„Béempéčko“ je spojení lehkého tanku a obrněného transportéru. Sovětské vozidlo stále patří mezi špičku

I přes mnohé problémy patří i po více než 50 letech ve službě vozidla řady BVP stále ke světové špičce. I dnes tvoří páteř motostřeleckých divizí mnoha armád.

i Zdroj fotografie: Uživatel Chmee2 / Creative Commons / CC BY-SA
                   

V 60. letech 20. století byl oporou motostřelců sovětské armády de facto lehký obojživelný tank PT-76, který měl podporovat postup ruských hlavních bitevních tanků ve verzi pásového transportéru vzniklého na bázi podvozku tanku PT-76 na BRT-50. Sovětská generalita ale vzápětí po jeho zavedení do výzbroje začala zvažovat jeho náhradu. Brzy začalo být jasné, že pokrok dovolil spojit oba stroje v jeden. A tak vznikl legendární BMP, který u nás známe spíše jako BVP. V čem byl stroj unikátní a jak předběhl svoji dobu?

Transportér s palebnou silou lehkého tanku

Bojevaja Mašina Pechoty, tedy Bojové vozidlo pěchoty, začala vznikat na popud sovětských generálů krátce po konci kubánské krize v roce 1961. Vozidlo mělo být schopno nést výsadek osmi mužů, kterým mělo poskytovat nejen palebnou podporu, ale i ochranu před zbraněmi hromadného ničení. Ve výběrovém řízení uspěl Objekt 765 z Čeljabinského traktorového závodu, který vznikal pod vedením konstruktéra Pavla Pavloviče Isakova.

Nový transportér měl kompaktní rozměry a především jeho výška 2,06 metru z něj na bojišti činila relativně malý cíl. Na délku pak mělo BMP-1 6,7 metru a na šířku 2,94 metru. Hmotnost stroje byla 12,5 tuny. Pancéřování z válcované oceli bylo nejsilnější na přídi a čele věže s 23 a později 33 milimetry, boky měly 14 milimetrů, strop a podlaha pouhých 6 milimetrů. To se později ukázalo jako obrovský problém.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

BMP-1 poháněl dieselový šestiválec UTD-20 s výkonem 300 koní. Motor se nacházel ve přídi vpravo od řidiče a zároveň sloužil i jako dodatečná ochrana. Maximální rychlost na silnici byla 65 kilometrů v hodině. Kvůli ušetření místa stroj postrádal vodomety a ve vodě ho poháněly jen pásy. Rychlost ve vodě byla jen 7 kilometrů v hodině. Na 462 litrů paliva v nádržích dokázal BMP-1 ujet až 600 kilometrů.

Příliš kontroverzní zbraň

Hlavní zbraní BMP-1 byl poloautomatický 73 milimetrový kanón 2A8 Grom. Jednalo se o značně kontroverzní zbraň. Kanón byl schopen vyřadit z boje většinu západních tanků 60. let. Na druhou stranu jeho kadence 8–10 ran v minutě byla pro krytí výsadku nedostatečná. Při použití poloautomatického nabíjecího systému navíc musel být kanón vrácen do vodorovné polohy, aby mohl být přebit. To zpomalovalo palbu a cíl se mohl ztratit. Proto byl systém v praxi často odstraňován a nabíjení bylo prováděno posádkou BMP-1 ručně. 

Navíc měl kanón slepé místo – při palbě vpravo se musel zvednout kvůli infračervenému reflektoru, který by jinak urazil. Zásoba munice pro kanón činila 40 kusů. Vedle kanónu byl koaxiální kulomet PKM s 1 000 náboji. Na věži bylo i odpalovací zařízení pro protitankovou řízenou střelu 9M14M Maljutka. Obrovskou nevýhodou bylo, že věž stroje byla jednomístná, a střelec tak byl značně přetížen.

iZdroj fotografie: Tony Hisgett / Creative Commons / CC BY-SA

Dalšími muži posádky byl řidič, který měl poprvé v sovětské technice místo rajčáků volantové řízení, a velitel sedící ve vozidle za řidičem. Výsadek mohl mít maximálně osm mužů. Vojáci seděli po čtyřech zády k sobě. Mezi nimi byla hlavní 330litrová nádrž. U každého místa bylo střeliště neboli maličký průzor v bočním pancíři, ze kterého mohli „cestující“ vést palbu. Výsadek mohl opustit stroj čtyřmi stropními poklopy nebo dveřmi na zádi stroje.

Peklo v Afghánistánu odhaluje smrtící chyby

Výroba BMP-1 se rozběhla v roce 1966 v továrně Kurganmashzavod a než byla roku 1982 ukončena, dala 20 000 BMP-1. Roku 1970 se rozběhla výroba i v Československu, v ZŤS Dubnica nad Váhom a PPS Detva bylo do roku 1989 vyrobeno neuvěřitelných 17 295 BVP-1, z čehož 5 100 šlo do SSSR. Vedle toho se BMP-1 vyráběl i v Indii a Rumunsku. Z Egypta se podařilo jeden kus získat Číně. Ta ho okopírovala a bezlicenční vyrobila 3 000 kusů „vlastního“ Typu 86.

