Historie vrtulníku, který sloužil ve 49 letectvech světa a doma ho původně vůbec nechtěli, je velmi zajímavá. Na Ukrajině je stále intenzivně využíván.
V 50. letech 20. století se v SSSR již masově vyráběly vrtulníky. Sovětští generálové tyto stroje považovali za užitečné spojovací a dopravní prostředky, v nichž větší potenciál neviděli. Mnozí proti nim dokonce měli odpor a aktivně bránili jejich vývoji. Postoj sovětské generality se však brzy začal měnit. A Mil Mi-8 (kód NATO Hip) se měl brzy stát páteří vrtulníkových vojsk nejen Sovětského svazu, ale i mnoha jiných zemí.
Za všechno může Amerika
Roku 1958 sovětský vrtulníkový průkopník Michail Mil začal pracovat na moderním dvoumotorovém stroji, který by držel krok se světovým vývojem, ba by ho i předehnal. Sovětští maršálové nehýřili nadšením. Zavedený jednomotorový Mi-4 s motorem původem ze starých druhoválečných stíhaček Lavočkin La-5 a s dřevěným čtyřlistým hlavním rotorem považovali za dostačující a svým úkolům odpovídající. Vojáky děsily i náklady na vývoj V-8, jak se projekt Mi-8 nazýval.
Podle představ svého konstruktéra měl mít v konečné fázi dva nové motory speciálně vyvinuté pro helikoptéry, a ne pouze upravené běžné letecké motory jako dosavadní stroje. Prototyp V-8 poprvé s jedním upraveným motorem AI-24V z An-24 a přizpůsobeným hlavním rotorem z Mi-4 vzlétl v červnu 1961 a už o měsíc později byl představen veřejnosti. V té době se ale začal v SSSR postoj ke vznikající Mi-8 měnit. K tomuto obratu přispěla návštěva Nikity Chruščova v USA v roce 1959.
Ten měl možnost proletět se v helikoptéře amerického prezidenta S-58 s kódovým označením Marine One. Sověti se při případné návštěvě amerického prezidenta chtěli také blýsknout a salonní Mi-4 tím nejlepším právě nebyla. Čtvrtý prototyp Mi-8 byl proto postaven jako VIP stroj pro Kreml. Toto „uvolnění“ alespoň vedlo k tomu, že začal vývoj prvního turbohřídelového motoru pro vrtulníky v dějinách letectva SSSR.
Tohoto úkolu se chopil Sergej Petrovič Izotov z továrny Klimov v Leningradu. Práce šly rychle kupředu a již v 2. srpna 1962 se k nebi zvedl V-8A s Nikolajem Iljušinem za kniplem. Oba motory TV2-117 s výkonem 1 500 koní a převodovka fungovaly na výbornou a nic nebránilo v zahájení sériové výroby, která se rozběhla v roce 1965.
Univerzální dříč letí do světa
Design Mi-8 od zahájení výroby zůstal prakticky stejný. Délka s ocasními plochami je 25,31 metru, výška stroje 5,54 metru a hmotnost prázdného stroje 7 000 kilogramů. Maximální vzletová hmotnost byla zpočátku 12 tun. Trup byl z duralu, posílený ocelí. Nosnost stačila na 24 cestujících, 12 lůžek u sanitní verze nebo 3 tuny nákladu. Posádku tvořily tři muži. Hlavní pětilistý rotor má 21,29 metru a vyrovnávací rotor má tři listy. „Osmičku“ původně poháněly dva motory TV2-117 s 1 500 koňmi každý.
Maximální rychlost dosahovala 250 km/h, dostup byl 4 500 metrů a dolet 480 kilometrů. První větší modifikací Mi-8 se stal stroj Mi-14 (v kódu NATO Haze – rusky mlha) z roku 1973. Stroj měl posílenou konstrukci, ocasní rotor se přesunul zprava na levou stranu a trup dostal hydrodynamický tvar a zatažitelný podvozek. „Čtrnáctka“ měla schopnost přistávat na vodě. Vzniklo celkem 273 strojů. Jejich hlavním úkolem byly námořní záchranné a protiponorkové operace. Pro ty byly stoje vybaveny radary, sonary, sonarovými bójemi a hlubinnými náložemi.
