Na stuttgartském letišti parkuje „letoun pro konec světa“, který Rusy děsí. Táhne 8,5km anténu, umí odpálit jaderné rakety

Přezdívka „letoun pro konec světa“ neznamená, že by na palubě vezl jaderné hlavice. Znamená něco horšího, z pohledu protivníka. Tento čtyřmotorový stroj je létající velitelské stanoviště amerického jaderného arzenálu. Pokud by první nepřátelský úder vyřadil všechna pozemní řídicí centra Spojených států, E-6B Mercury dokáže převzít jejich roli: udržet spojení s jadernými ponorkami hluboko pod hladinou oceánu a přes záložní systém předat autorizovaný odpalovací rozkaz pozemním mezikontinentálním balistickým raketám. Právě proto je pro ruské vojenské plánovače tak znepokojivý. Ne proto, že by ohlašoval bezprostřední útok, ale proto, že znemožňuje jedinou sázku, na kterou by se agresor mohl spoléhat, tedy ochromit americké velení dřív, než stihne odpovědět.

Proč zrovna Stuttgart a co tam stroj dělal

11. května 2026 zachytili letečtí pozorovatelé přílet stroje s registrací 162784 pod volacím znakem THAW64 ze základny Tinker v Oklahomě. Cílem byl Stuttgart, kde vedle civilního terminálu funguje americká vojenská část, Stuttgart Army Airfield, jedna z pěti amerických instalací v regionu a domov leteckých prvků bojových velitelství. Nejde tedy o nahodilé přistání mezi charterovými lety na Mallorcu. Veřejné fotografie na databázi JetPhotos dokládají přítomnost letounu ještě 16. května. Německý letecký magazín Flug Revue navíc popsal, že stroj z Německa vyrazil na misi nad severní Atlantik, do prostoru mezi Islandem a Faerskými ostrovy, tedy přesně tam, kde operují americké i spojenecké ponorky.

Oficiální důvod pobytu Pentagon nezveřejnil. Z kontextu ale vyplývá, že šlo o operační nebo cvičné nasazení v rámci trvalého odstrašení. Samotná viditelnost takového stroje v Evropě je součástí signálu: americký odvetný řetězec funguje i tisíce kilometrů od domácích základen.

Osm kilometrů drátu za ocasem

Srdcem mise E-6B je systém TACAMO, zkratka pro „Take Charge and Move Out“, tedy „převezmi velení a jednej“. Letoun za sebou vleče dvojici antén pro velmi nízké frekvence (VLF). Kratší měří přibližně 4 kilometry, delší kolem 8 kilometrů; v mediálních popisech se zaokrouhluje na 8,5 km. Proč tak extrémní délka? Velmi nízké frekvence pronikají desítky metrů pod mořskou hladinu, ale vyžadují anténu úměrnou vlnové délce. Běžná radiostanice by ponorku v hloubce nikdy nezasáhla.

Právě přes tento systém dokáže Mercury předat nouzové zprávy americkým balistickým ponorkám třídy Ohio, z nichž každá nese až 20 střel Trident II D5 s dosahem přes 11 000 kilometrů. Letoun přitom krouží ve výšce a anténu spouští téměř svisle dolů, aby maximalizoval dosah signálu.

„Odpálit rakety“, co to doopravdy znamená

Nadpisové tvrzení, že Mercury „umí odpálit jaderné rakety“, vyžaduje přesný výklad. Letoun nenese balistické střely ani je fyzicky neodpaluje. Disponuje ale systémem ALCS (Airborne Launch Control System), který mu umožňuje předat ověřený startovací rozkaz americkým pozemním mezikontinentálním raketám Minuteman III ukrytým v silech. Pravomoc autorizovat použití jaderných zbraní má podle Congressional Research Service výhradně prezident Spojených států. Posádka E-6B se skupinou důstojníků na palubě (tzv. battle staff) zajišťuje autentizaci rozkazu a jeho doručení. Fungují jako záložní článek řetězce, který se aktivuje ve chvíli, kdy by pozemní velitelská centra přestala existovat.

Podle USSTRATCOM je E-6B přímým nástupcem programu Looking Glass, který za studené války držel nepřetržitě ve vzduchu alespoň jeden letoun po 29 let bez přerušení. Dnes stroje stojí na zemi v pohotovosti, ale schopnost vzlétnout a převzít velení zůstává zachována.

Čím se liší od ostatních „letounů zkázy“, a co má protivník

Americký arzenál zahrnuje ještě jeden „letoun pro soudný den“: E-4B Nightwatch, postavený na platformě Boeingu 747-200. Ten slouží jako národní vzdušné operační centrum pro prezidenta, ministra obrany a náčelníky štábů. Pojme až 111 lidí a jeho role je širší, tedy krizové řízení celého státu. Mercury je oproti tomu specializovanější: komunikační most k jaderné triádě a záložní odpalovací uzel.

Rusko disponuje vlastní obdobou. Zpráva americké Obranné zpravodajské agentury (DIA) uvádí šest letounů Il-86VKP (v kódu NATO „Camber“), tedy vzdušných velitelských stanovišť. Jde o stroje odvozené od civilního Il-86, které plní podobnou roli jako americké E-4B a E-6B dohromady. Čína zatím podle studie China Aerospace Studies Institute dedikovaný ekvivalent E-6B z otevřených zdrojů nemá, ačkoli analytici považují jeho vývoj za pravděpodobný směr.

Právě srovnání ukazuje, proč je Mercury pro Rusko nepříjemný. Moskva ví, že podobný systém existuje, sama ho provozuje, a přesně proto chápe, co znamená jeho přítomnost v Evropě. Americký odvetný řetězec nelze přerušit jediným úderem.

Modernizace a budoucnost

Flotila E-6B prochází upgradem na standard Block II, který zahrnuje šest hlavních úprav. Mezi klíčové patří výměna zastaralého hlasového systému posádky za digitální a náhrada starší satelitní komunikace za terminál pokročilého systému AEHF s extrémně vysokými frekvencemi. Program realizuje Northrop Grumman a dokončení úprav na více strojích se očekává do roku 2027. Paralelně americké námořnictvo vyvíjí nástupce, E-130J Phoenix II, který ale převezme pouze misi TACAMO. Role vzdušného velitelského stanoviště a ALCS se do budoucna zřejmě organizačně oddělí.

Ve válce na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, Rusko opakovaně vyhrožuje Západu jadernými zbraněmi. Mercury zaparkovaný na stuttgartském letišti je tichá, ale srozumitelná odpověď: i kdyby se stalo to nejhorší, americká schopnost odpovědět zůstane neporušená.