Bojovou premiéru si BMP-1 odbylo roku 1973 během jomkipurské války ve službách Sýrie a Egypta. Nebylo to slavné uvedení. Stroje byly dodány krátce před válkou a posádky se s nimi pořádně ani neseznámily. Izrael mnoho strojů ukořistil a jeden z nich poskytl k prozkoumání analytikům z USA. Ti na stroji oceňovali rychlost, nízkou siluetu a palebnou sílu. Naopak jim neimponovala ergonomie vozidla, rozložení posádky, málo prostoru pro výsadek a slabý pancíř.

iZdroj fotografie: Andrew Butko / Creative Commons / CC BY-SA

Výsledky analýzy západních odborníků potvrdil asymetrický konflikt v Afghánistánu. Za obrovskými ztrátami stálo především slabé pancéřování zádě, podlahy a stropu. Ty šly prostřelit těžkým kulometem 12,7 mm. Zásah RPG ze strany byl pro vozidlo fatální. Výbuch nástražného výbušného zařízení či miny pod vozidlem kvůli slabému dnovému pancíři často zabil jak řidiče, tak velitele. Ti si proto na podlahu dávali pytle s pískem.

Na podlaze se navíc nacházela část munice. Jako ještě větší konstrukční chyba se ukázala nádrž v zadních dveřích BMP-1, důsledek chybného uvažování generálů a konstruktérů o tom, že nepřítel bude v boji vždy jen před vozidlem. Po jejím zásahu se vozidlo měnilo v pojízdné krematorium.

BMP-2 napravuje staré hříchy

Vojáci vyřešili problémy svérázně. Do BMP naložili pytle s pískem, které je chránily před minami, a stejně jako Američané na M113 ve Vietnamu jezdili na střeše vozidla. Dveřní nádrž se nepoužívala. Brzy přišla do výroby verze BMP-1D přezdívaná „Afghánec“, s posíleným pancéřováním. Horší bylo, že kanón Grom, určený především pro boj s obrněnou technikou, byl proti guerille prakticky nepoužitelný.

iZdroj fotografie: Uživatel self / Creative Commons / CC BY-SA

Náprava se již chystala. Od roku 1974 pracovali inženýři v Kagulu na nové verzi BMP. Podvozek až na dva výstupní poklopy místo čtyř, bez nádrže ve dveřích a větší šířce 3,15 metru, zůstal prakticky beze změn. Vozidlo dostalo odolnější pancíř a jeho hmotnost stoupla na 14,5 tuny. Hmotnost byla kompenzována výkonnější pohonnou jednotkou UDT-2S1, takže rychlost a obratnost vozidla zůstaly zachovány. Výsadek se zmenšil o jednoho muže a v BMP-2 je tak jen sedm míst. Největší změnu podstoupila věž a výzbroj.

Na rozdíl od BMP-1 byla věž dvoumístná a vedle střelce v ní seděl i velitel. Místo 73milimetrového kanónu bylo pak BMP-2 vyzbrojeno stabilizovaným 30milimetrovým automatickým kanónem 2A42 s kadencí 550 ran v minutě. Zbraň měla volitelnou kadenci 200, 300 nebo 550 ran v minutě a volitelnou protipancéřovou nebo trhavou munici. Zásoba munice byla 1 000 kusů. Kanón opět doplňoval kulomet PKTM 7,92 milimetrů a odpalovací ližina pro protipancéřovou střelu 9K113 „Konkurs“. V zadní časti vozidla bylo šest zadýmovacích granátů.

Zkušenosti Afganistánu a Iráku vedou ke změnám

Výroba BVP-2 se rozjela v roce 1980 a skončila roku 2008 po dodání asi 11 000 vozidel. Roku 1987 se rozjela produkce BVP-2 i u nás. Ta však byla zastavena roku 1989 po dodání 344 kusů. Z BMP-2 se stal pro skomírající sovětské a ruské hospodářství výhodný vývozní artikl. Stroje šly do Alžírska, Indonésie, do Saddámova Iráku, ale i do Kuvajtu! V Indii běžela licenční výroba BMP-2 „Sarath“, která indickou armádu posílila o 2 000 strojů.  

Irák Saddáma Husajna koupil během války s Iránem kolem 1 500 BMP-1, 2 ale i Typu 86 z Číny. Proti vojskům muláhů z Teheránu v bojích, které mnohde připomínaly válečná pole 2. světové války, si stroje vedly velmi dobře. Proti spojeneckým jednotkám s absolutní leteckou převahou během operace Pouštní bouře neměla „béempéčka“ žádnou šanci a v drtivé většině byla zničena, aniž by se přiblížila k nepříteli.  

iZdroj fotografie: USARMY / Public Domain

Pokud už se „béempéčka“ dostala do boje, stačily k jejich vyřazení i průrazné střely 25milimetrového automatického kanónu Buschmaster, jimž byly vybaveny transportéry M2/M3 Bradley. Velkou nepříjemností, která se projevovala ve všech konfliktech v horkém klimatu, byla ve spartánském BMP absence klimatizace. Ruským vojenským odborníkům začalo být jasné, že je třeba opět „béempéčko“ vylepšit.

