Směrové miny jsou nadále smrtelným nebezpečím pro vše v okolí. Jejich vývoj během let nebyl nijak zásadní, rozhoduje určení a senzory

V poválečném období došlo ke zužitkování zkušeností a uspěchaného vývoje během druhé světové války. Na bojišti se objevily, mimo jiné, jednoduché a účinné systémy, jejichž včasnému nasazení za druhé světové války bránila výrobní setrvačnost i omezenost vojenských potentátů.

Poslední linie obrany nebo vražedná léčka

V první světové válce došlo k zastavení pohybu vojsk v širším taktickém a strategickém měřítku. Důvodem byla mohutnost palby automatických zbraní, především kulometů. Jednalo se o jednu z možností jak zastavit pěší útok rozvíjející se na vzdálenost několika set metrů, konkrétně se zvýšila pravděpodobnost zásahu každého nepřátelského vojáka naplněním prostoru boje velkým množstvím střel. Kvalitu reprezentovanou přesností střelby nahradila kvantita.

Nejednalo se o technologickou novinku, nebylo to ekonomické, ale účinné. Vyhodnocení uvedené zkušenosti ze zákopové války a převahy palby nad pohybem nekryté pěchoty přivedlo na svět obrněné transportéry. Smršť sekaného železa, puškových střel, případně kuliček z jednotného náboje vypálená z hlavně děla, tedy šrapnelu, případně kartáče, dokázala vydatně ochladit bojový zápal útočícího protivníka. Kartáče jsou v obvyklých představách spojovány s dělostřelectvem dávnější minulosti.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Realita je taková, že se běžně vyskytovaly i v průběhu druhé světové války a ve služebních předpisech předlistopadové ČSLA. Mají svoje pokračování ve formě kartáčových a šipkových granátů současných armád, které se objevily na ukrajinském bojišti. Nelze se tak divit, že vývojáři hledali účinný prostředek ničení protivníka v poli i pro potřeby pěchoty, protože kulomety s žhnoucími hlavněmi a náboji nestačily. Úspěšnými řešiteli problému se stali dva podle jmen typičtí Němci, a to Franz Rudolf Tomanek a Hubert Schardin.

V posledních měsících druhé světové války dokončili vývoj takzvané Grabenmine, tedy zákopové miny. Nelze vyloučit, že je oslovil starý osvědčený fugas. Jednalo se o první protipěchotní směrovou střepinovou minu v historii, používal se i v první světové válce. V poválečném období spolupracoval Schardin s francouzskými vývojáři a výsledkem bylo nasazení těchto min za první války ve Vietnamu roku 1947. Tato zkušenost na čas zapadla, stejně jako dna vagonů tvarovaná do V pro snížení účinku exploze nastražených výbušnin, jako bylo k vidění u francouzské armády za války v Alžíru.

M18 skotský meč, mina nasazená ve Vietnamu

Vývoj nových min probíhal od počátku padesátých let minulého století rovněž v USA. Tam řešili otázku zesílení obranných perimetrů už za války v Koreji, kde byli spojenečtí vojáci zaplavováni masovými pěšími útoky čínské lidové armády. Američané spolupracovali s odborníky z Kanady. Novou zbraň se jim nepodařilo včas zavést do výzbroje, protože vývoj byl ukončen až roku 1953. Jeho výsledky se však brzy hodily, protože Američané převzali po Francouzích vietnamský konflikt.

Útoky partyzánů Vietcongu na kontrolní a hlídková stanoviště, opevněné základny, malé jednotky působící v nepřehledném terénu a v neposlední řadě na zásobovací konvoje vyvolaly potřebu jednoduchého a efektivního prostředku s masovou účinností vůči pěchotě. Klasická minová pole dokázali ženisté severovietnamského generála Giapa úspěšně eliminovat. Muselo se jednat o zbraň přenosnou, s možností rychlého umístění v terénu prakticky i v průběhu boje.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Americké velení proto nasadilo v omezené míře novou minu M18 Claymore, jejíž sériová výroba probíhala od roku 1961. Vynálezcem byl Norman A. MacLeod, který jí dal jméno slavného skotského meče. Později bylo zjištěno, že disponoval informacemi o německé Grabenmine. Sériové M18 se od jeho původního návrhu příliš nelišily. V praxi se jedná o minu tvaru plochého prohnutého kvádru. Obal tvoří umělá hmota, která dobře izoluje od vlhkosti. Na vnitřní straně oblouku se v obalu nalézá vrstva kovových kuliček zalitých v plastické hmotě.

Zbytek prostoru vyplňuje trhavina. V ní jsou shora, případně zezadu, jímky pro rozbušky. Mina spočívá na sklopných nožkách. Lze ji rovněž upevnit ke stromu nebo postranici vojenského vozidla. Na horní části obvodu je vybavena jednoduchým hledáčkem pro zaměření do prostoru působení. Iniciaci trhaviny prováděl voják pomocí kabelu vedoucího k ručnímu odpalovacímu zařízení M57.

