Sovětský pilot Tu-16 chtěl zastrašit americkou loď a čtyřikrát ji obletěl. Poslední přelet posádka nepřežila

Na palubě Essexu právě probíhaly protiponorkové letové operace, když se z nízké oblačnosti vynořil mohutný dvoumotorový stroj s rudými hvězdami. Sovětský průzkumný bombardér, který odstartoval ze základny u Severomorsku, zamířil přímo k americkému svazu. Nebyl to útok, šlo o takzvaný buzzing, rutinní studenoválečnou hru na kočku a myš, při níž sovětští letci opakovaně prolétávali kolem amerických lodí co nejníž a co nejblíž. Jenže tentokrát se z rutiny stala tragédie.

Hra na zastrašení nad vlnami Norského moře

Sovětské námořní letectvo mělo pro tyto manévry jasnou logiku. Nízké průlety nad americkými letadlovými loděmi sloužily hned třem účelům: vizuální identifikaci lodí a jejich výzbroje, realistickému výcviku pilotů proti letadlovým svazům a psychologickému nátlaku. Podle dobového amerického hodnocení měly takové akce podrývat důvěru Američanů v bezpečnost jejich nejcennějších plavidel, a zároveň demonstrovat, že sovětské letectvo drží americký svaz neustále na očích.

Tu-16R, v kódovém označení NATO Badger, byl pro tuto roli jako stvořený. Těžký dvoumotorový stroj s rozpětím křídel přes 32 metrů a průzkumnou výbavou dokázal operovat daleko od základen a přitom nést dostatek paliva na dlouhé hlídkové lety nad otevřeným oceánem.

Čtyři průlety, poslední osudový

Stroj opakovaně obletěl Essex ve velmi nízké výšce. Americká posádka sledovala každý průlet s rostoucím napětím. Při jednom z nich musel být zastaven start letounu z katapultu, protože Tu-16 proletěl tak nízko, že jeho trup byl pod úrovní letové paluby, z paluby bylo vidět jen horní část ocasních ploch.

Pak přišel poslední manévr. Pilot přitlačil stroj ještě níž. Při obratu křídlo zachytilo hladinu. Očitý svědek z Essexu později popsal, jak pilot po kontrole pozice vůči lodi křídlo „namočil“ do vody. Bombardér okamžitě ztratil řízení, zřítil se do moře a explodoval. Šestičlenná posádka neměla šanci.

Přesné výšky jednotlivých průletů se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Jisté je jen to, že kvalitativní rozdíl mezi předchozími průlety a tím posledním byl fatální; pilot si nechal tak malou rezervu, že sebemenší chyba v náklonu znamenala kontakt s vodou.

Reakce na palubě i ve Washingtonu

Američané reagovali okamžitě. Essex vyslal záchranný vrtulník, spustil čluny a začal sbírat trosky i lidské ostatky. Současně odešly urgentní zprávy do Washingtonu. Klíčové bylo informovat sovětskou stranu co nejrychleji, aby nikdo nepodezíral americké námořnictvo ze sestřelu. Část ostatků byla skutečně vyzvednuta a předána sovětské válečné lodi. Zda byly nalezeny a rodinám vráceny ostatky všech šesti členů posádky, otevřené zdroje nepotvrzují.

Zda velení v Severomorsku schválilo právě takto riskantní styl letu, nebo pilot jednal nad rámec zadání, rovněž není doloženo. Mise byla zjevně služební a průzkumná. Konkrétní rozhodnutí snížit se na hranici sebevražedného manévru ale v žádném dostupném dokumentu jako výslovný rozkaz nefiguruje.

Pravidla, která přišla pozdě

Incident u Essexu nebyl ojedinělý. Už v květnu 1967 se USS Walker při odtlačování sovětských torpédoborců dvakrát srazila se sovětskými loděmi, bez obětí, ale s okamžitou diplomatickou eskalací. Právě série takových střetů přiměla Washington už v dubnu 1968 navrhnout jednání o bezpečnosti na moři.

Výsledkem byla dohoda INCSEA, podepsaná 25. května 1972, přesně čtyři roky po havárii u Essexu. Její článek IV výslovně zakazuje simulované útoky a nebezpečnou akrobacii nad loděmi druhé strany a ukládá velitelům letadel „nejvyšší opatrnost a obezřetnost“. Přesně ten typ manévru, který stál život šest sovětských letců, byl od té chvíle na papíře nepřípustný.

A nebyl to mrtvý dokument. Ještě v roce 2016 USA pod hlavičkou INCSEA protestovaly proti nebezpečným ruským průletům nad americkými loděmi v Baltu. V květnu 2021 se v Moskvě konaly výroční konzultace obou námořnictev podle téže dohody. Formálně platí dodnes, i když její operativní váha je po roce 2022 zřejmě slabší než kdykoli předtím.

Záběry, které čtyřicet let nikdo neviděl

Sovětská strana incident po desetiletí držela pod pokličkou. Filmové záběry z palubní kamery Tu-16R se veřejně objevily až v roce 2008, kdy je odvysílal ruský dokumentární cyklus Wings of Russia. Přesný mechanismus odtajnění otevřené zdroje nevysvětlují, víme jen, že materiál byl v SSSR dlouho považován za utajený.

Když se záběry konečně dostaly na veřejnost, ukázaly něco, co americká svědectví popisovala čtyřicet let: stroj letící tak nízko nad vodou, že jakýkoli náklon navíc znamenal smrt. Několik sekund videa, které proměnily studenoválečnou demonstraci odvahy v učebnicový příklad nepřijatelného hazardu, a v důvod, proč existují mezinárodní pravidla pro chování nad cizími loděmi.