Rusové zuří, že se k nim Lukašenko obrátil zády. Nejdříve splnil požadavky Kyjeva, poté odmítl prodat zbraně lepší než HIMARS

Alexandr Lukašenko hraje hru, ve které může prohrát na obou stranách. Čtyři retranslátory v Brestské a Homelské oblasti, které podle Kyjeva pomáhaly navádět ruské úderné drony na cíle v severní a západní Ukrajině, přestaly fungovat poté, co Volodymyr Zelenskyj veřejně pohrozil, že je Ukrajina zlikviduje sama. A v ruském proválečném telegramovém prostoru mezitím narůstá frustrace z toho, že Minsk Moskvě neposkytuje raketový systém Polonez, zbraň, která v některých parametrech překonává americký HIMARS. Pro Lukašenka nejde o přátelství s Kyjevem. Jde o přežití režimu v prostoru, kde každý špatný krok může přinést buď ruskou odvetu, nebo ukrajinský úder.

Zelenskyj dal ultimátum a Lukašenko poslechl

Dne 19. června 2026 formuloval Zelenskyj veřejné ultimátum se třemi jasnými kroky: žádná technická podpora ruským silám, vypnutí či odstranění čtyř retranslátorů a prokázání, že byly skutečně odstraněny. Přidal k tomu varování: pokud to Minsk neudělá do týdne, Ukrajina to udělá sama. Pět dní nato, 24. června, Zelenskyj novinářům potvrdil, že retranslátory od 22. června nefungují. Fyzickou demontáž ale zatím nemá potvrzenou, pracuje se tedy s formulací „mimo provoz“, nikoli „odstraněny“.

Technický dopad je přitom podstatný. Retranslátory umožňovaly ruským operátorům průběžně korigovat let dronů a měnit jejich cíle za letu. Bez nich zůstává možnost předprogramovaných letů, ale flexibilita útoku na severní Ukrajinu se výrazně snižuje. Pro Kyjev to není konec hrozby, ale citelné omezení jedné konkrétní schopnosti.

Spor přitom nevznikl z ničeho. Už v únoru 2026 uvalil Kyjev na Lukašenka sankce s výslovným odůvodněním, že Bělorusko od podzimu 2025 hostí retranslátory podporující ruské drony. Červnové ultimátum bylo vyvrcholením měsíců narůstajícího tlaku.

Polonez: zbraň, kterou Rusko chce, ale nedostává

Druhá linie příběhu je složitější a vyžaduje opatrnost. Veřejné oficiální odmítnutí prodeje Polonezu Rusku ze strany Minsku dohledatelné není. Co existuje, je příspěvek ruského proválečného blogera Jurije Koťonka na Telegramu, který neochotu Běloruska poskytnout tento systém Moskvě označil za „do nebe volající“ případ spojenectví. Koťonok přitom citoval vojenského komentátora Vladislava Šurygina, podle něhož je problém v čínském původu technologie: Polonez vznikl na základě bělorusko-čínské spolupráce a vztahují se na něj tvrdé restrikce přeprodeje.

Pikantní je, že Ázerbájdžánu Minsk systém prodal už v roce 2018 na základě mezivládní dohody. Prezident Alijev jej v lednu 2019 veřejně vyzdvihoval jako zbraň schopnou zasahovat cíle na 300 a více kilometrů. Jenže export do Baku probíhal v jiné politické situaci. Prodej Moskvě uprostřed války, která trvá déle než čtyři roky, by nesl nesrovnatelně vyšší sankční i eskalační cenu.

Polonez-M, modernizovaná verze systému ráže 301 mm, má podle běloruského ministerstva obrany dostřel 300 km. Srovnání s americkým HIMARS ale závisí na tom, jakou municí je americký systém nabitý:

• GMLRS (standardní raketa): dostřel cca 70 km
• ER GMLRS (prodloužený dostřel): cca 150 km
• ATACMS (balistická střela): cca 300 km
• PrSM (nová generace): přes 400 km

Polonez-M tedy překonává HIMARS s běžnou raketovou municí, ale ne americký systém jako celek. HIMARS je modulární platforma, jeho schopnosti se mění podle toho, co do něj nabijete. U přesnosti jsou veřejná data pro Polonez méně transparentní než u americké rodiny munice, takže poctivé celkové srovnání ve prospěch běloruského systému nelze uzavřít.

Proč Lukašenko balancuje, a jak dlouho to může vydržet

Lukašenkovo chování není geopolitický obrat. Je to utilitární kalkul muže, který potřebuje Moskvu k přežití, ale nechce, aby se Bělorusko stalo legitimním cílem ukrajinských úderů. Na začátku plnohodnotné invaze v únoru 2022 sloužilo běloruské území jako odrazový můstek pro ruský útok na Kyjev. Dnes se Minsk snaží zůstat zázemím, ale nepřidávat nové, viditelně útočné kapacity.

Závislost na Rusku je přitom drtivá: podle analytického centra iSANS pocházelo v roce 2024 celých 87 % energetických dodávek Běloruska z Ruska. Moskva má páku, kterou může kdykoli přitáhnout. Jenže závislost je částečně obousměrná: v červnu 2026 dodalo Bělorusko do Ruska rekordních 141 tisíc tun benzínu za pouhých 25 dní, protože Moskva sama čelí palivové krizi.

Pro východní křídlo NATO, kde slouží i přibližně 150 českých vojáků v Lotyšsku a Litvě, znamená Lukašenkův krok krátkodobé mírné snížení rizika na severní ose. Strukturálně se ale nic nemění: Bělorusko zůstává součástí ruské vojenské infrastruktury a NATO drží zesílenou předsunutou přítomnost.

Zuří opravdu Rusové, nebo jen část Telegramu?

Titulkové „zuření“ je potřeba zasadit do kontextu. Oficiální reakce Kremlu na vypnutí retranslátorů ani na nedodání Polonezu veřejně zaznamenaná nebyla. Rozhořčení pochází z ruského proválečného telegramového prostoru, od blogerů a komentátorů, kteří mají statisíce sledujících a kteří formují náladu proválečné veřejnosti. Koťonkův slovník o „do nebe volajícím“ případu spojenectví je výmluvný. Šuryginova interpretace o čínských restrikcích zase naznačuje, že frustraci živí i pocit, že Minsk se za formální překážku schovává.

Podle našeho úsudku je ale právě tohle Lukašenkův záměr: vytvořit dojem, že nemůže, nikoli že nechce. Čínské restrikce jsou štít, za kterým se dá schovat, aniž by musel Moskvě říct ne přímo do očí.

Lukašenko sedí na židli, která má dvě nohy, jednu v Moskvě, druhou ve strachu z Kyjeva. Dokud válka trvá, bude se na ní viklat. A obě strany to vědí.