Neuvěřitelné zbraně, které skutečně existovaly. Od výbušnin z krys po letadla s jaderným pohonem

Říká se, že v lásce a válce se může stát všechno. Zvláště ve druhém případě to platí dvojnásob. A protože fantazie a tvůrčí schopnosti člověka jsou nekonečné, funguje to i v oblasti vymýšlení a vyvíjení stále nových, často až bizarních nástrojů na zabíjení lidí ve válečných konfliktech. Některé z nich vznikly úplnou náhodou, ale většina je jen těžko uvěřitelnými kuriozitami. Byly vyzkoušeny, použity, nebo naprosto nečekaně prokázaly svoji cenu. Zkusme si popsat několik z nich.

Mrtvé krysy jako výbušniny

Velmi podivnou zbraní ve výzbroji speciálních britských sil Special Air Service (SAS), vzniklých v roce 1941, měly být bomby – krysy. Šlo o kožky obyčejných krys včetně ocásku, pařátků a hlavy, které byly vyplněné plastickou výbušninou tak, že krysy vypadaly naprosto autenticky jako čerstvě uhynulé. Britové s touto „zbraní“ reagovali na zvyk a částečně i na německý předpis.

Ten přikazoval průmyslovým dělníkům v německých podnicích, pokud nalezli uhynulou krysu v dílně, v továrně, v kotelně, aby torza těchto krys co nejdříve vhodili do topeniště kotle či průmyslové výhně. Co by nadělalo cca 250 gramů plastické výbušniny, jež by se znenadání ocitla v ohni, si čtenář dovede jistě představit. Při zkouškách to fungovalo, ale nakonec „mrtvé“ krysy vojáci SAS v kapsách nenosili.

Letadlo s atomovým pohonem

Je obecně známo, že když se po druhé světové válce objevily atomové reaktory jako zdroje energie, bylo s nimi počítáno především pro válečné lodě a ponorky. Ale potenciál tohoto zdroje energie nenechal spát ani letecké konstruktéry, a to jak v USA, tak následně v tehdejším SSSR. Američané experimentovali s atomovým pohonem letadel už od 40. let 20. století.

První americký prototyp letounu s jaderným pohonem byl postaven na základě bombardéru Convair YB-60 (v podstatě přepracovaný B-36 s osmi reaktivními motory, který neobstál v soutěži s B-52) s jaderným reaktorem o výkonu přibližně 50 megawattů. Pohonná jednotka byla postavena na principu „otevřeného“ typu, v „kotli“ reaktoru se ohříval vzduch, jenž pak z reaktoru vstupoval speciálním potrubím do čtyř turbín GE XJ53 a byl vypouštěn do atmosféry.

Samotný vzduch k chlazení reaktoru však nestačil, proto byl systém doplněn o kapalinové chlazení na bázi roztoku bóru. Pro radiační ochranu posádky byl systém reaktoru instalován v zadní části trupu letadla. Ale ani stínění kabiny posádky nakonec nedokázalo ochránit piloty před následky radioaktivního záření a ukázalo se, že nejdříve bude nutno vyřešit tento problém.

Jelikož „otevřené“ motory poměrně silně znečišťovaly atmosféru a zanechávaly velkou radiační stopu, letoun YB-60 musel stejně mít i klasické proudové pohonné jednotky, které pracovaly při vzletu a přistání letadla, protože spustit samotné jaderné zařízení bylo možné teprve daleko od osad a letiště.

Letecká atomová laboratoř NB-36H Crusader

Pro studium účinků záření z jaderného reaktoru na posádku a systémy letadla postavili Američané létající laboratoř NB-36H Crusader. Šlo o přestavěnou klasickou desetimotorovou B-36, která měla v zadní části trupu instalovaný experimentální jaderný reaktor o výkonu pouhého jednoho megawattu. Byl chlazen vodou a neměl nic společného s pohonem letadla. Reaktor sloužil výhradně ke studiu účinků radiace.

iZdroj fotografie: Kurt’s MOCs / Public domain

Kabina posádky letadla v přídi byla chráněna silnými ocelovými a olověnými pláty, sama vážila asi 12 tun. Při každém letu byl NB-36H Crusader doprovázen dalším B-36 s příslušným přístrojovým vybavením, který za letu kontroloval a vyhodnocoval úroveň radiace okolo „atomového“ letadla. Na jeho palubě byl vždy i oddíl speciálně vycvičených výsadkářů námořní pěchoty.

