Rusům vyhrává bitvy, a také se jim stává osudným: těžký raketomet TOS-1A děsí pěšáky, kterým bere šanci přežít

Když v březnu 2022 dopadly termobarické rakety na obytnou zástavbu v Ochtyrce v Sumské oblasti, svět poprvé ve velkém registroval název TOS-1A Solncepjok. Od té doby se tento systém objevoval všude tam, kde ruské velení potřebovalo zlomit houževnatou obranu: v troskách Mariupolu, v zákopech u Pisek, v ruinách Pavlivky, na přístupech k Bachmutu. Pokaždé se opakoval stejný scénář, krátká, zdrcující palba, po které následoval ruský postup. A pokaždé se opakovala i druhá strana rovnice: Ukrajinci se naučili TOS-1A hledat, sledovat a ničit dřív, než stihne odjet.

Plamenomet na tankovém podvozku

TOS-1A není klasický raketomet. V ruské armádní struktuře spadá pod vojska radiační, chemické a biologické ochrany, nikoli pod dělostřelectvo. Jeho předchůdce TOS-1 s třiceti hlavněmi prošel bojovým křtem v Afghánistánu koncem osmdesátých let a pak v obou čečenských válkách. Zkušenosti z horských a městských bojů vedly k modernizaci: TOS-1A dostal zesílené pancéřování odpalovacího bloku, upravený podvozek odvozený od T-72 a účinnější munici. Počet hlavní klesl z třiceti na dvacet čtyři, právě kvůli přidané ochraně raketového paketu, která si vyžádala prostor a hmotnost. Existují i varianty na jiných tankových podvozcích včetně T-90, doložené především u exportních verzí pro Irák.

Výsledkem je kolos o hmotnosti přes 46 tun, který vypadá jako tank s obřím roštem na věži. Ráže 220 mm, salva trvá několik sekund, plocha zasažení jednou plnou salvou se uvádí v řádu hektarů.

Proč termobarický účinek bere šanci přežít

Klasická tříštivotrhavá munice zabíjí střepinami a tlakovou vlnou. Termobarická hlavice funguje jinak: rozprášené palivo se smísí se vzdušným kyslíkem a teprve pak detonuje. Výsledkem je extrémně zesílená tlaková vlna doprovázená intenzivním tepelným pulzem. Na otevřeném prostranství je účinek srovnatelný s konvenční municí podobné ráže. V uzavřených a polouzavřených prostorech, bunkrech, sklepech, zákopech, budovách, se ale přetlak a žár „drží“ uvnitř a násobí se.

Medicínská literatura popisuje u blastových zranění tohoto typu:

• plicní barotrauma a krvácení do plic,
• poškození dutých orgánů včetně střev,
• traumatické poranění mozku,
• ruptury ušních bubínků a poškození zraku,
• těžké popáleniny a inhalační trauma dýchacích cest.

Příznaky přitom nemusí být okamžitě viditelné, řada vnitřních poranění se projeví s odstupem hodin. Právě proto vojenské doktríny oceňují termobarické systémy proti podzemním úkrytům a opevněným pozicím: sklep nebo zákop, který vojáka chrání před střepinami, se proti termobarické salvě může proměnit v past.

Z právního hlediska termobarické zbraně nejsou automaticky zakázané. Mezinárodní výbor Červeného kříže ovšem zdůrazňuje, že jejich nasazení musí splnit pravidla rozlišování, proporcionality a ochrany civilistů a výslovně doporučuje vyhýbat se použití zbraní s širokým plošným účinkem v urbanizovaném prostoru. Právě v městských bojích, kde Rusko TOS-1A nasazovalo nejčastěji, je tato hranice nejtenčí.

Šest kilometrů, které rozhodují o všem

Dostřel TOS-1A se v otevřených zdrojích uvádí kolem šesti kilometrů. Pro srovnání: český raketomet RM-70 ráže 122 mm střílí na dvacet kilometrů, moderní západní systémy typu HIMARS ještě výrazně dál. Těch šest kilometrů je cena za ničivý termobarický účinek, rakety obětují dolet ve prospěch devastační síly.

V praxi to znamená jediné: TOS-1A musí přijet do zóny, kde na něj vidí drony, kde ho dosáhne protitankový řízený střelný prostředek a kde ho zachytí protibateriový radar. Na bojišti nasyceném průzkumnými i údernými bezpilotními prostředky je šestitunový odpalovací paket na tankovém podvozku s výrazným tepelným podpisem ideální cíl.

Databáze Oryx, která eviduje vizuálně potvrzené ztráty, zaznamenala desítky zničených, poškozených nebo ukořistěných kusů TOS-1A. Americký armádní analytický materiál ho označuje za prioritní cíl pro ukrajinské velitele, tedy za cíl, na jehož vyhledání a zničení se soustřeďují průzkumné prostředky, dělostřelectvo i kamikadze drony. Ruské velení na to reaguje opatrným přísouváním jednotlivých odpalovačů místo celých baterií, aby nestrhlo příliš pozornosti. I tak ale platí, že každý výjezd na palebnou pozici je pro osádku sázka.

Taktický teror, ne strategický zlom

Americká armádní analýza z roku 2024 to shrnuje střízlivě: TOS-1A měl na celkový průběh války „malý až nulový“ strategický vliv, přestože lokálně fungoval. Dokázal rozbít konkrétní obranný uzel, vytvořit mezeru v linii, umožnit postup pěchoty. Ale nedokázal změnit dynamiku celého úseku fronty, natož celého konfliktu.

Je to typická zbraň taktického teroru, slovo „teror“ zde míníme doslova, ve smyslu psychologického účinku na obránce, kteří vědí, že proti plné salvě v uzavřeném prostoru nemají spolehlivou ochranu. Ani hluboký kryt, ani rozptýlení, ani ochranná výstroj nezaručují přežití. Jediná skutečně účinná obrana je nedovolit TOS-1A vystřelit: najít ho dřív, zasáhnout dřív, zničit dřív.

Česká armáda přímý ekvivalent TOS-1A neprovozuje a v rámci NATO podobný systém prakticky neexistuje. Prostředky k jeho ničení ale k dispozici jsou, od protitankových střel Javelin a Spike přes dělostřeleckou palbu až po průzkumné drony, které dokážou předat souřadnice v reálném čase.

Paradox TOS-1A zůstává neřešitelný: aby splnil svůj účel, musí přijet blízko. A čím blíž přijede, tím kratší má životnost. V éře, kdy každý metr fronty sledují desítky očí na obloze, je to rovnice, kterou nepřepíše žádná modernizace munice.