Sovětská titanová ponorka Projekt 661 Ančar měla vyčistit Atlantik od lodí NATO. Mělo to však několik háčků

Na začátku 60. let zažil svět několik krizí, ve kterých hrozilo, že studená válka přeroste v nukleárně žhavou. Především během karibské krize v roce 1961 se projevila slabost sovětského námořnictva, které dostávalo na frak větším počtem lodí námořnictev států NATO a svazy letadlových lodí. Kreml se rozhodl výzvu eliminovat superrychlou ponorkou.

Ponorka jako z vědeckofantastických filmů

Historie Projektu 661 se začala psát již roku 1959. Sovětské námořnictvo přišlo s nápadem na rychlou ponorku, jejíž hlavní zbraní měly být místo klasických torpéd řízené protilodní střely s plochou dráhou letu. Taková ponorka by se ke svému cíli nemusela ani přiblížit. Díky vysoké rychlosti by navíc byla pryč dříve, než by se nepřítel vzmohl na obranu. Problém ovšem nastal ve výdrži trupu ponorky.

Klasické ocelové ponorky byly příliš těžké a jejich konstrukce zvládala rychlosti do 30 uzlů (55,5 km/h). Ideální materiál, který by zajistil jak odolnost, tak lehkost konstrukce, byl titan. Mělo to je dvě drobné chyby: titan byl neskutečně drahý a šlo ho zpracovat jen v neokysličené atmosféře. Američtí odbornici tvrdili, že ho lze využít jen na drobné části letadel. Jenže země sovětů to viděla jinak.

iZdroj fotografie: Public Domain

Inženýři konstrukčních kanceláří Malachit, Rubin a Lazurit, které na projektu superponorky spojily síly, přišli s nebývale megalomanským nápadem. Krytý dok číslo 42 v Severodvinsku nechali utěsnit a naplnit argonovou směsí. Dělníci tak ponorku stavěli v ochranných oblecích s přívodem vzduchu. Trup byl položen roku 1963. Stavba však byla složitá, 60milimetrové pláty měly různé vady a musely být často měněny.

S nezvyklou výzbrojí

Roku 1968 byl ponorkový titanový zázrak spuštěn pod označením K-162 na vodu. Ponorka měřila 106,9 metru, šířka byla 7,8 metru a ponor 11,5 metru. Výtlak na hladině činil 5 179 tun, při ponoru pak 8 700 tun. Dva šrouby ponorky pak poháněly dva reaktory VM-5M s výkonem 117,5 megawattu. Na palubě se nacházelo i 152 stříbro-zinkových baterií.

Trup byl díky titanu extrémně odolný. K-162 se mohla odvážit až do hloubky 400 metrů, kde mohla i dlouhodobě operovat. Vypočítaná maximální rychlost poskytovala plných 38 uzlů, tedy 70 kilometrů v hodině. Dosah byl samozřejmě neomezený, ale operační doba pod vodou byla omezena na 70 dní. Posádku tvořilo 83 mužů, z čehož 25 byli profesionální námořní důstojníci.

iZdroj fotografie: Public Domain

Páteří výzbroje K-162 bylo deset sil se střelami s plochou dráhou letu P-70 Ametist (v kódu NATO SSN-7 Starbright). Ty měly sice dolet jen 100 kilometrů, ale mohly být odpalovány z ponořené ponorky a létaly rychlostí zvuku. Výzbroj doplňovaly čtyři torpédomety ráže 533 milimetrů s dvanácti zásobními torpédy SET-53. To z K-162 dělalo skutečně nebezpečného protivníka.

Zlatá ryba, která řvala

Dne 31. prosince 1969 se konečně K-162 (v kódu NATO Papa) přidala k Severní flotile. Roku 1971 ponorka měla dát dar XXIV. sjezdu KSSS a překonat rychlostní rekord ponořených plavidel. Pokus se konal v Barentsově moři nedaleko poloostrova Kola. Dne 31. března 1971 reaktory dosáhly výkonu 100 % a ponorka dosáhla rychlosti 44,85 uzlů (88 kilometrů v hodině). Soudruzi mohli být spokojeni.

Námořníci byli z lodi šťastní už méně. Na podzim roku 1971 K-162 skutečně dokázala sledovat téměř dva měsíce v Atlantiku americký operační svaz s letadlovou lodí USS Saratoga. Jakmile však ponorka zvýšila rychlost na 35 uzlů (64,8 km/h), rozpoutalo se ve strojovně peklo. Turbíny se rozhlučely až na 100 decibelů a K-162 byla slyšet po celém oceánu. Ohrožovalo to i zdraví námořníků, kteří kvůli hluku trpěli bolestmi hlavy.

iZdroj fotografie: Public Domain

Roku 1978 byla K-162 přeznačena na K-222. Po celou dobu služby se jí ovšem přezdívalo kvůli obrovské ceně, která se vyšplhala na závratné 2 miliardy rublů (téměř 9 miliard korun), Zlatá rybka. Roku 1980 došlo během oprav k poškození jednoho z reaktorů. O 8 let později byla Zlatá rybka převedena do rezervy a v roce 1999 definitivně vyřazena. Kvůli svému titanovému trupu se roku 2010 musela vrátit na poslední cestu do Severodvinska, kde byla sešrotována. Zachovala se pouze věž, jež dnes slouží jako památník.