Jak se americké letadlové lodě „vyhnuly smrti“: Sověti vyvinuli jejich „zabijáka“ Suchoj T-4, i přes úspěchy se ale do boje nedostal

Sovětský svaz se po celou studenou válku potýkal s problémem, jak si poradit s mocnými letadlovými loděmi Spojených států. Existovaly sice teorie o jejich likvidaci jadernými zbraněmi, ale zdaleka to nebylo tak jednoduché. Dostat se v 60. letech na dostřel tehdejších sovětských protilodních zbraní k letadlové lodi se rovnalo téměř sebevraždě. Američané vládli ve vzduchu, na hladině i pod ní. Problém měl vyřešit nový letoun a revoluční zbraně.

Bombardér navrhl konstruktér stíhaček

Představa sovětského vedení byla, že by mohl obranu letadlové lodě prorazit velmi rychlý letoun řítící se rychlostí alespoň Mach 3, přičemž by dostal do výzbroje rychlé, možná až hypersonické, střely s dlouhým doletem. Proto SSSR na začátku 60. let vyzval inženýry, aby takový návrh předložili. Soutěže se účastnila známá konstrukční kancelář bombardérů Tupolev, pak Jakovlev a nakonec Suchoj, který měl zkušenost se stíhačkami. Kupodivu nejlépe splnil zadání Suchoj a vyhrál se svým modelem T-4.

Jenomže konstrukce letounu, který by mohl létat tak vysokými rychlostmi, nebyla jednoduchá. Největší problém představovalo zahřívání draku letadla, k němuž při tak vysokých rychlostech dochází. V SSSR v té době konstruovali superrychlý stíhací letoun MiG-25, a právě z něj vycházeli zkušenostmi i použitými materiály. Jako hlavní materiál byla použita niklovaná ocel a titanové slitiny. Ovšem jednoduchá nebyla ani konstrukce motorů a nakonec byla zvolena čtveřice Kolesov RD-36-41 s přídavným spalováním.

Při rychlém letu neviděl pilot bombardéru ven

Ochránit kryt kabiny před velkým žárem při rychlém letu bylo nesmírně obtížné. Konstruktéři nakonec problém vyřešili tak, že stroj dostal sklápěcí příď, která je známá třeba z letounů Concorde. Když se při letu zvedla, průzory se zakryly a pilot již neviděl. Při nižších rychlostech mohl alespoň použít periskop, při vyšších se musel spoléhat jen na přístroje. I přes takové překážky se nakonec podařilo letoun dostavit a první let prototypu se uskutečnil v srpnu 1972.

iZdroj fotografie: Sergej Duchačev / Creative Commons / CC BY-SA

Letoun měl dvoučlennou posádku a byl 44,5 metru dlouhý, zatímco rozpětí křídel dosahovalo 22 metrů. Jeho maximální rychlost měla být 3 200 kilometrů v hodině. a dolet kolem 7 tisíc kilometrů, kdežto dostup 24 kilometrů. Výzbroj měla tvořit dvojice střel Ch-45, ale ty nakonec nebyly nikdy dokončeny. V roce 1973 se letadlu údajně podařilo překročit hranici zvuku a dokonce mělo při jednom letu dosáhnout rychlosti Mach 2,8. Ve vzduchu stroj v součtu strávil více než 10 hodin.

Ovšem v roce 1976 přišel konec. Jedním z problémů se ukázala astronomická cena, kterou si měla stavba vyžádat, ovšem tím hlavním důvodem měl být lobbing Tupoleva, který tlačil projekt nadzvukového bombardéru Tu-160; ten je mimochodem ve výzbroji Ruska dodnes. Dva nedostavěné exempláře byly sešrotovány a létající prototyp skončil v muzeu u Moskvy.