Ruský Mi-28 má jednu z nejsilnějších výzbrojí, jakou kdy na vrtulník namontovali. Přesto je kritizován

Když ruský státní koncern Rostec představoval Mi-28NE na dubajském aerosalonu v roce 2021, výčet výzbroje zabíral celý odstavec tiskové zprávy. Pohyblivý 30mm automatický kanon s odměrem ±110°, až šestnáct protitankových řízených střel s dosahem šest i deset kilometrů, střely vzduch–vzduch, dva typy neřízených raketnic, podvěsné kanonové kontejnery a pumy do 500 kilogramů. Šíře palety je skutečně mimořádná, jenže právě ta šíře zakrývá příběh stroje, který musel desítky let dohánět to, co moderní bitevní vrtulník potřebuje kromě holé palebné síly: senzory, noční vidění a funkční propojení posádky s celým bojovým řetězcem.

Výzbroj, která vypadá bezkonkurenčně, dokud se nepodíváte vedle

Mi-28 patří do úzké skupiny nejtěžších útočných vrtulníků na světě. Jeho zbraňový komplex kombinuje těžký kanon, širokou paletu řízených střel a schopnost nést konvenční pumy, což z něj na papíře dělá jednu z nejuniverzálněji vyzbrojených rotorových platforem vůbec. Tvrzení o „nejsilnější výzbroji“ ale není doslovný světový rekord bez konkurence.

Americký AH-64E Apache oficiálně nese šestnáct střel Hellfire, sedmdesát šest raket Hydra 70 a 1 200 nábojů pro svůj 30mm kanon M230. Mi-28 je tedy ve špičkové třídě, ne osamocený extrém. Rozdíl mezi oběma stroji neleží primárně v množství munice na závěsnících, leží v tom, jak efektivně ji dokážou dostat na cíl.

„Smrt pilotům“ – kritika zevnitř ruské armády

Nejtvrdší veřejná kritika Mi-28 nepřišla od západních analytiků, ale z Ruska samotného. V roce 2017 citoval server RBC bývalého vrchního velitele ruských Vzdušně-kosmických sil Viktora Bondareva, který po syrské zkušenosti mluvil o „propadlé elektronice“ a o tom, že pilot v kokpitu Mi-28N „nic nevidí, nic neslyší“. Noční brýle si posádky přezdívaly „smrt pilotům“, kvůli únavě a dezorientaci, kterou způsobovaly.

Výrobce následně přiznal, že v prvních etapách skutečně existovaly problémy se systémem nočního vidění i s palubní elektronikou, a tvrdil, že po syrském nasazení proběhly úpravy. Jenže seznam potíží byl delší:

• Chybějící dvojí řízení u starších Mi-28N, operátor zbraní nemohl v nouzi převzít pilotáž.
• Provozní spolehlivost – v roce 2015 se Mi-28N zřítil při letecké show, příčinou bylo selhání hydrauliky a řízení; lety byly dočasně zastaveny.
• Ergonomie kokpitu a situační přehled posádky, které zaostávaly za západními standardy.

Každý z těchto bodů sám o sobě nemusí být fatální. Dohromady ale vytvářejí obraz stroje, jehož palebný potenciál dlouho převyšoval jeho senzorickou a provozní vyzrálost.

Od Mi-24 k Mi-28: specializace místo univerzálnosti

Mi-28 vznikal od sedmdesátých let jako nástupce legendárního Mi-24, jenže s radikálně odlišnou filozofií. Mi-24 byl hybridem: bitevní vrtulník s nákladovým prostorem pro osm výsadkářů, „létající bojové vozidlo pěchoty“. Mi-28 se přepravní kabiny vzdal. Dostal tandemový obrněný kokpit pro dva členy posádky a celou konstrukci podřídil jedinému účelu: lovu obrněných cílů a přímé palebné podpoře.

Vývoj se ale táhl. První let proběhl v roce 1982, sériová výroba začala až v roce 2006 a oficiální přijetí do výzbroje ruské zdroje uvádějí různě, někde 2009, jinde až 2013. Důvod průtahů? Po prototypu Mi-28A padlo rozhodnutí rovnou přeskočit na celopovětrnostní noční verzi Mi-28N. To znamenalo zásadní přepracování avioniky, senzorů i celého konceptu nasazení za každého počasí. A právě tady se zasekly problémy, které se naplno projevily až v Sýrii.

Ukrajina jako tvrdý test, a Ka-52 v hlavní roli

Válka na Ukrajině přinesla pro Mi-28 další studenou sprchu. V prvních měsících invaze ruské bitevní vrtulníky létaly agresivní nízkoletové mise hluboko za frontovou linií. Po narůstajících ztrátách od ukrajinské protivzdušné obrany se taktika dramaticky změnila, posádky začaly střílet z větší vzdálenosti a výrazně omezily průniky přes frontu.

Analytická zpráva britského think-tanku RUSI o ruské letecké válce na Ukrajině přitom uvádí výmluvný detail: noční mise častěji přebíral Ka-52 „Alligator“ díky lepším nočním senzorům. Mi-28 narážel právě na ty limity, které Bondarev pojmenoval už po Sýrii. Databáze Oryx k poslednímu záznamu eviduje minimálně 18 vizuálně potvrzených ztrát nebo poškození Mi-28, a jde o doložitelné minimum, skutečný počet bude vyšší.

Problém přitom není jen v samotném stroji. Moderní bojiště s hustou sítí přenosných protiletadlových systémů a krátkodosahové protivzdušné obrany mění pravidla hry pro všechny bitevní vrtulníky. Ale tam, kde Apache těží z dekád integrace senzorů, datových linek a interoperability s pozemními jednotkami, Mi-28 tento řetězec od senzoru ke střelci teprve buduje.

Proč Rusko na Mi-28 neseklo rukou

Navzdory všem problémům Rusko program nezastavilo, naopak. Rostec v roce 2019 oznámil kontrakt na 98 kusů modernizované verze Mi-28NM s dodávkami do konce roku 2027, sériová výroba NM běží od roku 2020. Modernizace cílí přesně na identifikované slabiny: nová avionika, nové systémy nočního vidění, palubní radar a schopnost spolupráce s bezpilotními prostředky. Verze Mi-28UB navíc konečně dostala dvojí řízení.

Samotný směr modernizace je vlastně nejpřesvědčivějším důkazem, že kritika nebyla přehnaná. Kdyby starší Mi-28N fungoval tak, jak slibovaly katalogové listy, nebylo by třeba přepracovávat právě senzory, noční systémy a ergonomii kokpitu.

Armáda České republiky zavádí bitevní vrtulníky AH-1Z Viper, stroje s 20mm kanonem, střelami Hellfire a maximální vzletovou hmotností 8 390 kg. Viper patří do lehčí kategorie než Mi-28 nebo Apache, ale filozoficky stojí na stejném principu: v moderním boji rozhoduje kvalita senzorů a integrace do bojového systému, ne jen počet raket na pylonech.

Mi-28 zůstává strojem s impozantní palebnou silou a zároveň učebnicovým příkladem toho, že samotná výzbroj z vrtulníku efektivní zbraň nedělá. Rusko na něj neseklo rukou, protože nemůže, průmyslově ani doktrinálně. Otázka zní, jestli modernizovaný Mi-28NM stihne dohnat to, co jeho předchůdce dlužil posádkám od prvního bojového nasazení.