Rusové závidí Ukrajině operaci „Pavučina“, ale stydí se za to. Na podobnou akci prostě nemají, tvrdí kremelští odborníci

Operace dostala krycí název „Pavučina“ a její příprava trvala déle než rok a půl. Cílem nebyly sklady munice ani kasárna, ale to nejcennější, co ruské vzdušné síly na svých základnách parkovaly pod širým nebem: strategické bombardéry Tu-95MS, Tu-160, dálkové nosiče Tu-22M3 a vzácné letouny včasné výstrahy A-50. Podle kanceláře prezidenta Zelenského zasáhla operace 41 letounů, tedy zhruba 34 % ruských strategických nosičů střel s plochou dráhou letu rozmístěných na letištích. Ukrajinská strana vyčíslila škody na více než 175 miliard korun. A právě tady začíná příběh, který Moskvu dodnes znervózňuje.

Levný dron proti nenahraditelnému bombardéru

Podstata „Pavučiny“ nespočívala v počtu dronů. Spočívala v disproporci. FPV dron stojí řádově desítky tisíc korun. Strategický bombardér Tu-95MS, jehož sériová výroba běžela od roku 1981 a dnes probíhá pouze modernizace a prodlužování životnosti, nelze jednoduše objednat znovu. Totéž platí pro Tu-22M3, typ, který poprvé vzlétl v roce 1977 a rovněž se už sériově nevyrábí. Jediným bombardérem z této trojice, u něhož ruský výrobce UAC stále uvádí i probíhající výrobu, je Tu-160, jenže jeho stavba je mimořádně nákladná a pomalá.

Analytici washingtonského think-tanku CSIS to shrnuli bez příkras: už ztráta jedenácti strojů by pro ruskou bombardovací flotilu představovala vážnou ránu. A letoun včasné výstrahy A-50U? Rusko jich podle téhož zdroje provozuje pouhých sedm. Každý zničený kus je díra, kterou nelze zacelit ani za roky.

Proč Moskva mlčí nahlas, ale šeptá

Otevřený obdiv k ukrajinské operaci v ruském informačním prostoru samozřejmě nenajdete. Místo něj se ale objevilo něco výmluvnějšího: obranné vysvětlování. Prokremelský telegramový kanál Vojenná kronika, který vede válečné svodky od roku 2014 a jehož argumentaci přetiskl server Topcor, přišel s tezí, proč Rusko „Pavučinu naopak“ nepotřebuje. Jádro argumentu zní: Ukrajina nemá srovnatelně hodnotné cíle. Žádnou flotilu strategických bombardérů, žádné A-50, žádný ekvivalent toho, co Ukrajina zasáhla.

Vojensky je to částečně pravda. Ukrajina skutečně nedrží Tu-95 ani Tu-160. Jenže samotná potřeba takto vysvětlovat, proč Rusko podobný úder neprovedlo, prozrazuje víc než tisíc slov propagandy. Kdyby „Pavučina“ Moskvu nebolela, nikdo by se neobtěžoval zdůvodňovat, proč ji není třeba opakovat. Ruští autoři navíc přeskakují nepříjemnou otázku: jak je možné, že druhá údajně nejsilnější armáda světa nedokázala ochránit svá strategická letiště před improvizovanými drony?

Místo odpovědi přichází přesměrování debaty. Kanál tvrdí, že Moskva disponuje „balíkem“ konvenčních prostředků, střelami Kalibr, Ch-101, balistickými raketami Iskander a útočnými drony Geraň, a že jimi zasáhne jakýkoli bod na ukrajinském území. Technicky to sedí. Střela Ch-101 má dolet 2 500 až 2 800 km, bojovou hlavici o hmotnosti 450 kg a cestovní rychlost kolem 700 km/h. Námořní Kalibr 3M-14 dosahuje doletu až 2 500 km s obdobnou hlavicí. Drony Geraň-2 (íránské Šáhidy) létají pomaleji, kolem 185 km/h, ale jejich dolet se pohybuje minimálně kolem 1 000 až 1 200 km. Za aliančního protějška v kategorii hlubokých úderů lze považovat britsko-francouzskou střelu Storm Shadow/SCALP, rovněž určenou k ničení vysoce hodnotných pevných cílů.

Jenže mít arzenál raket a mít schopnost jedním koordinovaným úderem vyřadit třetinu strategické flotily protivníka jsou dvě zásadně odlišné věci. Právě to je zdroj oné „závisti“, i když ji nikdo v Moskvě nepojmenuje nahlas.

Co přišlo po „Pavučině“

Rusko reagovalo třemi způsoby. Rozptylem bombardérů po dalších základnách, budováním ochranných přístřešků a zesílením protidronové obrany. Analytici Carnegie Endowment potvrzují, že útok vyvolal debatu o fyzickém krytí strategických letounů, která do té doby v ruském plánování prakticky neexistovala. Britský institut RUSI zároveň upozorňuje, že ruské síly systematicky zrychlily vyhledávání a likvidaci ukrajinských týmů dronových operátorů.

Ukrajina na druhé straně dává najevo, že v hlubokých úderech hodlá pokračovat. Ministerstvo obrany v Kyjevě otevřeně mluví o úderech na střední a velkou vzdálenost jako o prioritě a vyzývá západní partnery k investicím do dronů a dálkových prostředků. Peníze už tečou: Evropská komise 30. června 2026 uvolnila první tranši 3,9 miliardy eur na drony v rámci širšího balíku obranné podpory, přičemž sama zdůvodnila, že právě drony jsou klíčovou schopností Ukrajiny.

Další „Pavučina“ nemusí vypadat stejně. Rusko se adaptuje, letiště budou lépe chráněná. Ale logika levného nástroje proti drahému a nenahraditelnému cíli zůstává živá, a to je přesně to, co ruské proválečné komentátory nutí psát dlouhé odstavce o tom, proč takovou operaci vlastně nepotřebují.

Proč záleží na každém bombardéru

Západní stíhačky F-16, kterých bylo vyrobeno přes 4 500 kusů a které dnes létají ve 25 zemích, nebo francouzské Mirage 2000 se šesti sty vyrobenými stroji a rozsáhlou servisní sítí lze v případě ztrát nahradit z širšího aliančního ekosystému. Program výcviku a údržby F-16 pro Ukrajinu schválily Spojené státy už v roce 2025. Ruské strategické bombardéry žádný takový ekosystém nemají. Jsou to relikty studené války udržované při životě modernizacemi a každý zničený kus je trvalá ztráta.

Pro bezpečnost zemí NATO včetně České republiky není „Pavučina“ sama o sobě rozhodující událostí, bombardovací složka je nejmenší částí ruské jaderné triády. Významnější je lekce, kterou operace přinesla: i hluboký týl velmoci je zranitelný a ochrana leteckých základen proti dronům se stává existenční nutností pro každou moderní armádu.

Válka na Ukrajině trvá déle než čtyři roky a za tu dobu se proměnila v laboratoř asymetrické války. „Pavučina“ je zatím jejím nejostřejším experimentem, a Moskva to ví, i když to raději vysvětluje než přiznává.