Těžká samohybná houfnice ISU-152 byla vyvinuta v nejhorší fázi 2. světové války. Dostala se však i ke zničené ukrajinské atomové elektrárně.
Na konci roku 1941 schytala hitlerovská válečná mašinerie pod Moskvou první větší rány. Ve vyhodnocení sovětští analytici přišli na to, že útočným armádám zoufale schází podpora mobilního těžkého dělostřelectva. V těžkém roce 1942 vývoj „stíhače bunkrů“ však prakticky usnul. Projekt se probral k životu až s bitvou u Stalingradu. Před konstruktéry stál složitý úkol: jak dostat těžkou zbraň na pásy?
Řada mýtů a legend
Na konci roku 1942 se uzavřela stalingradská kapsa. Pocit triumfu kalilo sovětským generálům nepříjemné zjištění, že jejich dělostřelectvo je pouze tažené a není schopné držet krok s tanky a pěchotou. Již 4. ledna 1943 byl vydán požadavek na novou těžkou samohybnou houfnici, která by využívala již Rudou armádou zavedené typy kanónů a houfnic. V požadavcích na toto vozidlo však bylo uvedeno, že musí ujet až 200 kilometrů, vypálit více než 300 dělových střel bez nutnosti opravy a odolat i tomu nejchladnějšímu počasí.
Se svým návrhem uspěl inženýr Josef Jakovlevič Kotin, jenž přišel s jednoduchým a praktickým řešením. Navrhl spojit podvozek těžkého tanku KV-1S s houfnicí 152 mm Ml-20. Vše pak šlo pekelným tempem: 14. ledna 1943 byl hotov model stroje, 19. ledna začala stavba prototypu, která byla hotova v noci 23. ledna. Po vojskových zkouškách byl stroj přijat do výzbroje 9. února 1943. Zprvu se konstrukce SU-152 od ostatních ruských obrněnců prakticky nelišila.
Ale protože Rudá armáda tato vozidla potřebovala co nejdříve, byly tankové továrny v Čeljabinsku a v Leningradě nuceny pro urychlení dodávek zpočátku vypustit několik výrobních kroků. To vedlo ke vzniku poměrně zvláštních samohybek. Boční pancíř často nebyl řádně ořezán, a tak přečníval nad střechu vozidla – někdy dokonce zacláněl ve výhledu pozorovacím zařízením. Do bitvy u Kurska v červenci bylo ale v tankových jednotkách Rudé armády připraveno prvních 24 vozidel s vycvičenou posádkou.
Legenda o tom, že „Zvěroboje“ (lovci zvířat) byly vyvinuty v reakci na kořistní Tigry, je mylná. První Tigr padl do rukou Sovětů až po vzniku SU-152. Prvního nasazení se tedy Zvěroboje dočkaly během bitvy v Kurském oblouku, kde prokázaly svoji užitečnost nejen při likvidování opevnění, ale také jako velmi dobré stíhače tanků. Například 1 541. samohybný dělostřelecký oddíl nahlásil zničení 11 samohybných děl, 39 středních tanků a 7 Tigrů – to vše jen za období od 8. do 18. července 1943.
Do stojícího Tigru se ISU-152 nedokázalo trefit
Vraky těchto zasažených tanků pak byly na bojišti skutečně nalezeny. Nové samohybky se v roli stíhačů tanků docela osvědčily, i když měly k dokonalosti daleko. Kvůli špatné konstrukci periskopů Rudá armáda zpočátku přišla o celou řadu těchto strojů, protože posádka bez pozemního doprovodu pěchotou neměla moc velký přehled o tom, co se děje v bezprostředním okolí jejich vozidla. Také bojový prostor byl značně stísněný a bylo zde místo jen na uložení 30 dělených nábojů a palivovou nádrž.
SU-152 a jeho nástupce ISU-152 byly ale především určeny pro boj se statickými a opevněnými cíli. Při testech se například SU-152 do stojícího Tigru při vypálení desíti ran ani jednou netrefil. Nebylo to ani potřeba. Obrovská tlaková vlna po dopadu a výbuchu granátu z houfnice v těsné blízkosti ostřelovaného německého tanku dokázala odtrhnout i bez zásahu z tanku věž či v tanku poranit nebo i zabít posádku. Pro ostřelování pozic nepřítele a pro boj v městských oblastech se jednalo o ideální bojový prostředek.
