Thajsko převzalo bitevní vrtulníky AH-6i Little Bird za miliardy. Boeing zavře výrobní linku navždy

Poslední kusy opustily montážní halu v arizonské Mese a zamířily přes oceán do jihovýchodní Asie. Pro thajskou armádu jde o generační skok: letité bitevní vrtulníky AH-1F Cobra, jejichž kořeny sahají do vietnamské éry, konečně dostávají nástupce. Pro Boeing je to ale zároveň rozloučení. Firma otevřeně přiznala, že bez okamžité navazující objednávky výrobní linka AH-6i zůstane stát. A restart by byl výrazně dražší než pokračování, které nikdo neobjednal.

Co přesně Thajsko koupilo, a za kolik

Kontrakt, který Boeing oznámil v únoru 2022, zní na 103,7 milionu dolarů, tedy přibližně 2,24 miliardy korun podle kurzu z konce září 2026. Jenže ta částka nevypovídá jen o osmi strojích. Součástí balíku jsou náhradní díly, výcvikové simulátory, technická dokumentace i podpůrné vybavení. Americká kongresová notifikace z roku 2019 navíc uváděla maximální strop celého programu Foreign Military Sales na 400 milionů dolarů, ta cifra ale zahrnuje veškerou výzbroj, výcvik a dlouhodobou podporu, nikoli jen cenu podepsané smlouvy.

A výzbroj je v tomto případě podstatná. Thajský balík počítá s padesáti střelami AGM-114R Hellfire, dvěma sty kusy přesně naváděných raket APKWS, pěti sty neřízenými raketami Hydra 70 a kulomety M134 Minigun i GAU-19/B. Každý stroj nese elektrooptický a infračervený senzor WESCAM MX-10Di. Thajsko si nekoupilo „holý vrtulník“, ale kompletní průzkumně-úderný systém.

Malý dravec místo těžkého kladiva

Proč si Thajsko nepořídilo rovnou AH-64 Apache, nejznámější bitevní vrtulník na světě? Odpověď leží v zamýšlené misi. Americká notifikace popisuje úkoly thajských Little Birdů jako lehký útok, ozbrojený průzkum a podporu speciálních sil, mechanizované pěchoty a pohraničních jednotek. Pro takový profil by Apache byl zbytečně drahý a logisticky náročný.

Řádový rozdíl v ceně je markantní. Korejská možná akvizice 36 kusů AH-64E byla americkou agenturou DSCA vyčíslena na 3,5 miliardy dolarů. Thajsko za osm AH-6i zaplatilo zlomek. Podle produktové stránky Boeingu nabízí AH-6i maximální cestovní rychlost 233 km/h, dolet zhruba 331 kilometrů, vytrvalost 2,1 hodiny a praktický dostup kolem 6 100 metrů. Digitální kokpit a pokročilý misionový počítač ho řadí do jiné generace než vysloužilé thajské Cobry, které americká strana ve svých dokumentech výslovně označovala za stárnoucí flotilu pouhých sedmi kusů.

Zajímavé je srovnání s konkurencí. Nejbližší čínský protějšek v lehké útočné kategorii představuje Harbin Z-19, tandemový dvoumístný vrtulník s cestovní rychlostí 245 km/h, doletem 700 kilometrů a výzbrojí zahrnující protitankové řízené střely i neřízené rakety. Na aliančním trhu pak operuje Airbus H145M s modulárním systémem HForce, který ale vychází z víceúčelové platformy, nikoli z čistě bitevní filozofie. Přímý ruský ekvivalent ve stejné lehké exportní třídě se v otevřených zdrojích spolehlivě doložit nedaří; ruské typy jako Mi-28 nebo Ka-52 hrají v podstatně vyšší hmotnostní a cenové lize.

Proč Boeing zavírá linku, a co to znamená „navždy“

Mark Ballew z Boeingu v únoru 2025 pro Aviation Week vysvětlil situaci bez příkras: po dokončení thajské série vznikne výrobní mezera. Bez okamžitého nového zákazníka se dodavatelský řetězec rozpadne a jeho opětovné složení by jednotkovou cenu výrazně navýšilo. Firma tedy počítá s ukončením aktivní výroby.

Slovo „navždy“ v praxi znamená konec sériové produkce v současné podobě. Teoreticky lze linku restartovat, ale ne jako plynulé pokračování, nýbrž jako dražší a časově náročnější projekt, který by musel znovu sehnat subdodavatele, certifikovat procesy a ospravedlnit investici. Bez rychlé navazující objednávky se z AH-6i stává typ v čistě udržovacím režimu.

Neoficiální indikace naznačují, že Thajsko by mohlo objednat dalších osm kusů. Veřejně doložená notifikace DSCA ani podepsaný kontrakt ale zatím neexistují. Časování je přitom klíčové: pozdní objednávka by už neznamenala pokračování výroby, ale její nákladný znovurozběh.

Konec výroby neznamená konec podpory

Pro thajské i saúdské piloty, kteří AH-6i provozují, má uzavření linky praktický, ale nikoli fatální dopad. Boeing na své stránce uvádí, že nabízí transakční náhradní díly, výkonnostně orientovanou logistiku, integrovanou flotilovou podporu i opravy a modifikace. Saúdská národní garda, která své první AH-6 převzala v srpnu 2017, tento model už žije; v dubnu 2026 americká armáda přidělila kontrakt za 51,9 milionu dolarů na postprodukční podporu saúdské flotily do května 2028.

Thajští piloti navíc prošli výcvikem přímo v americké Mese a na zkušebním polygonu Yuma Proving Ground, což snižuje riziko, že by nový typ zaváděli jen „na papíře“. Součástí kontraktu jsou i simulátory: pilotní desktopový trenažér, posádkový trenažér a virtuální údržbový trenažér.

Tečka za programem, ne za vrtulníky

Uzavření linky AH-6i svádí k závěru, že bitevní vrtulníky ustupují dronům. Realita je složitější. Americká armáda sice v roce 2024 ukončila ambiciózní program FARA a otevřeně mluví o transformaci směrem k bezpilotním systémům, ale zároveň drží Apache ve výrobě do třicátých let a v plánované službě až do let šedesátých. Tlak na levné specializované pilotované platformy je reálný, musejí se obhájit cenou a logistickou nenáročností. Tam, kde to nevyjde, jim drony skutečně ukusují prostor.

Česká armáda mimochodem jde zcela jinou cestou. Podle výroční zprávy Armády ČR přecházíme na platformu H-1, tedy bitevní AH-1Z Viper a víceúčelový UH-1Y Venom, doplněné modernizovanými Mi-17. Lehký segment typu Little Bird v českém plánování nefiguruje.

Thajská dodávka je tak spíš elegantní tečka za exportním životem jednoho úzce specializovaného programu než předzvěst nové expanze. Boeing zavírá kapitolu AH-6i, ale koncept malého, přesného a levného bitevního vrtulníku tím ze světa nemizí. Jen už ho nebude vyrábět nikdo v Mese.