Sbohem, legendární Warthogu. Americké letectvo se nadobro loučí s A-10, Rusové nostalgicky vzpomínají

Nezmizí ze dne na den. Část flotily poletí ještě několik let, možná až do roku 2030. Jenže to, co z A-10 Thunderbolt II dělalo víc než jen letoun (výcvikové programy, instruktorské kádry, celá kultura specializované přímé letecké podpory), se právě teď nevratně rozebírá. Amerika svůj nejslavnější bitevník institucionálně pohřbívá, zatímco ho bojiště roku 2026 přinutilo nechat ještě naživu. A z Ruska se ozývají hlasy, které v tom vidí konec éry. Směs respektu a škodolibosti.

Kanón, kolem kterého postavili letoun

Málokterý vojenský stroj si vysloužil tak výstižnou přezdívku. „Warthog“, bradavičník. Ošklivý, pomalý, neelegantní. A smrtelně účinný. Celý A-10 Thunderbolt II byl od počátku sedmdesátých let koncipován kolem jediné zbraně: sedmihlavňového rotačního kanónu GAU-8/A Avenger ráže 30 mm. Zásobník pojme 1 174 nábojů, kadence dosahuje 3 900 ran za minutu a projektily z ochuzeného uranu dokážou prorazit pancíř většiny obrněných vozidel. Kanón sám váží přes 280 kilogramů, celý zbraňový systém včetně zásobníku a podávání pak kolem 1 800 kilogramů, tvoří tak podstatnou část hmotnosti letounu.

Kolem této zbraně vznikl drak s rovnými křídly, dvěma motory General Electric TF34-GE-100 vysoko na trupu, titanovou pancéřovanou vanou chránící pilota před střelami do ráže 23 mm a redundantními řídícími systémy. Maximální rychlost kolem 700 km/h je na stíhačku směšná, jenže A-10 nikdy stíhačkou být neměl. Jeho doménou bylo pomalé kroužení nad bojištěm, dlouhá výdrž v prostoru a schopnost nést až 7 200 kilogramů výzbroje na jedenácti závěsnících: řízené střely Maverick, kasetovou munici, přesně naváděné pumy i neřízené rakety.

Právě tato kombinace z něj udělala symbol americké blízké letecké podpory. Od války v Perském zálivu v roce 1991, kde Warthogy ničily irácké tankové kolony, přes Irák a Afghánistán až po operaci Epic Fury v roce 2026; všude tam, kde pozemní vojáci potřebovali „anděla“ nad hlavou, přiletěl A-10.

Paradox roku 2026: pohřeb i vzkříšení

Americké letectvo chtělo Warthog vyřadit už více než dekádu. Argumenty byly jasné: v prostředí moderní protivzdušné obrany, jakou disponuje Rusko nebo Čína, je pomalý, nízko létající bitevník snadným cílem. Peníze, lidé a údržba by se lépe využili u stealth platforem nové generace. Podle rozpočtových plánů mělo vyřazení ušetřit stovky milionů dolarů ročně.

Kongres ale opakovaně sáhl na brzdu. Pro fiskální rok 2026 zákonodárci nařídili držet minimálně 103 letounů A-10 v aktivním inventáři, ze 162 zbývajících kusů. Zpráva Kongresové výzkumné služby (CRS) ze září 2026 pak pracuje s plánem udržet 36 strojů v linii až do roku 2030. Dne 20. dubna 2026 ministr letectva Troy Meink prodloužení služby typu oficiálně potvrdil.

Současně ale letectvo systematicky rozebírá vše, co Warthog drží při životě dlouhodobě. Dne 3. dubna 2026 proběhla podle Air & Space Forces Magazine promoce poslední třídy nových pilotů A-10. Žádní další nepřijdou. Výcviková infrastruktura se zavírá, instruktoři přecházejí na jiné typy, servisní uzly se zmenšují. Zbývající stroje budou dolétat se zkušenými posádkami z aktivních, gardových a záložních jednotek, bez dlouhodobé obnovy pilotního potrubí.

Výsledek je paradox: Amerika svůj bitevník pohřbívá, ale zároveň ho nechává bojovat. Během operace Epic Fury v roce 2026 A-10 plnily úlohy námořní interdikce nad Hormuzským průlivem i klasické blízké podpory a bojového pátrání a záchrany nad íránským územím. Právě toto nasazení pomohlo přesvědčit Kongres, že okamžité uzemnění celé flotily by bylo předčasné.

F-35 jako náhrada? Jen částečně

Formálním nástupcem A-10 v americké flotile je F-35A Lightning II od Lockheed Martin. Almanach USAF mu přisuzuje plnou bojovou způsobilost pro interdikci, základní blízkou leteckou podporu i omezené potlačení protivzdušné obrany. Na papíře tedy umí vše, co Warthog, a navíc je neviditelný pro radary, nese pokročilé senzory a dokáže pronikat do prostředí, kde by A-10 nepřežil.