Výroba však běžela jen rok do ledna 1944 a dala 670 strojů. Tanky KV se totiž přestaly vyrábět a nahradily je těžší IS. Tentokrát šel vývoj pomaleji a pečlivěji. V říjnu 1943 byly postaveny dva prototypy Objektu 241 na podvozku tanku IS, které byly rychle otestovány a už v listopadu 1943 bylo Rudé armádě dodáno prvních 5 strojů. Rozměry ISU-152 byly srovnatelné s SU-152.
Na délku měl Zvěroboj 6,77 metru (s hlavní 9,05 m, později 9,158 m), šířka byla 3,07 metru a výška 2,87 metru bez přídavného velkorážného kulometu DŠK 12,7 mm, montovaného později na vršek korby. Bojová hmotnost dosahovala 46 tun. Výrazně bylo posíleno pancéřování. Zásoba granátů však klesla na pouhých 20 kusů dělené munice.
Stalin nahrazuje Vorošilova
Síla homogenní oceli na čele byla 90 mm a maska kanónu měla neuvěřitelných 320 mm, boky měly 75 mm, strop stroje pak 30 mm a podlaha 20 mm. Srdcem stroje byl dieselový dvanáctiválec V-2-IS s výkonem 520 koní (382,5kW). Ten byl oproti vznětovému motoru V-2K s 600 koňmi z SU-152 slabší. Zatímco starší bratr zvládl na silnici až 43 km/h a v terénu i 30 km/h, ISU-152 se po silnici valil pouhou 35kilometrovou rychlostí, která v terénu klesla na 10–15 kilometrů v hodině.
Vzhledem k tomu, že vozidlo bylo určeno především pro podporu postupu pěchoty, to stačilo. Dojezd pak dosahoval na vnitřní nádrž 220 km na silnici a 140 km v terénu, po zvětšení nádrže 350–500 km na silnici a až 300 km v terénu. ISU-152 dokázal překonat i příkop široký 2,5 metru a přebrodit z chodu vodní tok do hloubky 1,3 metru. Posádku tvořilo pět mužů, kteří sdíleli jeden prostor.
Velkou výhodou oproti německým konstrukcím nebo proti menšímu SU-76 bylo to, že bojový prostor byl uzavřen i zhora a zezadu. Horší bylo, pokud vznikl požár. Stroj byl vybaven uhlíko-tetrachlormetanovým hasicím přístrojem. Pokud došlo k jeho použití v horkém prostředí, došlo k chemické reakci a vznikal jedovatý fosgen. Před jeho použitím bylo tedy nutné nasadit plynovou masku.
Zbraň z pekla
Hlavní zbraní SU-152 a ISU-152, jak již bylo řečeno, byla pro samohybný podvozek upravená houfnice ML-20 ráže 152 milimetrů. Jednalo se o skutečně mocnou zbraň, která dokázala ničit cíle bez přímého zásahu pouhou tlakovou vlnou po výbuchu granátu. Těch pro zbraň existovalo několik druhů. Nejtěžší byl průbojný, jenž měl hmotnost 48,8 kg. Zajímavé bylo používání i nevýbušných betonových granátů.
Ten, pokud zasáhl obrněnec, a to i na velkou vzdálenost, vyvolal v konstrukci zasaženého tanku takové pnutí, že doslova oloupal dva tři centimetry pancíře na vnitřní straně, tj. v prostoru posádky, a následně tyto střepiny zcela zmasakrovaly posádku uvnitř. Nebylo před nimi úniku. S ML-20 šlo vést přímou i nepřímou palbu. Napřímo dokázal ISU-152 zasáhnout cíl na 6 200 metrů, nepřímou palbou pak zvládl zničit cíl vzdálený až 13 kilometrů. Kadence byla 3–4 výstřely v minutě.
Mohutná zbraň však měla i své nevýhody. V první řadě měla dělenou munici, což značně zpomalovalo kadenci. Nabíjení bylo ruční a byly k němu vybíráni jen dobře fyzicky stavění soudruzi. Doplnění munice zabralo až 40 minut. Posádka k obraně proti pěchotě měla jen osobní zbraně, 2 samopaly PPŚ-41 a 20 granátů. V roce 1945 přibyl nad poklopem velitele těžký kulomet DŠK 12,7 mm s 250 náboji.
Obrovské vozidlo tedy mohlo být o samotě snadno ohrozitelné pěchotou. Proto v boji postupovalo za těžkými tanky, které podporovalo a ničilo opěrné body nepřítele. V bojích ve městech, kde ML-20 byla schopna se zemí srovnat jednou ranou celé bloky domů, ISU-152 postupovaly ve dvojicích, jež se vzájemně kryly a podle platných armádních předpisů postupovaly pod ochranou pěchoty. Většinou byly členy podpory samohybek i specialisté, tedy týmy snajprů, průzkumníci a plamenometníci.
