Systém S-200 byl pilířem protivzdušné obrany SSSR, jeho obří střely se staly postrachem bombardérů a dnes ničí i pozemní cíle

Sovětský svaz vyvinul k ochraně svého nebe opravdu obří systém, pracovat s ním ale nebylo jednoduché. A i když je dnes starý, má na svědomí několik velkých cílů.

Systém protivzdušné obrany S-200 i Zdroj fotografie: Uživatel Cooper6 / Creative Commons / FSF
                   

V době vrcholící studené války se Sovětský svaz snažil vyvinout mj. schopné protivzdušné systémy, které by chránily jeho území v případě náletů strategických bombardérů, případně by zvládaly eliminovat i balistické rakety. Výsledkem byl systém nazývaný S-200, a podle konkrétní verze byl přezdívaný Angara, Vega nebo Dubna. Ve své době patřil mezi špičku a dnes je již beznadějně zastaralý, ale jeho střely lze využít i jiným způsobem.

SSSR potřeboval střely s dlouhým dosahem

Sovětský svaz si byl již v 60. letech 20. století plně vědom, že mají letectva Západu početní (a nejspíše i kvalitativní) výhodu, pročež se soustředil na zabezpečení svého území kvalitní protivzdušnou obranou. Vzhledem k rozsahu svého obrovského území však potřeboval systém s velkým dosahem jak do dálky, tak do výšky, takže bylo jasné, že budou potřeba veliké střely, do nichž by se vešlo i dost paliva. Systém S-200 tak vstoupil do služby v roce 1966, a Sověti ho postupně dodali svým spojencům včetně Československa.

Systém S-200 na přehlídce v Kyjevě v roce 2008 iZdroj fotografie: Uživatel Vitalij / Creative Commons / CC BY
Systém S-200 na přehlídce v Kyjevě v roce 2008

Jak bylo zamýšleno, tak se také stalo, střely systému byly opravdu veliké, měřily 10,8 metrů a jejich hmotnost dosahovala 7,1 tun, u pozdější verze dokonce 8 tun. Střela měla po boku 4 pomocné motory, které po několika sekundách odpadly a zažehl se hlavní motor. Ten byl poháněn kapalným palivem na bázi červené dýmavé kyseliny dusičné, což znamenalo velmi komplikovanou přípravu ke střelbě. Střely však dokázaly zasahovat do vzdálenosti 180 km, a u pozdějších verzí až 300 km. Výškový dosah činil dle verze až 40 kilometrů.

Střela s 200 000 ocelových kuliček

Systém S-200 bylo možné propojit s různými sovětskými radarovými systémy, střely měly poloaktivní radarové navádění. Hlavice o hmotnosti 217 kg explodovala ještě před cílem, obsahovala totiž 200 tisíc malých ocelových kuliček – ničila tedy jako brokovnice. V roce 2001 omylem sestřelil systém S-200 při cvičení na Ukrajině Tupolev Tu-154 letu Siberia Airlines 1812 se 78 lidmi na palubě, a roku 2018 zase syrský S-200 zasáhl izraelský letoun General Dynamics F-16 Fighting Falcon; o několik měsíců později pak také ruský Iljušin Il-20M.

S-350Z, ruský systém protivzdušné obrany

„Ruský systém protivzdušné obrany S-350 Vityaz je lepší než americký Patriot,“ pochvaloval si ruský expert Alexander Michajlov

I přes tyto zásahy je dnes S-200 považován za zastaralý, v mnoha zemích ho nahradily systémy S-300 nebo S-400, případně jiné. Například na Ukrajině se ale v poslední době dočkal oživení, i když ne ve své protivzdušné roli. Technikům se podařilo upravit veliké střely na provizorní balistické rakety, jimiž lze odstřelovat různé cíle. Odborníci spekulují, že by tato raketa mohla mít dosah až 500 km; otázkou ale zůstává, nakolik je přesná.

Příprava systému S-200 k akci

Jak hodnotíte úpravu střel systému S-200?

Diskuze Vstoupit do diskuze
135 lidí právě čte
Autor článku

Vít Lukáš

Zobrazit další články