NATO nacvičilo jaderný scénář s F-35 ze 17 zemí. Kreml tvrdí, že ho to nezajímá, ale vzkaz míří přímo na něj

Dne 13. října 2026 odstartovalo z italských letišť cvičení Steadfast Noon, každoroční alianční nácvik jaderného odstrašení. Letouny ze sedmnácti členských zemí NATO po deset dní trénovaly procedury, které by v krajním případě vedly k nasazení amerických taktických jaderných zbraní B-61 uložených v Evropě. Živé hlavice přitom nikdo nevytáhl ze skladů, celá operace se odehrála bez jediné ostré jaderné zbraně. Přesto šlo o nejčitelnější bezpečnostní vzkaz, jaký Aliance letos vyslala. A jeho hlavní adresát sedí v Kremlu, ať už to Moskva přiznává, nebo ne.

Co přesně NATO nacvičovalo

Pojem „jaderný scénář“ v aliančním slovníku neznamená simulaci apokalypsy. Steadfast Noon testuje procedurální řetězec: od politického rozhodnutí v Radě pro jaderné plánování (Nuclear Planning Group) přes autorizaci ze strany Washingtonu a Londýna až po samotný let certifikovaného nosiče s doprovodem stíhačů, tankovacích letounů a průzkumných strojů. Podle oficiálního přehledu NATO by v reálné misi americké pumy B-61 nesly spojenecké letouny označované jako dual-capable aircraft, tedy stroje certifikované pro konvenční i jadernou úlohu.

Přesný letový profil letošního ročníku Aliance nezveřejnila. Potvrdila účast sedmnácti zemí, ale úplný seznam států ani jejich platforem nepublikovala. Ověřeně je doložená Itálie jako hostitelská země a Nizozemsko, které nasadilo své F-35A. Oproti roku 2025, kdy se zapojilo čtrnáct spojenců s přibližně sedmdesáti letouny, a roku 2024 s třinácti spojenci a více než šedesáti stroji, letošní ročník rozšířil sestavu účastníků. Rozsah samotný ale NATO popisuje jako „v linii s předchozími ročníky“; změna tedy leží v šířce koalice, ne v dramatickém nárůstu letových hodin.

Proč jsou klíčové právě F-35

Nizozemské ministerstvo obrany při zahájení cvičení výslovně uvedlo, že jeho F-35A jsou nasazeny v jaderné roli a že Nizozemsko je prvním evropským státem, který s tímto typem letounu získal alianční jadernou certifikaci. To není jen technická poznámka pod čarou.

Dosud tuto úlohu v Evropě plnily starší stroje čtvrté generace, především americké F-16 Fighting Falcon. Rozdíl mezi nimi a F-35A Lightning II nespočívá ve „větší bombě“; obě platformy mohou nést tutéž pumu B-61 (respektive její modernizovanou variantu B61-12 s naváděním GPS a proměnnou silou nálože). Klíčový posun je v přežitelnosti nosiče. F-35A je stroj páté generace s nízkou radarovou odrazivostí, pokročilou senzorovou fúzí a schopností sdílet data v reálném čase napříč celou formací. Tam, kde by F-16 potřeboval masivní doprovod k průniku moderní protivzdušnou obranou, F-35 dokáže operovat s výrazně nižším rizikem detekce.

Pro srovnání: Rusko žádný srovnatelný stealth nosič taktických jaderných zbraní v sériové výrobě nemá. Su-57 Felon, jediný ruský stroj páté generace, se potýká s problémy sériové produkce a jeho počty se odhadují na nízké desítky kusů. Aliance tak certifikací F-35 pro jadernou roli technologicky odskočila způsobem, který Moskva nemůže snadno kopírovat.

Kreml a póza klidu

Ruské velvyslanectví v Belgii na letošní Steadfast Noon reagovalo kontrolovaně. Podle agentury Interfax „vzalo na vědomí“ ujištění NATO, že cvičení nepředstavuje hrozbu pro Rusko, ale zároveň dodalo, že takové aktivity nesnižují napětí v Evropě a Moskva bude průběh pozorně sledovat. Formulace zní diplomaticky, téměř lhostejně.

Jenže o rok dříve mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov řekl něco jiného. Ruští vojáci prý Steadfast Noon „pečlivě sledují, analyzují jeho scénář a přijímají odpovídající opatření“. Letošní uhlazenější tón tedy není důkazem nezájmu, je důkazem toho, že Moskva přepnula z otevřeného znepokojení na řízenou pózu nadhledu. Obsah zůstává stejný: sledovat, vyhodnotit, započítat do vlastního plánování.

Komu vlastně vzkaz patří

NATO formálně trvá na tom, že Steadfast Noon není namířen proti žádné konkrétní zemi a není spojen s aktuálními světovými událostmi. Současně ale vlastní strategické dokumenty Aliance z roku 2026 výslovně zasazují posilování jaderného odstrašení do kontextu ruské války proti Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, a do kontextu ruské modernizace jaderných sil. Aliance sama říká, že cvičení „komunikují schopnost, připravenost a odhodlání potenciálním protivníkům“. V evropské bezpečnostní realitě roku 2026 existuje jen jeden protivník, na kterého tato slova sedí.

Česká republika se mezi veřejně potvrzenými letovými účastníky neobjevuje, české letectvo nedisponuje dual-capable platformou. Podle české obranné strategie z roku 2023 ale Praha podporuje alianční odstrašení založené na kombinaci jaderných a konvenčních schopností a účastní se jednání Nuclear Planning Group. Česká role je politická a plánovací, ne úderná, ale v aliančním systému nezbytná.

Rutina jako nejsilnější zbraň

Podle odborného odhadu Federace amerických vědců (FAS) je v Evropě rozmístěno přibližně sto amerických taktických jaderných zbraní na šesti základnách v pěti zemích: Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku. Všechny zůstávají pod absolutní americkou kontrolou. Právě proto je Steadfast Noon tak důležitý: bez pravidelného nácviku by celý řetězec od politického rozhodnutí po doručení zbraně zůstal teoretický. A teorie nikoho neodstraší.

Síla letošního signálu neleží v tom, že by NATO měnilo doktrínu nebo chystalo útok. Leží v tom, že Aliance svou jadernou připravenost předvádí klidně, rutinně a s modernizovanými nosiči, před očima protivníka, který tvrdí, že se nedívá. Jenže se dívá. A ví to.