Rusové ukazují, jak Mi-28 rozsekává drony kanonem s kadencí 550 ran za minutu. Jenže se brzy stává bezbranným

Záběry, které se začátkem září 2026 rozšířily z provojenského telegramového kanálu Bortovoj žurnal vojenljota a převzal je mimo jiné ruský web Vestnik Mordovii, mají zachycovat bitevní vrtulník Mi-28 při palbě na ukrajinský dron. Krátká sekvence vypadá efektně: kanon chrlí 30mm projektily, cíl se rozpadá. Technická schopnost zasáhnout pomalý vzdušný cíl je reálná, ruské materiály ji Mi-28 oficiálně přisuzují. Jenže mezi jedním úspěšným klipem a udržitelnou protidronovou obranou leží propast, kterou snadno přehlédne každý, kdo se zastaví u prvního dojmu.

Devět ran za sekundu a pak ticho

Srdcem protidronové schopnosti Mi-28 je podtrupová věžová instalace NPPU-280-1 s automatickým kanonem 2A42-2 ráže 30 mm. Stejný typ kanonu používá i česká armáda na bojových vozidlech pěchoty; Armáda ČR u něj uvádí bojovou rychlost střelby 550 ran za minutu a úsťovou rychlost střely 960 m/s. Čísla jsou tedy ověřitelná i mimo ruské zdroje.

Kadence 550 ran za minutu zní impozantně, ale v praxi to znamená zhruba devět ran za sekundu. Vrtulník přitom nese zásobu pouhých 250 nábojů. Jednoduchý přepočet odhalí klíčový limit: při nepřerušené palbě se celá zásoba vyčerpá asi za 27 sekund. Posádka samozřejmě střílí v krátkých dávkách, takže reálně jde o desítky pokusů o zásah, nikoli o souvislý proud palby. I tak ale platí, že po několika minutách aktivního lovu dronů je kanon prázdný. A právě v tu chvíli se z lovce stává kořist.

Bezbranný neznamená odzbrojený, ale skoro

Mi-28 po vyčerpání kanonové munice nezůstává zcela beze zbraní. Na závěsnících může nést neřízené rakety, protitankové řízené střely nebo dokonce střely Igla pro boj se vzdušnými cíli. Problém je v tom, že žádná z těchto zbraní není pro lov malých, levných dronů ani vhodná, ani ekonomicky únosná:

• Neřízené rakety jsou určeny proti pozemním cílům a na malý manévrující dron v podstatě nepoužitelné.
• Protitankové řízené střely (například Ataka s doletem kolem 6 km) stojí řádově statisíce korun za kus a jejich navádění na miniaturní cíl je krajně nepraktické.
• Střely Igla jsou konstruovány na infračervené navádění proti horkým motorům letadel a vrtulníků, nikoli proti chladným elektrickým pohonům většiny současných dronů.

Takzvaná bezbrannost tedy není absolutní nulou výzbroje, ale rychlým pádem bojové vytrvalosti v úkolu, pro který Mi-28 prostě nebyl stavěn. Jakmile dojde 250 nábojů kanonu, vrtulník ztrácí svůj jediný levný a relativně účinný efektor proti malým vzdušným cílům.

Apache má pětkrát víc munice, a stejně to nestačí

Srovnání s americkým AH-64E Apache ukazuje, jak výrazný je limit Mi-28 i v rámci kategorie bitevních vrtulníků. Podle Boeingu nese Apache do svého 30mm řetězového kanonu M230 celkem 1 200 nábojů při kadenci 600–650 ran za minutu. Čistě kanonově tedy vydrží asi dvě minuty nepřerušené palby, téměř pětkrát déle než Mi-28. Boeing navíc u verze AH-64E zdůrazňuje schopnost řídit bezpilotní prostředky a využívat jejich senzory, což je pro detekci a lov malých cílů zásadní výhoda.

Ale ani Apache není ideální protidronovou platformou. Specializované pozemní systémy jako Rheinmetall Skynex pracují s kadencí 1 000 ran za minutu, efektivním dosahem do 4 000 metrů, radarovým naváděním a programovatelnou 35mm municí typu AHEAD, která kolem cíle vytváří oblak wolframových střepin. Rozdíl mezi improvizovaným lovem dronů z vrtulníku a specializovanou pozemní protivzdušnou obranou je jako rozdíl mezi lovem much baseballovou pálkou a elektrickým lapačem.

Válka, která změnila pravidla pro vrtulníky

Kontext, ve kterém ruská strana zveřejňuje propagandistické klipy o úspěších Mi-28, je přitom paradoxní. Studie britského think-tanku RUSI podrobně popisuje, jak hustá ukrajinská protivzdušná obrana, především přenosné protiletadlové raketové komplety (MANPADS) typu Stinger nebo Starstreak, donutila ruské vrtulníky k zásadní změně taktiky. Místo agresivních průniků hluboko za frontu přešly posádky k opatrnějším útokům z větší vzdálenosti, často metodou „vystřel a uteč“ s neřízenými raketami odpalovanými ve strmém stoupání.

Databáze Oryx eviduje u ruských Mi-28 celkem 20 vizuálně potvrzených ztrát nebo poškození od začátku plnohodnotné invaze v únoru 2022, tedy za více než čtyři roky války. A hrozba se stupňuje: 7. srpna 2026 popsal Janes záběry, na nichž FPV dron zasahuje ocasní rotor Mi-28 za letu, a označil to za první zdokumentovaný úspěšný cílený útok bezpilotního prostředku na pilotované letadlo ve vzduchu.

Právě tady se kruh uzavírá. Vrtulník, který má lovit drony kanonem, musí k cíli relativně blízko. A v té vzdálenosti na něj čekají nejen další drony, ale i MANPADS, ruční zbraně a pozemní protivzdušná obrana. Lov jednoho levného dronu tak může stát posádku život, a ruskou armádu stroj v hodnotě stovek milionů korun.

Propaganda versus systémové řešení

Proč tedy Rusko takové záběry zveřejňuje? Silnější je nejspíš domácí propagandistická funkce: video má ukázat, že armáda má na dronovou hrozbu odpověď, a to v době, kdy bezpilotní útoky na ruské zázemí i území jsou vysoce viditelné a politicky citlivé. Odradit protivníka jeden klip nemůže, protože nedokazuje udržitelnou kapacitu proti masovému nasazení desítek či stovek dronů denně.

Podle nás je Mi-28 v roli protidronové platformy spíš hasičský vůz, který vyjíždí k jednotlivému požáru, než protipožární systém budovy. Funguje situačně, když je vrtulník už ve vzduchu, chrání důležitý objekt a narazí na osamělý dron. Jako rutinní obrana proti dronovému zahlcení, které definuje současné bojiště na Ukrajině, je to řešení drahé, riskantní a s vytrvalostí měřenou v desítkách sekund palby.

Nejlepší odpovědí na vrtulník lovící drony kanonem není lepší dron, ale víc dronů najednou, z různých směrů, v různých výškách, s návnadami. Přesně ten druh saturace, který 250 nábojů v kanonu nemá šanci zvládnout.