Stálice Rudé armády
ISU-152 se dostaly na bojiště poprvé v lednu 1944 a Rudou armádou prošly nejtvrdšími boji konce války. Od operace Bagration, dobývání Konigsbergu přes brutální dobývání Budapešti a Berlína až po osvobození Prahy. V městských bojích se ISU-152 osvědčil i v umlčování odstřelovačů. Zásah hnízda odporu nikdo většinou nepřežil. Výroba „Třezalky“, jak rudoarmějci ISU přezdívali, běžela údajně až do roku 1947 a dala celkem 3 242 vozidel všech verzí.
Za války bylo zničeno kolem 600 vozidel. Jeden stroj ukořistili Finové a několik Němci, kteří jim přezdívali Dosenöffner (otvírák na konzervy). Po válce mnoho strojů SSSR poskytlo i spojencům. Vedle Polska, Jugoslávie, Bulharska KLDR a Číny se 36 vozidel dostalo i do Československa. U nás pod označením TSD-152 (nebo také TSDH-152/37S) sloužily u 1. tankosamohybného pluku ve Strašicích.
V roce 1956 došlo k jeho zrušení a samohybky byly rozděleny do jiných tankových a dělostřeleckých útvarů. Brzy ale byly zbylé ISU-152 staženy z první linie a uloženy v mobilizačních skladech, kde údajně měly být připraveny v letech 1966–1972 pro posílení brigád Pohraniční stráže. Pak většinou skončili v hutích. Oku pozorného diváka trezorového filmu Skřivánci na niti určitě neuniklo, že na záběrech ze šrotiště kladenských oceláren, kde se tento film natáčel, jsou vidět i části podvozků tohoto monstra.
Sověti své stroje i po skončení výroby modernizovali. ISU-152K dostal motor z T-54 a získal větší dojezd a výkon. Roku 1959 byly v Čeljabinsku stroje modernizovány na verzi ISU-152M. Ta byla vybavena novým systémem nočního vidění a přídavnou nádrží. I v této době se ISU-152 objevovaly v akci. V roce 1956 se zúčastnily nechvalně známého potlačení maďarského povstání. Roku 1960 bylo několik strojů dodáno Egyptu. V bojích se však moc neproslavily. Izrael měl drtivou leteckou nadvládu a většina ISU se během sedmidenní války nedostala ani do palebných pozic.
Peklo v Černobylu
ISU-152 bylo stálicí sovětské armády a stroje s děsivou palebnou silou se obávali i protivníci z NATO. Přesto stroj stárl a ani modernizace nemohla zastavit zub času a pokrok ve vojenské technice. Největším nebezpečím se pro ISU-152 stalo letectvo a přenosné protitankové zbraně, i když i pro ty by byl silný pancíř tvrdým oříškem. Roku 1981 byly i v SSSR „Třezalky“ přesunuty do zálohy a čekalo je sešrotování. Nikdo netušil, že je čeká ještě jeden, nejtěžší, úkol.
Dne 26. dubna 1986 došlo ke katastrofě v jaderné elektrárně v Černobylu. V hořící budově reaktoru se hromadila horká pára a bylo potřeba ho zchladit. Pokud by se tak nestalo, reaktor se mohl protavit do hloubky a kontaminovat podzemní vodu. Plán zněl, že ISU-152 měly svými mohutnými houfnicemi prostřelit betonové zdi elektrárny. Z nich měla horká pára unikat a zároveň měl být skrze ně na reaktor hnán tekutý dusík.
Nestalo se tak. Při testech jednou ranou vznikl příliš malý otvor a při více zásazích se zeď zhroutila. Proto byli nakonec nasazeni likvidátoři. Přesto se 7 až 11 strojů v radioaktivní zóně objevilo. Mocný pancíř chránil osádku před nejhorší radiací a „Třezalky“ byly použity při demolici zamořených budov. Kontaminované veterány zůstaly u zničeného reaktoru dodnes. Pokud by si ovšem někdo z českých čtenářů chtěl ISU-152 prohlédnout, na Ukrajinu nemusí. Jeden muzeální kus je vystaven v Lešanech.
Jak velký vliv mělo ISU-152 na průběh bojů na východní frontě?
Zdroj: Jurij Pašolok, SU-152, Praha, 2018.
Námořní technika
|
PŘEČTENÍ: 41173
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 44618
