Letoun malá Cessna (A-37 Dragonfly) patřil mezi nejobávanější protivníky v období vietnamské války. Takřka ho nešlo sestřelit a dokázal vytrvale podporovat pěchotní jednotky.
Válka ve Vietnamu se na začátku 60. let pomalu dostávala do varu a komunističtí partyzáni útočili po celé zemi. Bylo proto třeba nalézt odpověď, k čemuž americké letectvo sestavilo právě letoun A-37 Dragonfly zvaný malá Cessna. Měl skvělou výzbroj a dokázal dobře kooperovat s pozemními jednotkami, kvůli nedostatkům byl však později vyřazen.
Nejjednodušší cestou
Roku 1963 vydalo americké letectvo požadavky na protipartyzánské letadlo (COIN – counterinsurgency). To mělo nést velmi silnou výzbroj, mít dostatečnou výdrž ve vzduchu, zvýšenou ochranu posádky, a možnost startu z nezpevněných ploch. Do tendru se přihlásila i firma Cessna, která upravila dle požadavků armády svůj cvičný letoun T-37 Twett. To dostalo lepší avioniku (souhrnný název pro vybavení letadel elektrickými a elektronickými přístroji), pevnější konstrukci a prodloužené rozpětí.
Letadlo plně splnilo požadavky armády. Ta však ztratila o projekt zájem a druhý prototyp byl dokonce odeslán do muzea. Vše se radikálně změnilo se vstupem Američanů do vietnamské války roku 1965. USAF objednalo první ověřovací sérii 39 strojů, které byly označeny jako A-37 A Dragonfly. V roce 1967 bylo 24 z nich odesláno k bojovým testům do Jižního Vietnamu.
Připraven na válku
A-37 Dragonfly bylo dvoumístné bitevní letadlo. Posádka stroje seděla v kabině vedle sebe ve vystřelovacích sedačkách s možností katapultáže v nulové výšce. Rozpětí stroje bylo 10,95 metru, délka 8,6 metru a výška dosahovala 2,14 metru. Hmotnost prázdného stroje oproti cvičné verzi vzrostla téměř o tunu, tedy na 2,8 tuny.
Výkony stroje však nijak neklesly. Naopak. Bitevní verze dostala více než dvakrát silnější motory General Electric J85-GE-17A s výkonem 12,68 kN. Maximální rychlost se zvýšila z 684 kilometrů v hodině u Tweetu na 843 kilometrů v hodině u Dragonfly. Dostup byl 12 370 metrů, a dolet pouze na vnitřní palivové nádrže dosahoval 740 kilometrů. Pokud byly použity vnější nádrže, dolet vzrostl na 1629 kilometrů. Dragonflly mohl doplňovat palivo i za letu.
Nejdůležitější byla samozřejmě vyzbroj. Na osm pylonů pod křídly bylo možno podvěsit až 1200 kilogramů různorodé výzbroje od různorodých bomb přes rakety až po další podvěšené kulomety. V nose stroje byl rotační kulomet GAU-2B/A ráže 7,62 milimetrů se zásobou 1500 kusů nábojů.
Proti Vietkongu, guerillám ale i Číňanům
Na bojiště se v rámci 604. letky stroje dostaly na začátku roku 1967. Piloti měli své stroje rádi pro nezáludné letové vlastnosti a velkou odolnost. Naopak kritizovali špatnou ovladatelnost v nízkých výškách a odolnost proti palbě z ručních zbraní. Tyto výtky se podařilo napravit verzí A-37 B.
Dragonfly se stal skutečnou zhoubou Vietkongu. Piloti měli na stroji velmi dobrou mušku a neřízené bomby dokázali umístit v kruhu 14 metrů. Stroj díky velké výdrži dokázal nad místy bojů dlouho kroužit a podporovat vlastní pěchotu. Celkem bylo vyrobeno 577 ks modelu A-37, z čehož 254 bylo dodáno spřáteleným „jižním Vietnamcům“. Do konce války bylo ztraceno v boji pouhých 22 kusů.
Po pádu Jižního Vietnamu zůstalo komunistickým vítězům 95 strojů, a zbytek z nich se podařilo evakuovat do Thajska. Komunisté ukořistěné stroje zařadili do výzbroje a roku 1979 nasadili do bojů v Kambodži a proti čínské armádě v pohraničních bojích. I tentokrát se ukázalo, že se jedná o výkonný bojový prostředek.
To se potvrdilo i během testů v Sovětském svazu, jemuž Vietnamci několik kusů věnovali. K překvapení Sovětů lehký bitevník dokázal více než účinně bojovat nejen s pěchotou, ale podvěšené rakety si poradily i s tanky a lehkým opevněním. Sověti zjistili, že podobně variabilní stroj ve výzbroji nemají. Rozhodly se proto zahájit vývoj vlastního bitevního stroje. Z tohoto popudu později vznikl legendární Suchoj Su-25, u kterého byly použity některé prvky z A-37. Zkoušky trofejních kusů probíhaly i v NDR a Polsku.
Ve výzbroji dodnes
Americké letectvo začalo své stroje přeřazovat k letkám Národní gardy krátce po konci vietnamského konfliktu, a postupně byl jeden po druhém vyřazován. Poslední akcí, které se v amerických barvách A-37 zúčastnily, byla operace Just Cause, tedy invaze do Panamy v prosinci 1989. Poslední Dragofly dolétal v amerických barvách v roce 1992.
To však neznamenal konec A-37. Během let byla přebytečná letadla exportována do mnoha spojeneckých zemí. Vedle Thajska a Jižní Koreji se jednalo především o země Jižní a Střední Ameriky. Nejintenzivnější nasazení bylo během války v Salvadoru, kde došlo k velmi kurióznímu sestřelu jedné A-37, když se povstaleckému odstřelovači podařilo zasáhnout kopilota. Pilot se v záchvatu paniky z jinak nepoškozeného stroje katapultoval.
Dnes již v dalších uživatelských zemích, tedy Chile, Dominikánské republice a Ekvádoru, A-37 dolétal. V Kolumbii, kde byl Dragonfly úspěšně nasazen v občanské válce a v boji s výrobci a pašeráky narkotik, stále sedm modernizovaných strojů ve výzbroji zůstává. Stejně tak i v Salvadoru, Guatemale, Hondurasu, Peru a Uruguayi je několik desítek více než padesát let starých strojů stále ve výzbroji letectev. Několik Dragofly létá i pod civilní imatrikulací. Veterán z války ve Vietnamu A-37 Dragonfly tedy z nebe ještě nezmizí po mnoho další dlouhých let.
Autor: Tomáš Brzobohatý
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 13488
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 13981
