Hlavním problémem ukrajinských pilotů jsou ruské rakety R-37M, jimž se nic nevyrovná; snad jedinou obranou je „hluboký ponor“

V boji mezi Ruskem a Ukrajinou sice nemá letectvo tak rozhodující úlohu, ale přesto může čas od času zasazovat tvrdé údery (tedy hlavně to na straně agresora). Rusové kupříkladu v poslední době používají klouzavé pumy, jimž se napadená země nedokáže bránit, a sama naopak nemůže své klouzavé pumy efektivně shazovat, protože se musí mít její piloti na pozoru před moderními ruskými stíhačkami s raketami dlouhého doletu. Mohou je totiž sestřelit na vzdálenost několikanásobně delší, než je dolet střel ukrajinských.

Starší letouny na ty modernější nestačí

Ukrajina je vyzbrojena výhradně letouny Mikoyan MiG-29 Fulcrum a Suchoj-Su-27 Flanker s nemodernizovanými systémy a střelami, které pamatují ještě „pravý“ SSSR. To Rusko má naopak bojových letadel nejen mnohem více, ale také v modernějším stavu, což platí jak o systémech a konstrukci, tak o zbraních. Ukrajinští letci se údajně nejvíce obávají letounů Suchoj Su-35 Franker-E a Mikojan MiG-31 Foxhound. Oba typy ruské letectvo posílá, aby ukrajinská letadla „lovily“, a někdy vyšlou i letouny 5. generace Suchoj Su-57 Felon.

Ruské letouny se mohou opřít o výkonnější radary s dlouhým dosahem, Suchoj Su-57 a nejmodernější verze Suchoj Su-35 pak dokonce o radary typu AESA; ale i starší ruské radary jsou lepší než ty v ukrajinských letadlech. Pro letectvo útočící země je to nesporná výhoda, protože když nepřítele dříve vidí, může na něj také dříve zahájit palbu (střely s dosahem k tomu má). Rusové mají navíc i střely vzduch-vzduch s dlouhým doletem, a to až 400 kilometrů. Ukrajinští piloti naopak disponují střelami s dosahem jen 50 kilometrů.

Ruská letadla mohou vystřelit zejména střelu R-37M s posilovačem, takže doletí až 400 kilometrů rychlostí až Mach 6, a navíc má aktivní radarové navádění. I bez posilovače přitom doletí minimálně 150 kilometrů, což je pořád o dost více než ukrajinské. Rusové mají ale k dispozici ještě střelu R-77-1 s terminálním aktivním radarovým naváděním a dosahem 110 kilometrů. Tyto zbraně tak umožňují v kombinaci s radary létat v bezpečí ruského vzdušného prostoru a na ukrajinská letadla doslova číhat bez rizika, že by opětovala palbu.

Ukrajinští piloti škrtají o vrcholky stromů

Když chce ukrajinský pilot třeba se svým MiG-29 při takovém nebezpečí přežít, musí letět velmi nízko, tedy doslova se ponořit nad koruny stromů a doufat, že ho nízká výška před ruskými radary ukryje – ale ani tato metoda není stoprocentní. Navíc to v oblasti fronty dělá z letadel snadné cíle pro přenosné protiletadlové střely. Nutnost létat tak nízko může být přitom i důvodem, proč nefungují ukrajinské klouzavé pumy se systémem JDAM; vyžadují totiž svrhávání z větší výšky, do níž se však nemohou piloti vydat, protože by to znamenalo téměř jistou smrt.

Ukrajina má tím pádem pouze dvě východiska, přičemž obě závisí na spojencích. Mohla by třeba k frontě přisunout protiletadlové systémy dlouhého dosahu, aby si ruská letadla musela držet odstup, ale těchto systémů není dostatek, a primárně brání ukrajinská města. Možností je také získat moderní stíhací letouny s lepšími střelami, i když ani nejlepší Západní střely vzduch-vzduch nemají takový dosah jako ruská R-37M. Rozhodně jsou ale mnohem lepší než současné ukrajinské. Moderní letadla ale spojenci zatím Ukrajině poskytnout nechtějí.