Severokorejská armáda je založena na početném a těžkém dělostřelectvu, jehož přesnost není tak zásadní jako dosah a vyprodukovaná ničivá síla.
Jednou z největších hrozeb, kterou má k dispozici severokorejská armáda, je kromě jejích jaderných zbraní také dělostřelectvo. Vlastní totiž vysoké počty dělostřeleckých systémů, které i když v mnoha případech už nepatří k nejnovějším, mohou napáchat veliké škody. Tím nejhrozivějším je asi těžká samohybná houfnice označovaná jako M1989 Koksan, jejíž charakteristikou je vysoká ničivá síla, ale i velice slušný dosah.
Historie M1989 Koksan je trochu záhada
O historii severokorejské samohybné houfnice M1989 Koksan se toho příliš neví. V roce 1978 byl poprvé zaznamenán dělostřelecký systém označený jako M1978 Koksan, což byla těžká samohybná houfnice na podvozku tanku T-59, tedy čínské kopie sovětského T-54. Severokorejci pak ve vývoji pokračovali a v roce 1989 bylo dělo zaznamenáno na novém podvozku. ArmyRecognition uvádí, že je odvozen od sovětského dělostřeleckého tahače ATS-59.
The M1989 Koksans have a lot of disinfo about them on X rn. Heres what I know.
It fires 42km standard, 60km w/ RAP and an unconfirmed guided shell out to 100km but again, that is unconfirmed.
It takes 5 minutes to setup and 3 to tear down.
It carries 12 shells on board. pic.twitter.com/rRO3qvcnGB— KPAWeaponsTracker (@KPAWeapons) November 20, 2024
Toto modernizované dělo je označované jako M1989 Koksan a používá hlaveň ráže 170 milimetrů. Wikipedia uvádí, že jde o zbraň produkovanou severokorejským průmyslem, ale domnívá se (stejně jako většina zdrojů), že je odvozena od starého sovětského děla pobřežní ochrany z 50. let 20. století. Největší výhodou Koksanu je jeho dosah, s běžným střelivem jde o 40 kilometrů a s raketově poháněnými projektily o 60 kilometrů. To by dalo Severokorejcům možnost velmi spolehlivě zasahovat například i jihokorejské hlavní město Soul.
Nevýhodou děla je hlavně nízká rychlost palby
M1989 Koksan vypadá působivě, ale má i svá negativa. Podle WeaponSystems jde třeba o nízkou rychlost střelby, a to 2 rány za 5 minut. Na podvozku pak veze munice pro pouhých 12 ran, takže ji musí často doprovázet druhé vozidlo s obsluhou a zásobou munice. Sedmičlenný tým vojáků určený k obsluze je pak navíc během střelby nechráněný, ale na druhou stranu mu může určitou ochranu poskytovat vysoký dostřel a tedy velká vzdálenost od nepřítele.
Severní Korea také tuto těžkou samohybnou houfnici vyváží. Verzi M1978 získal Írán a používal ji ve válce se sousedním Irákem, jehož armáda ji také systém ukořistila a upravila ji pro použití děla ráže 180 milimetrů – později se ho zmocnila také americká armáda. Severokorejské systémy M1989 se však ocitly i ve výzbroji ruské armády, a vzhledem k tomu, že do nich v Rusku není vyráběna munice, musí Severokorejci dodávat i tu.