnes součást divize FalconWorks zbrojního giganta BAE Systems) paralelně vyvíjel těžší platformy T-400 a T-600 pro britské ozbrojené síly a alianční partnery.

Co T-400 skutečně umí (a co ne)

Kolem parametrů T-400 koluje řada čísel, která se vzájemně bijí. Důvod je prostý: stroj prošel několika vývojovými iteracemi a firma sama přiznává, že dnešní T-400 byl během zkoušek v roce 2023 označován jako T-600. Aktuální stav podle oficiální produktové stránky:

• Maximální užitečné zatížení: 165 kg
• Dolet: 40–60 km
• Maximální rychlost: 40 m/s (přibližně 144 km/h)
• Pohon: čistě elektrický, odnímatelné baterie

Starší materiály Royal Navy z roku 2020 uváděly u tehdejšího T400 nosnost 180 kg při celkové hmotnosti stroje 370 kg a operačním dosahu 20 km s plným nákladem. Cifra 200 kg, která se v médiích objevuje nejčastěji, pochází z demonstrátoru T-600 předvedeného na aliančním cvičení REPMUS v Portugalsku na podzim 2023, kde BAE Systems deklaroval právě 200 kg při rychlosti 140 km/h a dosahu 80 km.

Rychlost 144 km/h skutečně odpovídá cestovní rychlosti auta na dálnici, je dokonce nad českým limitem 130 km/h. Dolet při maximálním zatížení je ale omezený: starší data pracovala s pouhými 19–20 kilometry. To zní málo, jenže přesně na to je stroj navržený.

Poslední míle, kde umírají lidé

Vojenská logistika má svou vlastní anatomii. Strategický přesun materiálu na tisíce kilometrů zvládnou letadla a lodě. Problém nastává na posledních kilometrech, od předsunuté základny nebo lodi k bojové jednotce v kontaktu s nepřítelem. Právě tady konvoje najíždějí na miny, helikoptéry padají pod palbou a řidiči zásobovacích vozidel patří mezi nejohroženější vojáky v operaci.

T-400 a celá rodina Malloy/SURVICE míří přesně do tohoto prostoru. Dron nepotřebuje přistávací dráhu, vzlétne vertikálně, autonomně doletí na zadané souřadnice, složí náklad a vrátí se. Odnímatelné baterie umožňují rychlý obrat, firma neuvádí přesný čas výměny, ale zdůrazňuje, že obsluha „nemusí čekat hodiny na nabití“. S připravenou sadou náhradních baterií může jeden stroj létat v rychlých cyklech.

Royal Navy testovala koncept už v létě 2020 pro zásobování lodí. Při cvičení REPMUS 2023 šlo o simulovanou evakuaci raněných a přepravu munice. British Army stroj předváděla při logistických demonstracích v roce 2024. A v USA zájem nekončí u námořnictva: v prosinci 2025 americká armáda převzala první dodávku systémů JTAARS od SURVICE a v květnu 2026 následoval produkční kontrakt.

T-400 není sám, ale trefil se do doktríny

Na trhu těžkých logistických dronů roste konkurence. Kaman se svým KARGO UAV deklaruje nosnost až 360 kg a přelet bez nákladu na téměř tisíc kilometrů. Elroy Air s hybridně-elektrickým Chaparralem cílí na 135–225 kg nákladu při dosahu přes 480 km. NAVAIR v srpnu 2024 testoval oba tyto stroje pro střední zásobovací kategorii s požadavkem na přibližně 135 kg na vzdálenost kolem 90 kilometrů.

T-400 proti nim nevyhrává absolutními čísly. Vyhrává profilem nasazení. Je kompaktní, čistě elektrický, tichý, nevyžaduje složitou infrastrukturu a je optimalizovaný na krátké, rychlé přeskoky v prostoru, kde se střílí. Podle nás je právě tohle důvod, proč si ho armády nevybírají jako univerzální nákladní dron, ale jako nástroj pro velmi konkrétní a velmi nebezpečnou úlohu.

Větší odvozeniny (T-600 a koncept T-650 s NATO nosítky a monitoringem vitálních funkcí) naznačují směr k evakuaci raněných a nasazení při živelních katastrofách. Zatím jde o demonstrace a koncepty, ne o certifikovanou civilní službu. Ale trajektorie je jasná.

Z garáže do doktríny za čtrnáct let

Chris Malloy nepostavil superdron pro všechno. Postavil stroj, který řeší jednu věc, a tu řeší tak dobře, že se z experimentu stal program s produkčními kontrakty na obou stranách Atlantiku. Z garážového hoverbiku přes britské námořní zkoušky až po americké sériové objednávky uběhlo víc než deset let. Bezpilotní zásobování poslední míle přestalo být vizí a stalo se součástí vojenské doktríny. A to je větší příběh než jakékoli číslo na specifikačním listu.