Ukrajinci přiznali, co nikdo nečekal: Nové F-16 nemají proti ruským stíhačkám a PVO šanci. Jsou lepší než kdy dříve

Stalo se to dvakrát, poprvé v březnu a znovu v červnu 2025, kdy Ihnat pro Ukrajinskou pravdu popsal situaci bez diplomatických obálek. Ukrajinské F-16 „nemohou jeden na jednoho soupeřit“ se Su-35, protože ruská strana drží převahu v dosahu zjištění cíle i v dosahu zásahu. Ruské letectvo navíc operuje v těsné vazbě na vrstvený systém pozemní protivzdušné obrany, takže ukrajinský pilot nečelí jednomu protivníkovi, ale celé síti. Překvapivé přitom není samotné zjištění; Pentagon už v květnu 2023 říkal, že F-16 mají plnit středně- a dlouhodobé potřeby, ne otočit válku přes noc. Překvapivá je otevřenost, s jakou to Kyjev přiznal. A současně platí druhá polovina rovnice: i tyto starší stroje jsou pro Ukrajinu kvalitativním skokem oproti sovětským MiGům a Suchojům, na nichž její piloti létali dosud.

Proč F-16 tahají za kratší konec

Klíč k pochopení nevýhody leží v tom, co přesně Ukrajina dostala. Nejde o nové F-16V Block 70/72 s moderním radarem APG-83 AESA, jaké si objednávají Tchaj-wan nebo Bulharsko. Dárci (Nizozemsko, Dánsko, Norsko a postupně Belgie) předali stroje z rodiny F-16A/B Block 15, které prošly programem Mid-Life Upgrade. Ten jim dal vylepšený radar APG-66(V)2 a datový modem, ale pořád jde o platformu navrženou v osmdesátých letech, modernizovanou na úroveň devadesátých.

Proti nim stojí Su-35S s radarem Irbis-E, jehož oficiálně uváděný dosah činí 350 až 400 kilometrů na cíl o efektivní odrazné ploše tří metrů čtverečních. K tomu MiG-31BM s radarem Zaslon-AM, který podle analýzy The War Zone dokáže vyhledat stíhací letoun na vzdálenost přes 270 kilometrů a nese střelu R-37M s dosahem kolem 200 kilometrů. Ukrajinské F-16 MLU v tomto srovnání prohrávají dříve, než se vůbec dostanou do vlastní palebné zóny. Ihnat to shrnul jednoduše: Rusko vidí dál a střílí dál.

Lepší než cokoliv předtím

Jenže tatáž slova, která popisují nevýhodu vůči Rusku, zároveň ukazují obrovský posun oproti tomu, co Ukrajina měla. Před příchodem F-16 byl poměr sil ve vzduchu podle Ihnata zhruba jedna ku deseti v neprospěch Kyjeva. Piloti létali na sovětských strojích s avionikou z éry studené války, bez moderního situačního přehledu a s omezenou schopností nasazovat západní munici.

Nizozemské ministerstvo obrany po odeslání posledních 24 kusů v květnu 2025 potvrdilo, že F-16 už pomáhají sestřelovat ruské střely s plochou dráhou letu a drony a že nabízejí vyšší šanci na přežití než staré sovětské typy. Ihnat sám v červnu 2025 přiznal tři ztráty F-16, ale současně zdůraznil, že na sovětských strojích by ztráty byly nesrovnatelně vyšší. Pro ukrajinské piloty tedy F-16 znamenají paradox: jsou zranitelné proti špičce ruského letectva, ale zároveň představují nejlepší stroj, na jakém kdy Ukrajina létala.

Chybějící dílek není jen víc letadel

Problém není v samotné značce F-16. Problém je v tom, že Ukrajina dostala jednu součástku z celého západního ekosystému vzdušné války, a tu součástku navíc ve starší verzi. Pro plnohodnotný efekt by potřebovala několik věcí najednou:

• Letouny včasné výstrahy a řízení boje – Švédsko v květnu 2024 oznámilo dar letounů ASC 890, které mají poskytnout dálkovou radarovou detekci a bojové řízení. Právě tento typ stroje by F-16 dal „oči“ daleko za horizont jejich vlastního radaru.
• Dlouhodosahové střely vzduch-vzduch – Nizozemsko potvrdilo dodávku raket, ale typy a počty z bezpečnostních důvodů nezveřejnilo. Bez dostatečného množství moderních střel typu AMRAAM jsou F-16 omezeny na kratší dosah.
• Pozemní PVO a elektronický boj – Ihnat opakovaně zdůraznil, že vzdušnou převahu nelze získat bez kombinace stíhaček, pozemní protivzdušné obrany a prostředků elektronického boje.
• Síťové propojení – Plná interoperabilita v NATO stylu se v roce 2025 teprve budovala. Ještě v dubnu 2026 Ukrajina podepisovala s Německem první memorandum o obranné datové výměně.

Belgický ministr obrany Theo Francken v červnu 2026 uvedl, že Belgie letos dodá sedm F-16, z toho tři letuschopné a čtyři na náhradní díly. I to ukazuje realitu: každý funkční stroj potřebuje zásobu komponentů a samotný počet letadel na papíře neznamená počet letadel ve vzduchu.

Co to znamená pro průběh války

Válka na Ukrajině trvá už přes čtyři roky a ruské letectvo za tu dobu svou převahu spíše prohlubuje. Masové nasazení klouzavých pum KAB, které ruské bombardéry shazují z bezpečné vzdálenosti, zůstává jedním z nejbolestivějších problémů ukrajinské obrany. F-16 tento problém neřeší; k tomu by potřebovaly proniknout do prostoru chráněného ruskou PVO a stíhačkami s delším dosahem, což je přesně ten scénář, který Ihnat popsal jako nezvládnutelný.

Ukrajina tak dnes brání svůj vzdušný prostor selektivně a za cenu vysoké spotřeby prostředků. Systémy Patriot s raketami PAC-2 a PAC-3 zůstávají podle ukrajinského ministerstva obrany nejúčinnější zbraní proti balistickým a hypersonickým hrozbám, ale i tady je kritickým faktorem počet interceptorů, ne kvalita systému samotného. Hermeticky uzavřít oblohu Ukrajina nedokáže.

Podle nás celý příběh kolem F-16 ukazuje něco hlubšího než spor o jeden typ letounu. Západ Ukrajině nedodal „zázračnou zbraň“, ale první vrstvu budoucího letectva, a tu vrstvu navíc ve verzi, kterou sami dárci vyřazovali při přechodu na F-35. Skutečný obrat by přinesla až kombinace modernějších strojů, vzdušného radaru, dostatku střel a plného síťového propojení. Dokud tato mozaika nebude kompletní, budou ukrajinští piloti na svých F-16 dělat maximum s nástrojem, který je lepší než cokoliv, co měli, a horší než cokoliv, čemu čelí.