Roku 1975 došlo k zásadní modernizaci. Přestože Mi-8 byl velmi zdařilou konstrukcí, někteří uživatelé chtěli stroj, který by mohl operovat ve vyšších výškách, jež jsou pro vrtulníky problém. Proto do draku staré Mi-8 byly instalovány nové motory a uskutečněny další úpravy. Od roku 1977 se začaly vyrábět vrtulníky v této modernizované verzi označované Mi-8MT. Měla už motory TV3-117 MT s výkonem 1 900 koní každý, jež byly doplněny o další převodovku. Stroj dostal vylepšenou a posílenou elektroinstalaci a pomocnou motorovou jednotku APU.
Z Mi-14 „sedmnáctka“ dostala posílený ocasní nosník a po zkušenostech s Mi-24 vyrovnávací vrtulku konstruktéři přemístili na levo. Po roce 1981 se označení sjednotilo s verzí na export, která je známá jako Mi-17 nebo nejnovější Mi-171. Vrtulník byl produkován ve dvou továrnách, v Kazani a v Ulan-Ude, a do roku 2007 bylo vyrobeno nejméně 12 000 exemplářů.
Rozpoznat od sebe Mi-8 a modernizovanou verzi Mi-17 je vlastně velmi jednoduché. Druhý z nich má totiž vyrovnávací vrtulku na ocasním nosníku na levé straně z pohledu uvnitř sedícího pilota. Maximální rychlost zůstala zachována. Dostup stoupl na 5 000 metrů a dolet na 580 km. Tato verze se s modernizacemi prakticky vyrábí dodnes.
Druhá americká inspirace
Jak již bylo poznamenáno výše, výroba Mi-8 začala roku 1965 v Kazaňském vrtulníkovém závodě. O stroj nebyl v armádním letectvu prakticky zájem a první dva roky šly „osmičky“ civilním zákazníkům a cizím státům. Vše se změnilo teprve s válkou ve Vietnamu. Sovětští pozorovatelé velmi dobře zaznamenali, jak Američané používali vrtulníky nejen k výsadkům, ale i k podpoře pěchoty.
Dosud „dostačující“ Mil Mi-4 měl poloviční nosnost a i možnost nést dodatečnou útočnou výzbroj u něj byly značně omezené. Mil Mi-8 (anglicky Hip znamená kyčel) se stal okamžitě protežovaným projektem a od roku 1967 začaly dodávky vojenské transportní verze. Hlavně z tohoto důvodu byla předána výroba jiného vrtulníku konstruktéra Mila, Mi-2, do Polska, protože kapacity výroby najednou poptávce nestačily.
Brzy se začaly objevovat i další verze. Mi-8 TB je dosud bitevní vrtulník s nejtěžší výzbrojí. Vedle kulometu A-12 ráže 12,7 mm, který nesl stroj v přídi, v šesti závěsnících mohl nést až 1 100 kg munice. Vedle protitankových střel Maljutka a později Konkurs mohlo „tébéčko“ nést i čtyři 250kilogramové pumy nebo 6 raketnic UB-32A s 32 raketami ráže 57 milimetrů. Přestaveb Milu vznikla neuvěřitelná řada.
Jmenujme jen ty nejdůležitější a nejzajímavější: Mi-9 je létající velitelské stanoviště, verze PPA sloužila v elektronickém boji, Mi-17-1VA je zdravotnická verze s malým operačním sálem, SPA slouží v ruském kosmickém programu k vyzvedávání kosmonautů po přistání. Pro civilní provoz byly vyvinuty zemědělské verze pro práškování nebo létající jeřáb s nosností 4 000 kg. Není tajemstvím, že zkušenosti s vývojem, výrobou a používáním Mi-8 byly i výchozím bodem pro vznik další legendy – bitevní Mi-24.