BMP-3 je tvrdý oříšek

Testy BMP-3 začaly v roce 1983 a v roce 1987 šel typ do produkce. Rozměry stroje se poněkud změnily. „Trojka“ měří 7,14 metru, na šířku má 3,13 metru a na výšku 2,4 metru. Podvozek je ze slitiny hliníku posílený na exponovaných místech ocelovou výztuhou. Nejsilnější je s 33 milimetry opět na čele. Zbytek stroje má sílu nejméně 10 milimetrů a má odolat palbě těžkého kulometu 12,7 milimetru. Hmotnost vozidla je 18,7 tuny.

iZdroj fotografie: Uživatel Vovan / Creative Commons / CC BY-SA

Novým srdcem stroje je motor UDS-29 s 500 koňmi, který je neobvykle umístěn vzadu, a vozidlo má poprvé i vodomety. Jeho maximální rychlost je 75 km/h a na vodě 10 km/h. Motor vzadu se ukázal jako problematický pro posádku a výsadek. Osm mužů výsadku je rozděleno. Dva, kteří sedí v přední časti vozidla, musí vystupovat poklopy pro osádku, zbylých šest pak opouští stroj nepraktickou soustavou poklopů nad motorem. Vozidlo není možno opustit za jízdy.

Zcela nová je věž a výzbroj. Jejím jádrem je 100milimetrový kanón 2A70. Ten je schopen vedle klasických granátů vypouštět i laserem naváděné střely. Vedle 40 granátů je na palubě i osm střel. Ve věži je ještě 30milimetrový automatický kanón s 800 granáty a kulomet PKM. V korbě se nachází další dva kulomety, které ovládají členové výsadku. Nejnovější verze pak může být vybavena dálkově ovládanou věží AU-220M Bajkal s 57milimetrovým kanónem BM-57 a kulometem PKTM.

„Trojka“ vládne světu, ale ne Rusku

Nástup BMP-3 přišel v době nejhorší krize Sovětského svazu, a tak se vozidlo v sovětské armádě moc nerozšířilo. Na Ukrajině například zbyly po pádu „rudé říše“ čtyři kusy, z nichž jeden byl prodán do USA. Rusko má ve výzbroji pouze 600 BMP-3, neboť cena 85 milionů rublů (kolem 31 milionů korun) za kus je pro něj příliš vysoká. Našlo však v unikátním transportéru skvělý obchodní artikl. Celkem 590 kusů tak například provozují Spojené arabské emiráty, stovku koupil Alžír a 43 Kypr. Čtyřicítku pak dostala Jižní Korea jako splátku dluhu.

Poprvé se BMP-3 dostal do boje v Čečensku, kde sloužil spíše jako lehký tank a osvědčil se především v tvrdých pouličních bitvách v Grozném. Velké ztráty BMP-3 zaznamenalo Rusko 3. ledna 1995, kdy ve městě vybuchl muniční sklad a smetl celou kolonu vedle něj se přesunujících „béempéček“. Další konflikt, do kterého jsou vozidla zapojena, je intervence arabských států v Jemenu, kde Emiráty minimálně o jeden stroj přišly.

iZdroj fotografie: Mvs.gov.ua / Creative Commons / CC BY-SA

V posledních měsících pak všechny stroje rodiny BMP prakticky denně můžeme vidět na televizních obrazovkách, neboť je mají ve výzbroji a intenzivně je využívají obě strany konfliktu. Rusko ztratilo stovky BMP kvůli útokům ukrajinských dronů a přepadům ze zálohy. Podle ukrajinských zdrojů bylo zničeno nebo ukořistěno minimálně 88 BMP-3. Ukrajinský strana naopak dostává stroje z jiných států. V posledních dnech odešla z ČR i dodávka BVP. I přes svoji problémovost jsou tedy „béempéčka“ stále velmi hodnotným bojovým prostředkem.    

Je i dnes BMP hodnotný bojový prostředek, nebo jen reliktem minulosti?

Zdroj: Zaloga, Steven, BMP Infantry Fighting Vehicle, 1967–94, Oxford, 1994.

Diskuze Vstoupit do diskuze
80 lidí právě čte
Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Špatná zpráva pro Putina: Tisíce Rusů si dobrovolně volají s Ukrajinci a prosí je o pomoc
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Proč je ženám pořád zima? Pro zimomřivost je více předpokladů, problém spočívá v hormonech
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Babská rada nad zlato: Nápoj se skořicí a zázvorem pročistí střeva během 3 dnů. Kromě toho začne ubývat tuku na břiše
adbz.cz
adbz.cz
Luštěniny ani kyselé zelí nemusí nadýmat. Klíč je ve správné přípravě