Během druhé světové války bylo prudce rozvíjeno nejenom letectvo, ale například také výsadkové jednotky. Brzy přitom začalo být jasné, že jsou potřeby výsadkářů, na rozdíl od normálních pozemních jednotek, jiné a specifické. Parašutisté potřebovali zbraně vysoce účinné, ale rovněž i natolik lehké, aby je mohli přepravovat v letadlech a za letu je z nich vysazovat. Armádní Zpravodaj připomíná vozidlo ze SSSR známé jako ASU-57, které bylo na svou dobu veskrze unikátní, ačkoliv pro něj zprvu neexistoval vhodný přepravní prostředek.

ASU-57, dědic Velké vlastenecké války

První pokus o samohybné dělo pro výsadkáře proběhl již během 2. světové války. OSU-76 byla odlehčená verze lehké „samohybky“ SU-76, a přestože se nedostala do výzbroje, ukázalo se, že koncepce přímé podpory pěchoty je správná, a že především výsadkáři, kteří se do té doby spoléhali na lehké zbraně, by podobné vozidlo ocenili. Během operací by tak mohli být mobilnější a mohli vést údery i na těžší cíle. S větší silou by navíc dokázaly paradesantní jednotky podpořit i ofenzivní akce a na nepřítele útočit ze zálohy. 

Legenda, co povznášela i ruinovala Třetí říši: Tiger I zničil i 10krát více nepřátel, stál však téměř 17krát více než tanky protivníka

Vývoj začal v roce 1948 a ubíral se dvěma směry: zaprvé došlo k osazení kanónem ráže 76 mm, zadruhé pak dělem ZIS-2 ráže 57 mm. Brzo se ukázalo, že první z nich je pro subtilní a pro vozidlo příliš těžký, a navíc mu střelba z něj deformuje konstrukci. Zelenou nakonec dostal Objekt 572 ze závodu 40 ve městě Mytišči v Moskevské oblasti. Vývoj šel rychle kupředu a v roce 1951 byl nový obrněnec přijat do výzbroje, načež se jeho výroba rozjela na plné obrátky.

iZdroj fotografie: Uživatel Skaarup.HA / Creative Commons / CC BY-SA

ASU-57, jak byl systém označen, bylo malé vozidlo s otevřeným bojovým prostorem. Dělo ZIS-2 ráže 57 mm inženýři nahradili poloautomatickým kanónem Ch-51 stejné ráže a jeho max. dostřel s průbojným nábojem byl 2 000 metrů. Díky poloautomatickému nabíjení byla technická rychlost palby až 12 ran za minutu, praktická však klesla na 7 až 10 ran v minutě; zásoba munice byla 30 granátů. Výzbroj pak doplňoval kulomet SGM se zásobou 1 000 nábojů.

Mrštný malý Ferdinand s chabou ochranou

Velkým úkolem, který konstruktéři úspěšně zvládli, bylo udržet rozměry a hmotnost vozidla v kompaktních mezích. Délka ASU-57 byla 3,48 m (s hlavní děla 5,75 m), šířka 2,086 m a výška 1,46 m, zatímco hmotnost dosahovala pouhých 3,35 tun. Mělo to však svou daň – pancíř vozidla byl více než subtilní, jeho čelo mělo pouhých 6 mm a boky 4 mm válcované oceli, podlaha a záď pak byla z duralu, zatímco strop chyběl úplně a byl nahrazen jednoduchou plachtou.

Sovětský tank T-44 měl být nástupce kralujícího T-34, ale nakonec nebyl jako jeho korunní princ dostatečně dobrý a nedostal se do boje

Velká pozornost byla zaměřena i na pohonnou soustavu. Čtyřválec GAZ M-20E pocházející z osobního vozu Poběda dával sice výkon pouhých 40 kW, ale přesto s ním ASU-57 vyvinul na silnici rychlost až 45 km/h, v terénu pak pochopitelně méně. Díky nízké hmotnosti a dobře vyváženému podvozku vytvářelo ASU-57 malý tlak na podloží a v terénu bylo velmi mrštné. „Malý Ferdinand“, jak mu posádky přezdívaly podle podobnosti s druhoválečným SU-76, se brzy stal velmi oblíbeným. Veřejnosti se pak poprvé představil na prvního máje 1957.

iZdroj fotografie: Uživatel Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Výroba běžící v Mytišči mezi léty 1951 a 1962 měla dát vzniknout 380 až 400 vozidlům. V průběhu let přitom došlo k jejich drobným modernizacím a rádiového vybavení, a v 60. letech byly ASU-57 vybaveny ještě nočním viděním. Neznámý počet obrněnců byl později konvertován na velitelské verze, takže jim byla odstraněna výzbroj a došlo k doplnění komunikačních zařízení. V prototypu pak zůstal modifikovaný podvozek se schopností plavat.

Neslavná stopa ASU-57 v Československu

Jak mělo nasazení ASU-57 vypadat? Na padákové platformě mělo být vysazeno za nepřátelskou linií, zatímco posádka ve složení velitel-střelec, nabíječ a řidič měla seskočit u něj na vlastních padácích. Vozidlo mělo pak být připraveno k boji do 4 až 10 minut, ale mělo to jednu překážku – sovětské letectvo nemělo vhodné dopravní letadlo. Teprve roku 1959, kdy do služby vstoupil Antonov An-8 a těžký vrtulník Mil Mi-6, mohlo být ASU-57 plně využito.

2A3 Kondenzátor 2P: největší sovětské jaderné dělo ráže 406 mm v historii, které mohlo střílet jenom jednou za 5 minut

Ve službě se ukázalo jako bezproblémové, ačkoliv mělo své mouchy – především 57mm kanón byl již v 50. letech proti moderním tankům nedostačující a posádka v otevřeném prostoru mohla být snadno vyřazena palbou, navíc nebyla chráněna proti zbraním hromadného ničení. Vedle Sovětského svazu zavedlo ASU-57 také Polsko, NDR, KLDR, Vietnam nebo Etiopie.

iZdroj fotografie: Uživatel Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Poprvé a s mizivým úspěchem ASU-57 nasadil Egypt během šestidenní války v roce 1967, neslavně se však zapsalo i do naší historie. Dne 21. srpna 1968 jej příslušníci 108. výsadkového pluku použili při obsazování letiště v Ruzyni. Roku 1977 zase vysadili etiopští vojáci padesát sedmičky v týlu somálských vojsk a způsobili jim velké ztráty. Od 70. let byly pak v Sovětském Svazu (SSSR) používány především k výcviku a k vyřazení posledních došlo až v roce 1993. V mobilizačních skladech by však měly stále být v KLDR a Vietnamu.