Nejpokročilejší F-16 Block 72 poprvé vzlétla, Maroko na ni čekalo 7 let. Ale vyplatilo se, zcela mění síly v regionu

Mezi americkým schválením prodeje v březnu 2019 a tímto prvním letem uběhlo sedm a půl roku. Dlouhá doba i na poměry vojenských zakázek. Jenže Maroko si nekupuje jen 25 nových letounů. Současně převádí dalších 23 starších F-16 Block 52+ na příbuzný standard F-16V, čímž buduje prakticky sjednocenou flotilu 48 letounů se stejným senzorově-datovým jádrem. A právě v tom leží skutečná změna rovnováhy sil v severní Africe, ne v jednom vzletu, ale v architektuře celého letectva.

Co dělá Block 72 nejpokročilejší verzí F-16

Označení „nejpokročilejší“ není marketingová fráze. Lockheed Martin jej pro Block 72 používá oficiálně a technická výbava to potvrzuje. Srdcem letounu je radar APG-83 AESA (Scalable Agile Beam Radar), aktivní elektronicky řízená anténa schopná současně sledovat vzdušné cíle, mapovat terén a poskytovat naváděcí data pro přesné munice, vše bez mechanického natáčení antény. Oproti staršímu pulzně-dopplerovskému radaru APG-68, který nesly marocké Block 52+, je to generační skok.

K tomu přidejte:

• Motor Pratt & Whitney F100-PW-229 EEP – tah přibližně 129 kN v přídavném spalování, vylepšený elektronický řídící systém motoru.
• Datalink Link-16 (MIDS-JTRS) – zabezpečená síťová komunikace v reálném čase s ostatními letouny, pozemními stanicemi i námořními jednotkami.
• JHMCS (Joint Helmet Mounted Cueing System) – přilbový zaměřovač, který pilotovi umožňuje přenášet naváděcí data pouhým pohledem hlavy.
• Zaměřovací kontejner Sniper – infračervený a televizní senzor s laserovým dálkoměrem a označovačem cílů, dosah identifikace pozemních cílů desítky kilometrů.
• Nové mission computery a iPDG displeje – výrazně vyšší výpočetní výkon a přehlednost kokpitu.
• Systém elektronického boje AIDEWS a ALQ-213 – aktivní i pasivní ochrana proti radarově naváděným střelám.

Součástí kontraktu v hodnotě 3,787 miliardy dolarů (přibližně 90 miliard Kč) nejsou jen „holé draky“. Maroko dostává i 40 kusů střel vzduch-vzduch AIM-120C-7 AMRAAM s dosahem přes 100 km, 60 malých průnikových bomb GBU-39/B SDB I, 6 průzkumných systémů DB-110 a 30 kanonů M61A1 Vulcan ráže 20 mm s kadencí 6 000 ran za minutu. Jde o kompletní bojový ekosystém, ne o nákup jednotlivých kusů techniky.

Proč Maroko čekalo sedm a půl roku

Schválení americké agentury DSCA přišlo 25. března 2019. Jenže v tu dobu nová výrobní linka F-16 Block 70/72 v jihokarolínském Greenville teprve vznikala. Americké letectvo ji oficiálně otevřelo až v květnu 2021 a rovnou na ni navázalo kontrakt pro 128 strojů určených několika zahraničním zákazníkům, Slovensku, Bulharsku, Tchaj-wanu i Maroku.

Pak přišel covid. Lockheed Martin v listopadu 2021 veřejně přiznal přibližně roční skluz způsobený problémy u dodavatele klíčové podsestavy. Pandemie rozvrátila globální dodavatelské řetězce a výroba sofistikovaného bojového letounu, který vyžaduje tisíce specializovaných komponentů od stovek subdodavatelů, na to doplatila obzvlášť tvrdě.

Maroko nebylo jediné, kdo čekal. Slovensko převzalo první dva F-16 Block 70 22. července 2024 a k dubnu 2025 mělo potvrzených pět ze čtrnácti objednaných kusů. Bulharsko bylo na tom podobně. A ještě tři dny před marockým prvním letem, 3. října 2026, agentura AP psala o průtazích tchajwanských F-16V způsobených právě výrobními a dodavatelskými problémy. Sedm let čekání tedy nebylo marockým specifikem, ale důsledkem systémového přetížení jediné světové linky na nové F-16.

Flotila, ne jednotlivý letoun, v tom je skutečná síla

Kdyby Maroko kupovalo jen 25 nových strojů a zbytek letectva nechalo na starším standardu, šlo by o důležitý, ale omezený krok. Královské marocké letectvo ale současně modernizuje všech 23 stávajících F-16 Block 52+ na standard F-16V. Ty dostanou stejný radar APG-83, stejný Link-16, stejné mission computery, JHMCS II, Sniper, nové displeje i systémy elektronického boje.

