Inspirace či kopírování zbraní není žádnou novinkou, a pokud je potřeba, prostě se konstruktéři více nebo méně inspirují. Takové heslo zastávají mnozí odpradávna, a SSSR nebyl výjimkou. Na konci 40. let 20. století tam vznikl transportér, jehož „prototyp“ vznikl ze sériového vozidla dodaného ze Spojených států amerických během 2. světové války.

Američan, kterého Sověti milovali

V rámci zákonu o půjčce a pronájmu byl do SSSR exportován i americký lehký transportér a průzkumné vozidlo M3A1 Scout Car. Bylo jednoduché a s dobrou průchodností terénem i nosností, pročež si ho Sověti zamilovali. Po válce však dodávky skončily, a po roztržce a začátku studené války nemohla být řeč o dalším nákupu Scout Car nebo licenci na jeho výrobu.

Čína představila nový radar, proti němuž je stealth F-22 i F-35 k ničemu. Objevit je dokáže až na 500 km, F-22 už zachytil

Vývoj „vlastního“ byl tak zahájen v roce 1947. „Projekt 141“, jak byl budoucí BRT-40 označen, šel však v mnohém vlastní cestou. Například, na rozdíl od Američana, měl Sovět samonosnou karoserii, a to na podvozku pocházejícího z nákladního vozidla GAZ-63 s náhonem 4×4. Soudruzi také zvýšili úhly pancíře, takže byl při stejné tloušťce odolnější.

iZdroj fotografie: Bukvoed / Creative Commons / CC BY

Prostor pro posádku byl větší a do vozidla se vedle dvoučlenné posádky vešlo 8 vojáků (u M3A1 jenom 6). Ti byli lépe chráněni vyšší bočnicí korby, a stejně jako u Scout Car byl u BTR-40 v první verzi prostor pro posádku otevřený, což se později ukázalo jako velká chyba při boji ve městě.

Limuzíny pro státníky měly přednost

Velikost BTR-40 byla 5 metrů na délku, 1,9 m na šířku, a 1,75 m na výšku, zatímco hmotnost po rozsáhlých úpravách nakonec vzrostla na 5,3 tun. Oproti americké předloze zmizel těžký válec pro průjezd terénem a místo něj byl namontován naviják. Korba byla svařovaná a požadavek zněl, že má čelo odolat palbě kulometu ráže 12,7 mm a boky nábojům ráže 7,92 mm.

Babiš by prodal F-35 Izraeli, ale je to nesmysl – jde o úplně jiné letouny. Navíc nedává smysl, aby je AČR nahradila F-16 nebo Gripeny

Zadaní bylo splněno. Čelo mělo sílu pancíře 11 až 15 mm a boky 8 až 9 mm, ovšem ochrana podvozku byla minimální. BTR-40 byl osazen motorem GAZ-40 s výkonem 57 kW, což byla verze šestiválce GAZ-11. Díky tomu mohlo na silnici „pádit“ až 80 km/h s dojezdem 275 km, což na svou dobu nebyly špatné výkony, i když dnes min. dojezd zaostává.

iZdroj fotografie: Andshel / Creative Commons / CC BY

Základní výzbroj tvořil kulomet KVP 14,5 mm, ale posádka mohla také pálit ze střílen na bocích z osobních zbraní. Později vznikla i protiletadlová verze s kulometem ZPU-2. Vozidlo bylo do výzbroje přijato v roce 1950, ale jeho výroba vázla. Prioritou byla totiž pro závod GAZ vozidla ZIM pro vysoce postavené soudruhy (zkrátka priority).

Dodnes je BTR-40 spolehlivý dříč

Teprve v roce 1953, když byla otevřena nová výrobní hala, se produkce rozjela naplno, a do roku 1960, kdy byla ukončena, dala život asi 6 500 vozidel. Licence byla předána i Číně, kde vzniklo pod označením Type 55 dalších několik tisíc vozidel. SSSR také BTR-40 ve velkém exportoval.

Zvěrstvo sovětské NKVD a Směrš, které si Čechoslováci nezasloužili. Na 3 000 jich po 2. světové válce odvlekli do gulagů, kde mnozí zemřeli

Vedle zemí Varšavského paktu (krom Československa) a Blízkého východu se BTR-40 objevilo i ve výzbroji KLDR (zde si poprvé zabojovala), Vietnamu, Kuby a celé řady zemí Afriky. Sověti své vozidlo poprvé nasadili v roce 1956 v Budapešti, kde se ukázal fatální problém s otevřenou střechou, jelikož obránci z pater domů házeli do vozidel Molotovovy koktejly.

iZdroj fotografie: Public Domain

Proto vznikla verze A s pancéřovou střechou a základní ochranou proti zbraním hromadného ničení, a velmi zajímavá byla i železniční verze s kolečky pro pohyb na kolejích. SSSR využil BTR-40 ještě při invazi do ČSSR v roce 1968 a vyřadil je ze záloh až v roce 1993. Dodnes je však toto spolehlivé a nenáročné vozidlo ve výzbroji Laosu, Vietnamu nebo Burundi.