USA poslaly F-35B přímo před práh Číny. Jenže hned pochopily, jak zásadní výhodu má čínský J-20

Dne 5. září 2026 přistály stroje squadrony VMFA-533 „Hawks“ na Marine Corps Air Station Iwakuni v prefektuře Jamaguči na západě Japonska. Základna leží na břehu Vnitřního moře, vzdušnou čarou zhruba 1 082 kilometrů od Šanghaje. V kontextu první ostrovní linie, tedy řetězu spojeneckých pozic táhnoucího se od Japonska přes Tchaj-wan po Filipíny, jde o jednu z nejpřednějších amerických leteckých adres v celém Pacifiku. A právě tady, kde každý kilometr doletu rozhoduje, se naplno ukazuje, co čínský Čcheng-tu J-20 nabízí a co americkému F-35B chybí.

Tisíc kilometrů od Šanghaje, a pořád málo

Bojový rádius F-35B Lightning II činí podle produktové karty Lockheed Martin přes 833 km (450 námořních mil). Letoun nese 5 988 kilogramů paliva v interních nádržích, maximální rychlost dosahuje 1,6 Machu (přibližně 1 975 km/h) a disponuje stealth profilem společným celé rodině F-35. Na papíře solidní čísla. Jenže v Pacifiku papír nestačí.

Čínský J-20 „Mocný drak“ je dvoumotorový stealth letoun páté generace, jehož akční rádius otevřené analýzy odhadují výrazně výše. Analytický text Air University amerického letectva pracuje s hodnotou kolem 2 000 kilometrů na interní palivo. Projekt ChinaPower při CSIS ho řadí do role dlouhodosahového interceptoru a úderné platformy schopné operovat hluboko za první ostrovní linií. Rozdíl v dosahu mezi oběma stroji tak může činit více než tisíc kilometrů, a v prostoru, kde se nejbližší cíle měří na stovky námořních mil, je to propast.

Důležitá poznámka: kolem J-20 je veřejně dostupných podstatně méně ověřitelných technických dat než kolem F-35. Čínská strana nezveřejňuje produktové karty ani nezávislé audity, takže údaje o dosahu je třeba brát jako kvalifikované odhady západních analytiků, nikoli jako potvrzená čísla.

Proč Marines přesto drží F-35B

Srovnávat F-35B s J-20 čistě přes dolet je jako hodnotit terénní čtyřkolku podle maximální rychlosti na dálnici. Oba letouny existují pro odlišné úlohy.

F-35B je jediný západní stealth letoun páté generace schopný krátkého vzletu a vertikálního přistání (STOVL). To znamená, že dokáže operovat:

• z palub velkých výsadkových lodí třídy America a Wasp,
• z krátkých a poškozených drah,
• z provizorních předsunutých základen, které oficiální doktrína Marines nazývá „austere sites“.

Právě v tom spočívá její strategická hodnota. Koncept EABO počítá s tím, že v případě konfliktu budou pevné základny jako Iwakuni mezi prvními cíli čínských balistických a řízených střel. Pentagon sám přiznává, že Čína disponuje schopnostmi, které mohou americké základny v Japonsku držet pod trvalou hrozbou. Odpovědí není spoléhat na jednu ranvej, ale rozptýlit síly, a k tomu potřebujete letoun, který přistane i tam, kde žádná ranvej není.

J-20 nic takového veřejně doloženě neumí. Otevřené zdroje ho nespojují s provozem z krátkých drah, lodních palub ani provizorních ploch. Je to klasický letoun pro klasické základny, byť s výjimečným dosahem.

Američané si to přiznávají sami

Nejsilnější důkaz, že dosahový handicap F-35B není jen novinářská konstrukce, přichází přímo z amerického vojenského plánování. Velitel námořní pěchoty generál Eric M. Smith ve svém prohlášení z roku 2025 představil nový nákupní mix: 310 kusů F-35B a 110 kusů F-35C. Oproti původním plánům jde o zřetelný posun směrem k variantě C, která nabízí bojový rádius přes 1 100 km (600 námořních mil) a je optimalizovaná pro provoz z letadlových lodí.

Důvod? Oficiální formulace zní „měnící se operační požadavky“. Přeloženo do srozumitelné řeči: Pacifik je příliš velký na to, aby se Marines spoléhali výhradně na nejkratší variantu F-35. Nasazení VMFA-533 do Iwakuni navíc není izolovaný krok. Jde o součást širšího přechodu ze stárnoucích F/A-18 Hornet čtvrté generace na F-35, který v japonských rotacích probíhá od roku 2025.

Pro srovnání: česká armáda pořizuje 24 kusů varianty F-35A s bojovým rádiem přes 1 093 km (590 námořních mil). Ta neplatí výkonovou daň za systém STOVL a je určená pro ochranu vzdušného prostoru z klasických základen, tedy pro zcela jinou úlohu než F-35B v Pacifiku.

Tři varianty, tři kompromisy

Rodina F-35 sdílí stealth profil, senzorovou architekturu i avioniku, ale každá varianta obětuje něco jiného:

Existuje i F-22 Raptor, americký letoun vzdušné nadvlády s dosahem kolem 2 960 km na přelet a schopností supercruise. Jenže F-22 není platformou námořní pěchoty, nevzlétne z výsadkové lodi a jeho výroba skončila. Nahradit F-35B v jeho roli nedokáže.

Logistika jako skrytý nepřítel

I kdyby dosah F-35B stačil, zbývá ještě otázka, zda ho dokážete udržet v boji. Audity amerického kontrolního úřadu GAO dlouhodobě upozorňují na problémy s údržbou celé rodiny F-35. Podle zprávy GAO z roku 2022 zaostal ukazatel plné bojové připravenosti F-35B ve fiskálním roce 2021 za stanoveným cílem o 41 procentních bodů. Další audit konstatoval, že varianty B i C neplnily cíle bojové připravenosti ani v letech 2018 až 2023.

Specificky pro F-35B pak Marine Aviation Plan varoval před zranitelností motoru cizími předměty na provizorních plochách a před absencí plánu na výměnu pohonné jednotky v polních podmínkách. Logistický systém ALIS, který letoun vyžadoval pro diagnostiku a údržbu, zase potřeboval serverovou konektivitu a elektrickou infrastrukturu, tedy přesně to, co na ostrůvku v Pacifiku nemusí být k dispozici.

V ostrém konfliktu by tak největší slabinou F-35B nemusel být čínský J-20 ve vzduchu, ale schopnost americké logistiky udržet stroje v provozuschopném stavu na zemi.

Pacifik odměňuje dosah a trestá kompromisy. Američané to vědí, a přesto F-35B do Iwakuni poslali, protože žádný jiný stealth letoun páté generace nedokáže přistát na palubě výsadkové lodi ani na silnici uprostřed atolu. Otázka už nezní, jestli je J-20 v dosahu lepší. Zní, jestli expediční flexibilita F-35B tu propast vyváží dřív, než ji bude muset překonat naostro.