Jenže nejde o náhradu kus za kus. Interní kanón F-35A, čtyřhlavňový GAU-22/A ráže 25 mm s kadencí 3 000 ran za minutu, není středobodem konstrukce, ale doplňkem. Zásobník pojme pouhých 182 nábojů. Tam, kde A-10 kroužil nad bojištěm desítky minut a komunikoval přímo s pozemními jednotkami, F-35A operuje jinak: rychle, vysoko, s přesnými zbraněmi a síťovým propojením.

Pro srovnání s ruským protějškem: Suchoj Su-25 „Grač“ (v modernizované verzi Su-25SM3) plní v ruském letectvu obdobnou roli bitevního specialisty. Disponuje dvěma kanóny GŠ-30-2 ráže 30 mm, pancéřovanou kabinou a schopností nést širokou škálu neřízené i řízené munice. Válka na Ukrajině, trvající již více než čtyři roky, ovšem brutálně ukázala limity obou koncepcí: Su-25 čelí masivním ztrátám od přenosných protiletadlových systémů i hustší protivzdušné obrany a musí operovat z mnohem větších vzdáleností než dříve. Stejný osud by podle analytiků čekal i A-10 v podobném prostředí.

Další platformou v americkém arzenálu je OA-1K Skyraider II, turbovrtulový letoun určený pro speciální operace a levnější ozbrojený dohled. Nabízí nižší provozní náklady a delší výdrž, ale není ekvivalentem A-10 pro těžký konvenční konflikt. Mezi F-35A a OA-1K tak vzniká mezera, prostor, který Warthog vyplňoval čtyři desetiletí a který žádný jednotlivý typ plně nezaplní.

Co říkají Rusové, a proč to stojí za zmínku

Ruské vojenské komentáře věnují odchodu A-10 překvapivou pozornost. Server Topwar, jeden z nejčtenějších ruských vojensko-populárních portálů (a zároveň web známý prokremelskými pozicemi, jehož tvrzení je třeba brát s rezervou), píše o Warthogu s neskrývaným respektem: „Stále neexistuje ekvivalentní náhrada.“ Současně ale střídá uznání s posměchem vůči představě, že by F-35 mohl A-10 plně nahradit, a s narážkami na zranitelnost bitevníku proti moderní protivzdušné obraně.

Druhý ruský text na portálu Alternathistory je střízlivější. Mluví o „konci éry“ a o ztrátě celé kultury blízké letecké podpory, o rozpadu „mechanismu, který po desetiletí vytvářel novou generaci expertů A-10″. V tom má ruský komentátor pravdu, byť ji formuluje s příměsí škodolibosti.

Proč vůbec ruský pohled zmiňujeme? A-10 vznikal v sedmdesátých letech s jediným primárním účelem: ničit sovětské tankové armády v případě jejich průlomu přes Fuldskou průrvu do západní Evropy. Pro ruské vojenské prostředí má tento stroj hluboký symbolický význam, byl postaven proti nim. Když teď odchází, vidí v tom potvrzení, že éra specializovaného „tankobijce“ skončila. Zároveň ale vědí, že totéž platí pro jejich Su-25. Nostalgie je tedy oboustranná, jen se v Moskvě mísí s ironickým zadostiučiněním.

Konec školy, nejen stroje

Skutečný význam loučení s A-10 nespočívá v tom, že z hangárů zmizí konkrétní typ letounu. Spočívá v tom, že s ním odchází celá filozofie boje. Generace amerických pilotů se učila létat nízko, pomalu a blízko vlastní pěchotě. Učila se komunikovat s předsunutými leteckými návodčími, rozlišovat přítele od nepřítele v chaosu kontaktní zóny, přijímat zásahy a vracet se domů. Tuto znalost nelze jednoduše přelít do kokpitu F-35.

Pro spojence na východním křídle NATO, Česko nevyjímaje, to znamená postupnou změnu charakteru americké letecké podpory. Méně „létajícího děla“ kroužícího přímo nad hlavami vojáků, více síťově propojených platforem operujících z výšky a vzdálenosti, s přesnými zbraněmi a stealth profilem. Je to modernější, je to přežitelnější v prostředí ruské protivzdušné obrany. Ale je to jiné.

Poslední Warthogy mají dolétat kolem roku 2030. Jejich piloti budou ti, kteří už dávno prošli výcvikem, veteráni, kteří s bradavičníkem odlétají poslední kapitolu. Až poslední GAU-8 naposledy zaburácí kadencí téměř čtyř tisíc ran za minutu, skončí víc než jen kariéra jednoho letounu. Skončí způsob války, který Amerika vedla půl století.