Pomalu k robotickým systémům budoucnosti

Mina zaznamenala prakticky okamžitý úspěch. Celkem 700 kovových kuliček vymrštěných explozí trhaviny C4 do tvaru plochého kužele na vzdálenost několika desítek metrů mělo vyšší účinnost než palba z kulometu. Odpálení Claymore bychom mohli přirovnat k salvě z několika desítek brokovnic nabitých velkými broky. Výsledek byl skvělý i z hlediska porovnání hmotnosti miny (1,6 kg) a množství pěchotních nábojů stejné celkové hmotnosti (100 ks ráže 7,62 mm = 2 kg). Výroba licencí či kopií Claymore se rychle rozběhla v řadě jiných zemí.

Především v bývalém Sovětském svazu se jednalo o typy různého tvaru a velikosti. MON-50 z roku 1965 o hmotnosti 2 kg s 540 kuličkami a dosahem 50 m, v podstatě kopie Claymore. Následovala MON-90, velký typ stejného tvaru o hmotnosti 12 kg a dosahu 90 m, dále kruhové MON-100 o hmotnosti 5 kg, průměru 236 mm a s dosahem 100 m, MON-200 o hmotnosti 25 kg s průměrem 434 mm a dosahem 200 m. Všechny byly úspěšně nasazené za války v Afghánistánu.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Uvedené typy ruských min lze iniciovat mechanicky jako nástrahu drátem, dálkově kabelem elektricky a samostatně pomocí seismického senzoru. Dalším bojištěm nasyceným směrovými střepinovými minami se stal Balkán devadesátých let minulého století. Tam kralovala především jugoslávská mina MRUD (Mina Rasprskovajačeg Usmerenoj Dejstva) o hmotnosti 1,5 kg s 650 kuličkami a dosahem 50 m, iniciovaná po kabelu odpalovačem. Používaly ji prakticky všechny strany konfliktu, pokud se jim nedostávalo podpory originálními M18 ze strany zemí NATO.

Přes různé mezinárodní konvence a omezení Claymore a jeho potomci nekončí. Americká armáda používala modernizovanou verzi M18A1 v Iráku a Afghánistánu. Důležité je, že v devadesátých letech minulého století byly pro iniciaci směrových střepinových min použity různé senzory, nasazené poprvé samostatně v sedmdesátých letech minulého století za války ve Vietnamu. Tím byl učiněn další zásadní krok k robotickým minovým systémům budoucnosti.

Vražedné léčky na Ukrajině

V ukrajinském konfliktu se v dřívějším období pravděpodobně jednalo o využití protipěchotních směrových min v obraně. V současnosti se evidentně jedná především o vražedné léčky proti vojákům, vozidlům a vrtulníkům v pohybu. Pokud zůstaneme na zemi, jedná se o využití tří technologicky odlišných principů. V prvním případě o raketu s kumulativní hlavicí určenou k ničení tanků a jiné obrněné techniky. Jako první vyvinuli takovou zbraň v USA, kde byla zavedena do výzbroje roku 1961 s označením M24.

Jednalo se o plastovou trubku na skládacím podstavci, z níž se odpalovala raketa pancéřovky M28A2 Bazooka. Ovládání bylo manuální. Podobnou konstrukci s názvem PARM, později přeznačenou na PARM-1, zavedli Němci do výzbroje Bundeswehru. Od roku 1991 vyrobili celkem 25 000 kusů. Má účinný dostřel 2–40 m a hmotnost 10 kg. Zaměřuje se do určitého prostoru a odpaluje na dálku kabelem. Tyto miny byly dodány ukrajinské armádě. Modernizovaná verze PARM-2 využívá infračervené senzory i možnost dálkového ovládání.

iZdroj fotografie: Bundeswehr

Má rozsah použití 4–100 m, přičemž proráží homogenní pancíř do tloušťky 750 mm. Podle některých zdrojů byla na Ukrajinu dodána i tato mina. Ruská armáda nasadila moderní protipancéřové směrové miny vycházející z principu explozí formovaného projektilu/penetrátoru (EFP). Jedná se o minu SPBE shazovanou na padáčcích jako submunice z kontejnerových leteckých bomb RBK-500. Proráží pancíř o tloušťce 700 mm na vzdálenost 100 m.

Sofistikovanější je ruská PTKM-1R, která útočí pomocí vystřelované munice na cíle shora. Má hmotnost 19 kg, je vybavena senzory a dálkovým ovládáním. Cíl detekuje na vzdálenost 200 m a atakuje na 100 m. Bojiště na Ukrajině je každopádně zkušební střelnicí různých technologií a zároveň formou kořisti i předávání vojenských technologií.

Proč směrové miny nadále patří na moderní bojiště?

Zdroj: ScienceDirect, autorský komentář MVK