Dělostřelectvo nepřítele je dnes snadné odhalit až na 50 km. Třeba ve válce na Ukrajině se proto musí děla i raketomety stále přesouvat

Dělostřelecké radary umí naprosto přesně spočítat místo, z něhož byl vypálen projektil nebo raketa, samy jsou ale cílem. Přežití tak vyžaduje neustálou změnu místa.

Ruský protibateriový radar 1L219 Zoopark-1 i Zdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY
                   

Dělostřelectvo vzniklo již před stovkami let, ale až téměř do konce 19. století nebylo na bojišti tak významné jako dnes (i když třeba Němci díky němu dokázali už v minulosti získat slušnou převahu). Obvykle však měla děla malý dostřel, a pro nepřítele nebylo těžké zjistit, kde se nachází. Jak ale docházelo k dalšímu vývoji, dokázalo dělostřelectvo na konci 19. století střílet až na několik kilometrů a skrývat se třeba za terénní vyvýšeninou nebo lesem. V té době tak začalo být odhalení pozice nepřátelského dělostřelectva nezbytné.

Děla bylo nejlepší odhalovat ze vzduchu

Zjistit polohu dělostřelectva nebylo na konci 19. století jednoduché, nejlepším způsobem bylo vyslat pozemní průzkumnou jednotku. Vznikaly ovšem i další metody – jako velmi účinná se ukázala lokalizace ze vzduchu. Nejprve k tomu sloužily balony, od první světové války potom letadla. Dělostřelci na to začali reagovat nejen snahou rychle nepřátelský průzkum zničit, ale budovali také úkryty pro děla, aby tím zvýšili jejich šance na přežití při odvetné palbě, a stejně tak maskovali baterie.

Armády ovšem potřebovaly i metodu, jak zjistit polohu dělostřelectva ze země. Možností, ale nikoliv přesnou, bylo sledování záblesku výstřelu a následného měření času, za jak dlouhou dobu k pozorovateli dorazí zvuk, čímž bylo možné určit směr a vzdálenost. Vznikly i metody triangulace prostřednictvím zvuku, kdy byl měřen z různých míst. Byly přitom relativně přesné, ale značně je ovlivňovalo počasí, a ke všemu byly nepoužitelné při rozsáhlé a nepřetržité dělostřelbě, i když i dodnes podobné přístroje existují.

Americký protibateriový radar AN/MPQ-64 Sentinel iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických
Americký protibateriový radar AN/MPQ-64 Sentinel

Revoluci v zaměřování dělostřeleckých baterií přinesl až rozvoj radarové technologie. V 60. letech 20. století vznikly první přístroje pro lokalizaci minometů, které bylo odhalovat nejjednodušší, a později také k detekci dělostřeleckých baterií nebo raketometů. Fungují na principu radarového zaměření více bodů dráhy projektilu nebo střely, z nichž je pak možné velmi přesně vypočítat bod výstřelu. V současné době dokáží radary detekovat pozici děl na 30, a raketometů na 50 km, přičemž se rozsah a přesnost neustále zvyšuje.

Radar sám prozrazuje svoji pozici

Ačkoliv jsou radary řešením, není to s nimi tak jednoduché. Aby totiž mohly nějaký projektil zaměřit, musí vysílat radarové vlny, čímž zároveň prozrazují svou pozici. A protože nepřítel s takovou technologií počítá, snaží se po radarech samozřejmě pátrat, a po jejich zaměření je co nejrychleji zničit. Proto se konstruktéři snaží sestrojit radary s co nejkratší dobou vysílání. K vidění jsou už teď samohybné nebo snadno přepravitelné, aby bylo možné často měnit pozici a vyhnout se tak odhalení nepřítelem.

Také taktika ruského a ukrajinského dělostřelectva ve válce na Ukrajině se musela existenci detekčních přístrojů přizpůsobit. Dělostřelci dnes obvykle nezůstávají ve statických pozicích, ale po vypálení několika ran se okamžitě přesouvají jinam, což je jednodušší u samohybných děl, ale podobně musí fungovat i děla tažená. Ukrajinci například střely z raketometu HIMARS odpalují tak, že vystřelí jednu, okamžitě se po silnici přesunou na jiné místo, vystřelí druhou, a takto pokračují, dokud nevypálí všech šest. Na jednom místě se zdrží max. pár minut.

Ukrajinský radar 1L221E

Znáte lepší pozemní způsob pro odhalení dělostřelectva?

Zdroj: TechInsider
Diskuze Vstoupit do diskuze
65 lidí právě čte
Autor článku

Vít Lukáš

Zobrazit další články