V případě havárie NB-36H museli tito výsadkáři okamžitě vyskočit a zabezpečit jako první místo havárie, případně odstranit následky. Bombardér NB-36H jako zkušební létající „atomová“ laboratoř celkem provedl 47 úspěšných letů. Jelikož se prokázalo, že za tehdejších technických možností se radioaktivita z pracujícího reaktoru v letadle odstínit 100% nedá, pokud se nemá postavit létající monstrum, které unese právě tak sebe, zkoušky byly ukončeny.

I SSSR řešil letadla s jaderným pohonem

Také v SSSR řešili „atomový“ pohon bombardérů. Začali ale později než v USA, soustředili se nejdříve na problematiku ochrany posádky před zářením z reaktoru. V tomto směru neměl SSSR dobré zkušenosti díky fatálním problémům svých prvních atomových ponorek, a proto byla v tomto směru snaha o vyřešení tohoto problému pro potenciální atomový bombardér prvním logickým krokem.

SSSR postavil proto nejdříve též létající laboratoř pro studium radiační ochrany před zářením z jaderného reaktoru, postavenou na stejném principu jako americký Crusader. Pro létající laboratoř byl zvolen tehdy největší bombardér Tu-95, z vybraného sériového stroje byly odstraněny všechny zbraně a do zadního prostoru trupu byl umístěn jaderný reaktor.

Posádku oddělovala kromě klasické konstrukce letounu a přepážek další olověná přepážka o tloušťce 15 cm, navíc po celém letounu byly instalovány senzory zaznamenávající úroveň radiace. Stejně jako americký NB-36H byl jaderný reaktor v Tu-95 LAL použit pouze jako zdroj záření. V roce 1961, během tří měsíců testování, Tu-95 LAL provedl 34 zkušebních letů.

Avšak 15 cm olova k odstínění kabiny posádky nestačilo, ale při správné ochraně šlo na letadlo nainstalovat funkční jaderné zařízení. Bylo však jasné, že nebude možné za letu na něm odstraňovat různé vzniklé problémy spojené s jeho provozem, přičemž možné následky havárie letadla by také byly velmi problematické. Po výše uvedených zkušebních letech byl reaktor odstraněn z Tu-95 LAL a samotné letadlo sešrotováno.

Sověti nerezignovali, výsledkem byl M-60

V Sovětském svazu však konstruktéři letadel na atomový pohon zcela nerezignovali. Vyvinuli několik projektů, které měly jen maličko k realizaci. Například Mjasisčevova konstrukční kancelář nejdříve laborovala v 60. letech s možností úpravy svého neúspěšného bombardéru M-50 na pohon atomovým reaktorem, ale po podrobném seznámení se s výsledky zkoušek Tu-95 LAL připravila zcela nový projekt M-60.

Ten měl pohánět reaktor a čtyři atomové motory otevřeného typu podobně jako u pokusného amerického YB-60. Radiační ochranu řešili konstruktéři tím, že do přídě letounu vsadili odstíněnou speciální kapsli pro posádku bez jakéhokoli přímého výhledu ven, jen s pomocí periskopu a přístrojů.

Stejně jim však radiační pozadí z pracujícího atomového reaktoru vycházelo příliš vysoké, takže nakonec padaly návrhy buď naverbovat posádku v důchodovém věku (na nich přece nezáleží, že?), nebo předělat celý bombardér jako bezpilotní. Když se navíc ukázalo, že i při manipulaci s tímto letounem na zemi budou problémy, nad tímto projektem se nakonec zavřela voda.

….a ještě M-30

Dalším sovětským bombardérem – raketonosičem s pohonem jaderným reaktorem a atomovými motory měl být projekt M-30, který byl navržen s ohledem na všechny nedostatky projektu M-60. Projekt draku samotného letadla a jeho aerodynamické řešení bylo velmi podobné americké XB-70 Valkýrii. Šest jaderných proudových motorů projektu M-30 mělo pracovat v „uzavřeném“ cyklu.

K přenosu tepla z reaktoru k motorům nedocházelo kontaktem, ale prostřednictvím výměníků uzavřeného okruhu chladicí kapaliny z reaktoru (lithium a sodík v kapalném stavu). Samotná konstrukce pohonných jednotek předpokládala také použití leteckého petroleje ke startu a přistání. Použití takovéhoto systému by vyřešilo řadu problémů.

Nebylo by nutné řešit nestandardní ochranu samotného reaktoru a posádky, pozemní manipulace s letounem M-30 by byla jednodušší a bezpečnější a radiační pozadí i emise do atmosféry M-30 měly být v normálních mezích. Ale i když Sovětský svaz nešetřil penězi na vojenský vývoj, projekt M-30 byl nakonec zamítnut jako super drahý a komplikovaný.

Jakým způsobem by šlo provozovat letadla s jaderným pohonem?

Zdroj: TechInsider