Královna bojiště, která patří mezi nejlepší zbraně, jaké kdy SSSR vyrobil: houfnice D-20 pamatuje ještě Stalina, a přesto je aktivní i dnes

I když už uplynulo od zahájení výroby houfnice D-20 přes 70 let, je stále velmi výkonná a mnohé armády si ji nemohou vynachválit.

D-20, cvičné palby, Moldavsko, 2018 i Zdroj fotografie: Public Domain
                   

Krátce po 2. světové válce došlo velení sovětské armády k závěru, že je potřeba zavést do výzbroje modernější kusy, která by vycházely z válečných zkušeností – byly by tedy hlavně mobilnější a měly modernější systém nabíjení. A jak Josif Stalin poručil, tak se i stalo. Vývoj nové houfnice D-20 ráže 152 mm (v kódu NATO M1955) byl rychlý, takže byla brzy zařazena do výzbroje, a ačkoliv už má „sedm křížků na krku“, zůstává v ní v některých zemích dodnes, udává Wikipedia.

Houfnice, která by odrážela dobu

Vývojem byla pověřena Petrovova konstrukční kancelář v roce 1947, přičemž měla nahradit předválečnou houfnici ML-20, která svými výkony – a především velikostí – nestačila době. V roce 1953 se pak rozjela výroba nové houfnice D-20 v továrně 9 v tehdejším Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg), a roku 1955 byla přesunuta do továrny 221 ve Stalingradu (dnes Volgograd).

D-20, park Vítězství Čeboksary, Čuvašsko, Rusko. Listopad 2015 iZdroj fotografie: Vadim Indeikin / Creative Commons / CC BY-SA

Houfnice D-20 má na délku 8,7 metrů (z toho 5,2 metrů měří hlaveň), na výšku 1,9 metru a na šířku 2,5 metru, zatímco její hmotnost je 5 650 kg, upřesňuje WeaponSystems. Zbraň je uložena na dvoukolové lafetě, která dovoluje elevaci hlavně od −5 do +45 °, stejně jako rotaci houfnice o 56 °. Hlavní novinkou uplatněnou při konstrukci D-20 byl poloautomatický systém nabíjení a hydraulická brzda hlavně. Díky tomu je dlouhodobá kadence 6 až 8 ran v minutě, a maximální dostřel s raketovým střelivem je cca 24 kilometrů, s klasickým pak 17,4 kilometrů.

„Kladivo“ pro soudruhy v jiných zemích

Díky automatizaci je k obsluze zbraně třeba „jenom“ 8 mužů, a k jejímu tažení těžké náklaďáky Ural, případně pásové tahače AT-S. V SSSR bylo vyrobeno asi 4 200 kusů D-20, z nichž tisíc zůstalo na území Ruska, a zbytek se dostal nejenom do výzbroje zemí bývalého SSSR a varšavského paktu, ale i spřátelených zemí, tedy do Srbska, Iráku, KLDR nebo Vietnamu. V Číně byla pak dokonce zahájena licenční výroba pod označením Type 66, doplňuje GlobalSecurity.

2S43 Malva, ruská samohybná kolová houfnice

2S43 Malva je zdánlivě povedená ruská houfnice, ale Ukrajinu ve válce už jenom kvůli malému dosahu příliš nepotrápí

Číňané dokonce vyvinuli samohybnou verzi a laserem naváděnou munici, kdežto v Rusku za vznikla verze D-20 Chitin s automatickým nabíjením. Na základě plánů dodaných z Moskvy pak vyvinulo vlastní verzi zbraně Rumunsko, tam šlo o A411, a Srbsko, které dalo vzniknout M84 NORA. I přes značné stáří jsou D-20 nasazeny po celém světě dodnes, neboť armády oceňují jednoduchost zbraně, její odolnost i vysokou kadenci.

Tato královna bojiště, za níž je všeobecně uznávána houfnice, tak nejspíše do důchodu ještě dlouho neodejde, a právem ji lze považovat za jednu z nejlepších (nejúspěšnějších) zbraní, jaké kdy v SSSR vznikly. I když největší ikonu, útočnou pušku AK-47, už asi nikdy nic nepřekoná.

D-20, vycvik ukrajinských dělostřelců, Cherson, 2016 iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY-SA

Jak hodnotíte houfnici D-20, a jaký je její nejbližší protějšek?

Diskuze Vstoupit do diskuze
133 lidí právě čte
Zobrazit další články