Na bitevním poli
Ve válce se Mi-8 poprvé objevily na Blízkém východě. Během jomkipurské války v roce 1973 egyptské stroje v týlu nepřítele vysazovaly záškodnické a protitankové týmy, které způsobily Izraelcům značné ztráty. Velmi kruté boje čekaly Mily v bojích irácko-iránské války v letech 1980–1988, kdy docházelo ke „stíhacím bojům“ mezi Mi-8 a iránskými Bell AH-1 Cobra.
Skutečná zkouška čekala sovětské stroje v Afghánistánu v letech 1979 až 1989. V prvních letech byli mudžahedíni proti vrtulníkům téměř bezbranní. I v těchto letech byla služba pro vrtulníky mimořádně náročná. Stroje trpěly ve vysoké nadmořské výšce nedostatkem výkonu a prašné prostředí ničilo motory. S dodávkami protiletadlových Stingerů a zlepšováním protiletadlové obrany Afghánců se situace zhoršovala.
Afghánská výzva byla také jedním z hlavních impulsů pro vznik nové a výkonnější Mi-8MT. Ta byla vyvinuta i pro vysokohorský provoz, měla silnější pancéřování, systémy pro chlazení a rozptylování horkých motorových plynů vycházejících z výfukového systému vrtulníku a výmetnici falešných cílů. I přes tato opatření Sověti ztratili nad „střechou Asie“ kolem 300 vrtulníků.
Roku 1986 čekal typ další nebezpečně nasazení. „Osmičky“ sypaly do zničeného reaktoru v Černobylu písek a olovo, i když hlavní slovo tehdy v tomto směru měly především nové stroje Mi-26. Dodnes mnoho zamořených strojů, ať už Mi-8, Mi-17, ale i Mi-26, navždy odpočívá na pohřebišti techniky v Pripjati.
Nejrozšířenější vrtulník planety
Pád sovětského impéria neznamenal i pád Milu. Naopak ho čekal nový rozlet. Výroba se rozjela na plné obrátky. Dodnes bylo vyrobeno na 17 000 Mi-8/17, které sloužily ve 49 letectvech světa, včetně našeho, jež „Osmu“ provozuje od roku 1967. Došlo i k mnoha modernizacím. Nejviditelnější je asi delfíní čumák, který zajišťuje posádce větší bezpečnost než prosklená příď a lze do něj zabudovat i více zařízení. Stroj je nabízen i s plně digitálním řízením místo klasických „budíků“.
V roce 2010 se svojí modernizací Mi-8 přišli i Ukrajinci. Ta probíhá ve firmě Motor Sič. Jejím hlavním prvkem je modernizace a posílení trupu a především instalace motorů TV3-117VMA-SBM1V 4E, které jsou plně elektronicky ovládány (systém FATEC) a mají výkon 2 500 koní. S nimi je stroj schopen operovat v extrémních teplotách až do 52 °C a v extrémních výškách do 9 600 metrů, což je u vrtulníků rekord. Vrtulník může být vyzbrojen ukrajinskými protitankovými střelami Barriera ráže 133 mm.
V současné době obě strany války na Ukrajině své „osmičky“ stále využívají do krajnosti jejich technických možností. Ukrajina z USA dostala minimálně 11 modernizovaných Mi-17 původně určených pro Afghánistán.
Tyto stroje byly použity při mimořádně nebezpečných evakuacích obránců Azovstalu, kdy vrtulníky létaly v naprosté tmě a velmi nízko. Jejich ruské protějšky naopak vedou velmi účinné operace proti postavením ukrajinské armády na Donbase. Rodina vrtulníků Mi-8 / Mi-17 na obou stranách dokazuje svoji nepostradatelnost a účinnost ještě dnes.
Proč by Mi-8 / Mi-17 měly zůstat ve výzbroji armády ČR?
Zdroj: Jefim Gordon, Mil Mi-8/Mi-17: Rotary-Wing Workhorse and Warhorse, Shepperton, 2004.
Události
|
PŘEČTENÍ: 21759
Události
|
PŘEČTENÍ: 22723
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 16840
