Stroj, který se stal ikonou studené války a páteří 50 světových letectev. To je MiG-21. V příštím roce oslaví 65 let od zavedení do služby, a o rok později rovnou sedmdesátku od startu prototypu. Na nebi už ale moc vidět není, i tento veterán odchází nenávratně do zasloužené výslužby. Tedy většinou, někde totiž ještě „jednadvacítky“ nadále slouží.

MiG-21 byl zrozen v raketovém věku

Mikojan-Gurevič MiG-21 začal vznikat v 50. letech 20. století jako frontový přepadový stíhač. Jeho konstruktéři již nepočítali jen s kanónovou výzbrojí, ale primární měly být rakety vzduch-vzduch. Základem přitom byla na svou dobu moderní a odolná konstrukce. Prototyp poprvé vzlétl v roce 1955, a již o 4 roky později byla spuštěna sériová výroba (alespoň tehdy se dařilo plány naplňovat). Ta běžela simultánně hned ve třech továrnách, a sice v Gorkém, Moskvě a Tbilisi. Později byl MiG-21 vyráběn i v Československu a Indii, a bezlicenčně ještě v Číně.

„F-16 je zranitelným cílem pro ruský systém S-300 i letouny Su-35 a MiG-31,“ myslí si americký bojový veterán Davis

Následující data platí pro verzi F-13, která byla v letech 1963 až 1972 vyráběna v Aeru Kunovice. Rozpětí činilo 7,15 m, délka 13,46 m, a výška 4,12 m. Prázdná hmotnost MiG-21 F-13 byla 5 050 kg a celkové užitečné zatížení dosahovalo 2 320 kg. Motor Tumanskij R-11 F-300 s tahem 38,25 kN (s přídavným spalováním 56,39 kN) dokázal hnát letoun rychlostí až 2 125 km/h a jeho dostup byl 19 000 m, zatímco dolet 910 km. Silueta MiG-21 je nezaměnitelná.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Mezi hlavní rozpoznávací prvky patří delta křídlo a příďový kužel ve vstupu vzduchu. Delta křídlo sice zajišťovalo vysokou stoupavost a stabilitu, ale nevýhodou bylo, že měla stíhačka menší manévrovatelnost v blízkém boji. Díky kuželu pak stroj snáze přecházel do nadzvukového letu a měl celkově lepší aerodynamiku. Vadou však byla nemožnost zabudovat větší radar a senzory. První verze měly navíc pouze malé a špatně umístěné nádrže, a tedy i malý dolet. Trup byl ovšem odolný a stroj vyžadoval pouze minimální údržbu.    

Miláček rozvojového světa

Hlavní zbraní MiG-21 se měly stát naváděné rakety vzduch-vzduch, na kterých se v době jeho vzniku tak intenzivně pracovalo. Pod křídly má letoun celkem 5 podvěsů (střední je určen pro 890litrovou přídavnou nádrž). Základem výzbroje byly střely s infračerveným naváděním R-3, později R-3S a R-60. Proti pozemním cílům mohl nést MiG-21 i dva bloky UB-16-57 (16 neřízených raket ráže 57 mm) nebo až 500kilogramové bomby Fab.

„MiG-23 si chválili i američtí piloti, co s nimi létali 8 let,“ uvedli kdysi Rusové; ve skutečnosti je ale nesnášeli a 2 z nich přišli o život

Na rozdíl od západních zemí však Sověti nikdy plně nepodlehli „raketovému věku“, takže byly jejich stroje vždy vybaveny i kanónem. První verze měly vpravo na přídi Nudelman-Richtěr NR-30 ráže 23 mm s 60 náboji, a později dvouhlavňový kanón Grjazev-Šipunov GŠ-23 se zásobou 200 nábojů. MiG-21 se stal okamžitě zbrojním a obchodním trhákem, ve svých prvních letech byl nepřekonatelný. Jeho ovladatelnost byla velmi snadná, na údržbu byl nenáročný, a navíc i levný na provoz a pořízení. Není divu, že se letoun rozšířil do 50 států světa.

iZdroj fotografie: Chorvatské letectvo a protivzdušná obrana

Než byla sériová výroba roku 1985 ukončena, sjelo z výrobních pásů 11 496 strojů (bez čínských kopií). Hlavními uživateli se staly státy Varšavského paktu a Indie, která provozovala flotilu 872 „jednadvacítek“. Stroje však stárnou, a na rozdíl od amerických F-16 neexistuje pro MiG žádný velký modernizační program. V ČR dolétal v roce 2005 a v Evropě už ho má jenom chorvatské letectvo. I to je chce ale vyřadit, konkrétně roku 2025. Ve stejném roce pak skončí i v Indii. Jeho posledními uživateli bude KLDR, Kuba, a také několik států Afriky.