Za řekou se Ukrajinci neschovají. Ruská houfnice 2S1 Gvozdika si pro ně doplave, i když má bizarní způsob pohonu

V létě 2022 zveřejnila ukrajinská Národní garda na svém telegramovém kanálu záběry z Luhanské oblasti, na nichž osádka 2S1 Gvozdika připravuje stroj k palbě. Video obletělo ukrajinská média a připomnělo vlastnost, kterou většina lidí u houfnice nečeká: tahle dělostřelecká platforma umí plavat. Bez pontonu, bez ženijního mostu, bez jakéhokoli lodního šroubu. Stačí jí k tomu to samé, co používá na souši, roztočené pásy. A právě tím zpochybňuje představu, že řeka je pro těžkou techniku nepřekonatelná bariéra.

Houfnice, která se chová jako amfibie

Označení 2S1 Gvozdika nese sovětská 122mm samohybná houfnice zavedená do služby v roce 1974. Čtyřčlenná osádka obsluhuje dělo 2A31 s dostřelem až 15,3 km a stroj se po silnici pohybuje rychlostí 60 km/h. To jsou parametry srovnatelné s řadou jiných samohybných systémů sovětské éry. Co Gvozdiku odlišuje, je utěsněný korbový trup postavený na podvozku víceúčelového transportéru MT-LB. Právě díky němu se celý stroj o hmotnosti přes 15 tun udrží na hladině.

Než ale Gvozdika vůbec vjede do vody, musí osádka projít procedurou, která podle technických profilů zabere až dvacet minut:

• Vztyčit přední vlnolamnou desku, která odklání vodu od korby.
• Nasadit kryty nad přední část pásů a spustit boční deflektory.
• Zapnout kalové čerpadlo, které odčerpává vodu pronikající dovnitř.
• Snížit zásobu munice na 30 ran místo plné výbavy.

Teprve pak stroj sjede po břehu do toku. Žádný lodní šroub se neroztočí. Tah ve vodě vytvářejí výhradně otáčející se pásy, stejný princip jako na zemi, jen v hustším prostředí. Maximální rychlost? 4,5 km/h. Pěšák by ji na břehu předběhl.

Minutu a půl na otevřené hladině

Číslo 4,5 km/h zní skromně, ale stačí ho zasadit do místní geografie. Siverskyj Donec, hlavní vodní osa Luhanské oblasti, dosahuje níže po toku šířky kolem 100 metrů. Jednoduchý přepočet: při konstantní rychlosti 4,5 km/h překoná Gvozdika stometrový tok za zhruba 1,3 minuty čisté plavby. U užších ramen nebo přítoků ještě rychleji.

Minutu a půl. To je technicky proveditelné. Ale rozhodně ne bezpečné. Na otevřené hladině je patnáctitunový stroj s lehkým pancířem pomalý, předvídatelný a viditelný cíl. Pancéřování chrání osádku proti ručním zbraním a střepinám, ne proti protitankovým střelám. Kritické jsou i nájezdy a výjezdy na břeh, momenty, kdy stroj zpomaluje téměř na nulu. Gvozdika tedy není vodní tank. Je to houfnice, která umí obejít překážku, na niž by se obránce jinak spoléhal.

Sovětský koncept versus západní filozofie

Schopnost plavat u samohybné houfnice je neobvyklá vlastnost. V sekundárních technických profilech bývá 2S1 označována za jeden z prvních sériově zavedených pásových dělostřeleckých systémů s plnou obojživelností. Moderní západní protějšky jdou jinou cestou. Francouzský CAESAR 6×6, kterým dnes přezbrojuje i česká armáda jako náhradu za dosluhující houfnice DANA, sází na kolovou mobilitu, rychlé zaujetí palebného postavení a dostřel až 55 km. Řeku nepřeplave, ale nepotřebuje to, protože ji přestřílí z bezpečné vzdálenosti.

Gvozdika vyhrává tam, kde je třeba přesunout palebný prostředek přes vodu bez ženijní podpory. CAESAR vyhrává prakticky všude jinde.

Český střípek v mozaice

Gvozdika není pro Česko neznámý stroj. Armáda ČR ji měla dříve ve výzbroji a po vyřazení skončily kusy ve skladech firem jako Excalibur Army. Podle reportáže Echo24 z dubna 2022 byly právě 2S1 Gvozdika identifikovány mezi technikou odeslanou z českých skladů na Ukrajinu. Oficiální čísla české diplomacie hovoří o 38 houfnicích dodaných během prvního roku války, ovšem bez modelového rozpisu. Že mezi nimi byly i Gvozdiky, potvrzují média, ne ministerstvo obrany.

Logisticky dává sovětský typ smysl: 2S1 používá stejnou rodinu 122mm munice jako rozšířená tažená houfnice D-30, kterou Ukrajina provozuje v tisícových počtech. Žádná exotická platforma s unikátním střelivem, naopak systém, který se snadno začlení do existujícího zásobovacího řetězce.

Řeka jako zpomalovač, ne jako zeď

Pro vojáka v obraně je podstatné jedno: řeka proti Gvozdice nefunguje jako tvrdá hranice. Funguje jako zpomalovač. Dvacet minut přípravy, minutu a půl na hladině, pomalý výjezd na protější břeh, to všechno jsou okna zranitelnosti, která obránce může využít. Ale spoléhat se na to, že samotný tok zastaví přesun palebného prostředku, je chyba. Obránce musí hlídat nejen mosty, ale i potenciální body vplutí a výjezdu. A 122mm granát doletí na 15 kilometrů bez ohledu na to, z kterého břehu vyletěl.