Samopal Sudajev PPS-42 vznikl v Leningradu během obléhání – to nejlepší mu dala „Papaša“ a nakonec ho vznikly miliony kusů

Ačkoliv byl už samopal PPŠ-41 přímo synonymem jednoduchosti, dokázal ho konstruktér Sudajev ještě zjednodušit a udržet jeho výrobu i v německém obklíčení.

PPS-43, muzeum Menege i Zdroj fotografie: Public Domain
                   

Válka může být vyhrána nejenom díky účinnosti zbraní, ale i díky jejich počtu a nízkým nákladům na výrobu. V tomto směru za 2. světové války nepochybně vyhrával na celé čáře Sovětský svaz (a dodnes se tím někdy řídí i Rusko). Zvláště v obleženém Leningradu šlo o každý gram kovu, a proto právě tam vznikl samopal, který byl nejen odolný, snadný na ovládání a smrtelně nebezpečny, ale i jednoduchý a úsporný na výrobu. Na bojišti se objevuje dodnes.

Zrozen v německém obklíčení

Po začátku operace Barbarossa v roce 1941 byl urychleně zaveden do výzbroje samopal PPŠ-41 – legendární „Papaša“ byla odolná a výkonná zbraň, a oproti západním poměrům i jednoduchá na výrobu – jedinou náročnější položku tvořil chromovaný vývrt hlavně. Výroba se rozběhla i v Leningradu, kde se však po obklíčení stala i tak jednoduchá zbraň na výrobu náročnou. Konstruktér Alexej Sudajev proto PPŠ-41 zjednodušil.

iZdroj fotografie: Public Domain
Samopal PPS (též PPS-42 nebo Sudajev PPS-42)

Zbraň v první řadě přišla o pevnou pažbu, která byla nahrazena jednoduchou sklopnou z kovu, a dostala plastovou pistolovou rukojeť. Mechanismus zůstal stejný jako u PPŠ-41, došlo jen k většímu nahrazení obráběných součástek lisovanými. Úspora byla neuvěřitelná – zatímco obrábění součástek Papaši trvalo 7, 3 h, u nového PPS-42 bylo hotovo za 2,7 h! Na PPŠ-41 bylo potřeba 13,9 kg oceli, ovšem na jeho leningradského soudruha jen 6,2 kg.

Špagin PPŠ-41 neboli Papaša je odolný a děsivě účinný. Dovedl Rudou armádu až do Berlína. Dnes ho používají na Ukrajině obě strany

PPS-42 je stále po celém světě

Pod německým obléháním vznikl velmi kompaktní samopal, jehož hmotnost je pouze 2,95 kg (u pozdější PPS-43 to bylo 3,5 kg) a délka 820 mm, se složenou pažbou pak 615 mm. Stejně jako PPŠ-41, tak i PPS-42 je kalibrován na munici 7,62×25 mm Tokarev. Má ale dvouřadý zásobník na 35 nábojů, který nelze zaměnit se zásobníky z Papaši. Zbraň je schopna pouze automatické palby s kadencí 500–600 ran/minuta, ale s troškou cviku dokáže střelec pálit i jednotlivě. Účinný dostřel je 150 metrů, maximální pak o padesát delší.

PPS, sovětští námořníci vyzbrojeni PPS, Rudé náměstí, vítězná přehlídka, červen 1945 iZdroj fotografie: mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA
PPS, sovětští námořníci vyzbrojeni PPS, Rudé náměstí, vítězná přehlídka, červen 1945

Vedle obránců Leningradu si PPS velmi oblíbily osádky vozidel, a dostal se i do výzbroje výsadkářů. Celkem bylo v letech 1942 až 1946 vyrobeno v SSSR přes 2 miliony kusů a Sovětský svaz rozdával plány PPS i svým spojencům. Statisíce jich vychrlila polská zbrojovka v Poznani, kde vznikala i verze s pevnou pažbou. Výroba v KLDR a Číně šla do milionů. Bezlicenční výroba pak běžela i ve Finsku (M/44) a fašistickém Španělsku (DUX 53). Originály i kopie PPS lze najít na bojišti dodnes, od Afriky přes Blízký východ až po Ukrajinu.

Znáte / použili jste někdy PPS-42?

Diskuze Vstoupit do diskuze
131 lidí právě čte
Zobrazit další články