Výsledkem bude flotila 48 letounů se společným senzorově-datovým jádrem. Proč je to tak důležité?

Standardizace znamená, že každý pilot může přesednout do libovolného stroje bez přeškolování na jiný typ avioniky. Technici udržují jednu sadu systémů místo dvou. Logistika se zjednodušuje: jeden typ náhradních dílů, jeden typ munice, jeden typ výcvikových programů. A v boji všech 48 letounů komunikuje přes Link-16 jako jeden organismus, sdílí radarový obraz, identifikuje cíle a rozděluje úkoly v reálném čase.

Právě tohle je princip, který odlišuje moderní západní letectva od těch, která provozují pestrou směs typů sovětské a západní provenience. Maroko přechází od smíšené flotily ke standardizované architektuře, která se lépe modernizuje, zásobuje i propojuje s americkými a spojeneckými silami. Připomeňme, že Maroko je „major Non-NATO ally“, klíčový bezpečnostní partner USA mimo Severoatlantickou alianci, a jeho F-16 už v minulosti létaly koaliční operace proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku.

Jak Block 72 mění regionální rovnováhu

Severní Afrika není bezpečnostní vakuum. Alžírsko provozuje ruské Su-30MKA a objednalo Su-35, těžké dvoumotorové stíhačky s maximální rychlostí Mach 2,25 (přibližně 2 390 km/h), nosností až 8 tun výzbroje a radarem deklarovaným na dosah 350 km proti cíli se standardním odrazným průřezem. Na papíře je Su-35 robustnější stroj s delším doletem a větší zásobou paliva.

Jenže moderní vzdušný boj se nerozhoduje jen v parametrech jednotlivého letounu. Rozhoduje síť. Marocká Block 72 s radarem APG-83, datalinkem Link-16, přilbovým zaměřovačem JHMCS a moderním elektronickým bojem vytváří situační povědomí, které pilotovi umožňuje střílet první a z větší vzdálenosti, a to je v éře střel BVR (beyond visual range) jako AIM-120C-7 AMRAAM často rozhodující výhoda.

Srovnání s čínskou J-10C, dalším jednomotorovým lehkým víceúčelovým letounem s bojovým dosahem kolem 550 km a integrací střel PL-15 a PL-10, ukazuje podobnou dynamiku: Block 72 nemusí vyhrávat v hrubé kinematice, ale v kvalitě senzorů, datové fúzi a interoperabilitě se západními spojenci.

Podle nás nejsilnější efekt marockého programu neleží v hypotetickém souboji „kus na kus“. Leží v tom, že Maroko buduje letectvo, které dokáže operovat jako součást širší koalice, udržovat si vysokou bojovou hodnotu dlouhodobě a odstrašovat potenciální protivníky vědomím, že proti nim stojí síťově propojená, senzorově vyspělá a logisticky udržitelná síla.

Za hranice letiště: průmyslová suverenita

Maroko nemyslí jen na nákup. V Benslimane buduje ve spolupráci s Lockheed Martin servisní centrum Maintenance Aéro Maroc, hangár o rozloze přes 8 000 m², který začíná údržbou transportních C-130 a má se rozšířit i na F-16. Ambicí je vytvořit regionální centrum pro údržbu, opravy a generální revize (MRO), které sníží závislost na amerických servisních kapacitách a zkrátí dobu, po kterou je letoun mimo službu.

Strategicky to dává smysl. Letoun, který čeká měsíce na opravu v zámoří, je stejně nepoužitelný jako letoun, který nemáte. Lokální MRO znamená rychlejší obrat, nižší náklady a postupné budování domácí technické expertízy, která má přesah i do civilního leteckého průmyslu.

Zajímavý je i kontext pro Evropu. Slovensko, které provozuje stejnou rodinu F-16 Block 70, sleduje marocký program pozorně; obě země sdílejí výrobní linku v Greenville a zkušenosti s jejími kapacitními limity. Fakt, že Lockheed Martin odbavuje další zákazníky, je pozitivní signál pro celý backlog, ale zárukou rychlých dodávek pro všechny není.

Marocký první let Block 72 tak není jen milník jednoho severoafrického státu. Je to důkaz, že padesát let stará platforma F-16, nyní ve své nejpokročilejší podobě, zůstává páteří taktického letectva desítek zemí světa. A Maroko vsadilo na to, že síla neleží v jednom špičkovém kusu, ale v celé flotile, která mluví stejným jazykem.