Rusko si uvědomuje, že s ním nikdo nechce nic mít. Tradiční evropský spojenec podporuje Ukrajinu jako žádná jiná země

Paradox srbské pozice nemá v Evropě obdobu. Bělehrad jako jediný kandidát na členství v EU odmítá protiruské sankce, na domácí scéně pěstuje obraz neutrality, a přitom přes třetí země zásobuje Ukrajinu municí sovětského standardu v odhadované hodnotě stovek milionů eur. Právě tato kombinace proruského sentimentu, odmítání sankcí a současné faktické podpory Kyjeva dělá ze Srbska případ, který nemá jinde na kontinentu srovnání. A pro Moskvu je to signál, že i poslední evropská výjimka přestává fungovat.

Munice za stovky milionů, o které nikdo nemluví

Klíčová rovina srbské pomoci Ukrajině se neodehrává na tiskových konferencích. Odehrává se v kontraktech, které Bělehrad uzavírá s americkými, španělskými, českými a dalšími odběrateli. Vučić sám v rozhovoru pro Financial Times v červnu 2024 připustil, že srbský obranný průmysl prodává munici „koncovým uživatelům“, a zpochybnil pouze přímý export do Ukrajiny. Odhad Financial Times hovoří o nepřímých dodávkách v hodnotě kolem 800 milionů eur.

Mechanismus je jednoduchý a osvědčený: srbské státní podniky vyrobí granáty a náboje sovětských ráží (typicky 122mm a 152mm dělostřelecké střely nebo munici pro tanky T-72), prodají je legitimnímu kupci v zemi NATO a ten je přesměruje na Ukrajinu. Srbsko si tak zachovává formální čistotu, zatímco jeho výrobní kapacity jedou na plný výkon.

Ruská Služba vnější rozvědky (SVR) na jaře 2025 veřejně obvinila Bělehrad z „rány do zad“ a jmenovala trasy přes Česko, Polsko a Bulharsko. Vučić reagoval dvojím gestem: oznámil vyšetřovací pracovní skupinu s ruskými partnery a zároveň prohlásil, že Srbsko zastavilo veškerý prodej zbraní. Jenže válka na Ukrajině trvá už více než čtyři roky a poptávka po munici sovětských ráží neklesá. Podle nás je pravděpodobné, že úplné zastavení exportu bylo spíš diplomatickým gestem než trvalou realitou.

Zelenského návštěva a dronová továrna s Izraelci

Dne 8. srpna 2026 se v Bělehradě odehrála scéna, kterou by ještě před dvěma lety málokdo čekal. Vučić stál vedle Zelenského na společné tiskové konferenci a slíbil Ukrajině „plnou podporu“ na cestě do Evropské unie. Současně oznámil, že kolem 15. až 20. září se v Srbsku otevře společná továrna na výrobu dronů s izraelskou firmou Elbit Systems.

Podle investigace portálu BIRN a deníku Haarec bude v podniku držet Elbit 51 % a srbský státní zbrojní holding SDPR zbylých 49 %. Plánovaná výroba zahrnuje dvě kategorie bezpilotních prostředků, včetně typů s doletem přesahujícím šest kilometrů. Expert pro srbskou veřejnoprávní RTS zmínil, že první vyráběnou platformou by mohl být malý úderný dron s přibližně 250 až 500 gramy směrované nálože, tedy kategorie srovnatelná s jednorázovými FPV drony, které dnes na obou stranách fronty spotřebovávají tisíce kusů denně.

Vučić na tiskové konferenci zdůraznil, že se Zelenským o vojenské spolupráci nemluvili. Současně ale srbská prezidentská kancelář potvrdila příslib dvou milionů eur na podporu ukrajinské energetiky. Veřejný obraz zůstává pečlivě vyvážený: žádné zbraně, ale ano energetice, ano evropské cestě, ano společné fotografii.

Proč Moskva ztrácí Bělehrad po malých krocích

Srbský odchod z ruské sféry vlivu nepřišel jedním dramatickým gestem. Přišel sérií praktických rozhodnutí, která dohromady mění rovnováhu.

• Energie: Vučić v rozhovoru pro Reuters v únoru 2026 řekl, že Srbsko odebírá stále více plynu od evropských a ázerbájdžánských dodavatelů. Ruský Gazprom s Gazprom Něfť sice drží většinový podíl v jediné srbské rafinerii, ale monopol na plyn se drolí.
• Brusel: Předseda Evropské rady António Costa v červnu 2026 veřejně potvrdil, že EU vidí Srbsko na evropské cestě. Evropská komise v červenci naznačila, že Bělehrad pokročil natolik, aby se mohl otevřít další vyjednávací cluster.
• Zbrojní průmysl: Místo ruských dodávek techniky Srbsko otevírá výrobní linku s izraelským Elbitem, firmou, jejíž systémy používají armády NATO po celém světě.

Každý z těchto kroků je sám o sobě vysvětlitelný pragmatismem. Dohromady ale vytvářejí obraz země, která se od Moskvy vzdaluje rychleji, než je ochotna přiznat.

Srovnání, které Bělehradu lichotí

Zajímavý kontrast nabízí Bulharsko. Sofia po letech otevřeně dodávala Ukrajině zbraně z vlastních armádních skladů, a v červnu 2026 nová vláda premiéra Rumena Radeva tyto dodávky zastavila. Srbsko postupuje přesně obráceně: veřejně popírá jakoukoli vojenskou spolupráci s Kyjevem, ale nepřímé kanály fungují dál.

Pro Vučiće má tento model trojí výhodu. Doma neprovokuje proruskou část voličů. Navenek nezhoršuje vztahy s Moskvou, na které Bělehrad stále spoléhá v otázce Kosova i v energetice. A prakticky nechává běžet obranný byznys, který srbské ekonomice přináší stovky milionů eur ročně. Samotný princip přeprodeje přes třetí země není unikátní, podobně fungují i jiné státy. Výjimečné je, že ho používá právě země, kterou Kreml ještě nedávno počítal mezi své.

Moskva zatím reagovala hlavně politickým tlakem přes SVR a veřejnými obviněními. Tvrdší ekonomické sankce proti Srbsku zatím nepřišly, ale páky existují: cena plynu, rafinérský sektor, diplomatická podpora srbských pozic na Kosovu. Otázkou je, zda je Kreml ochoten tyto páky skutečně použít, a riskovat, že Bělehrad definitivně dotlačí na druhou stranu.

Srbsko v srpnu 2026 stojí přesně tam, kde to Moskvu bolí nejvíc: jednou nohou v Bruselu, druhou v byznysu s municí pro Kyjev, a oběma rukama odmítá sankce, aby si zachovalo iluzi rovnováhy. Pro Kreml je to důkaz, že i poslední evropský spojenec hraje vlastní hru.