Na konci 60. let 20. století si Moskva uvědomila potřebu letounu včasného varování, který by operoval nad odlehlými částmi sovětské říše a předcházel nenadálému útoku „imperialistů“. Pro tehdejší letecký a elektrotechnický průmysl SSSR to byl ovšem úkol téměř nesplnitelný. Letadlo, které vzniklo, mělo obrovské množství nedostatků a létat s ním bylo doslova peklo. Ale přesto zůstalo ve službě 20 let, než se ho konečně podařilo vyřadit.

Tu-126 měl mít radar pro širou ruskou step

Plány sovětských generálů byly překvapivě logické a ekonomické. Místo drahé a složité sítě radarů chtěli nasadit letoun s radarem dlouhého dosahu, který by měl šanci přežít při případné válce déle než statické objekty. A tak začaly roku 1958 práce na jeho výstavbě a roku 1962 vzlétl první prototyp. Tupolev Tu-126, neboli výrobek „L“ (podle radaru Liana, který nesl), měl původně vzniknout na základě bombardéru Tu-95. Ukázalo se však, že ten má příliš úzký trup pro elektronické vybavení, a tak byl nakonec militarizován dopravní Tu-114.

iZdroj fotografie: amon goeths / Creative Commons / CC BY

Tu-126 (v kódu NATO Moos – mech) věru nebyl žádný drobek. Rozpětí měl 51,1 m, délku 54,1 m a výšku 15,5 m. Prázdný měl hmotnost 103 tun a maximální vzletovou 171 tun; jenom samotný kryt radaru měřil 11 metrů a vážil 12 tun. Tu-126 byl vybaven čtyřmi turbovrtulovými motory NK-12MW, každý s výkonem 11 032 kW, s protiběžnými třílistými vrtulemi. Jednalo se o vskutku výkonná „srdce“, která se však ukázala i jeho obrovským problémem.

Poloslepé oko Moskvy moc dobré nebylo 

Maximální rychlost letounu byla omezena na 790 km/h; při testech sice prototyp dosáhl rychlosti až 820 km/h, ale hrozilo narušení konstrukce. Dostup byl potom 10 700 metrů a dolet 7 000 km, ale AWACS Tupolev Tu-126 měl zároveň možnost tankovat za letu, takže byl prakticky neomezený. Původně dopravní letadlo prošlo řadou změn – křídla byla posunuta dolů, trup vybaven přetlakovou kabinou a rozdělen na šest sekcí. Na palubě se vedle analogového počítače objevilo i stanoviště operátorů radaru a řada rušicích zařízení.

„Metla nebes varšavského paktu“ 9K33 Osa: i přes 50 let starý sovětský protiletadlový systém je dnes vysoce efektivní

Samotný radar Liana byl vrcholem tehdejší sovětské techniky, i když měl obrovské mouchy. Jeho dosah nad pevninou byl 100 až 350 km, nad mořem dokázal zachytit loď až na 450 km. Nebyl však schopen detekovat cíle pod sebou a omezen byl i jejich velikostí – stíhačku uměl zachytit pouze na 100 km. Velkým problémem se pak ukázaly sice výkonné, ale hlučné a vibrující motory, které značně rušily a omezovaly výkon radaru. Tu-126 tak dokázal sledovat a navádět pouze na 10 cílů, a komunikace navíc nebyla vedena se stíhači přímo, ale přes velitelství.

Tupolev Tu-126 byl jako peklo na nebi

I přes popsané nedostatky se Moskva rozhodla, že bude Tu-126 létat. Jeho pravidelná služba tak začala v roce 1965 a do roku 1968 byl do služby zařazen v počtu 8 kusů. „Železné krabice“, jak jim bylo přezdíváno, se objevovaly nad Baltem a Severním ledovým oceánem, ale navštívily i Černé moře a Středomoří. Jejich hlídkování bylo nepravidelné, služba na nich byla neoblíbená a dávala se důstojníkům před odchodem do civilu. Posádku tvořilo celkem 18 letců (6 členů obsluhy a dvě směny po šesti operátorů radaru); podmínky měly jako v mučírně.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tu-126 měl špatnou tepelnou, radiační i hlukovou izolaci, operační místnost radaru byla přímo mezi křídly. Vibrace motorů, jejich hluk a klapání analogového počítače bylo nesmírně vyčerpávající a směny se musely co dvě hodiny střídat.

Konstrukce se také nabíjela statickou energií a bylo nebezpečné se jí dotknout holou rukou. Radar nebyl dobře odstíněn, letci trpěli nemocí z radiace a padaly jim vlasy. A přesto zůstal Tu-126 ve službě 20 let. Proč? „Železná krabice“ měla dobré rušící systémy a nebyla za ní náhrada. Teprve roku 1984 byly všechny stroje vyřazeny a sešrotovány.