Sovětský „Žuk“ IRM uměl plavat, hledat miny i měřit radiaci. Dokonce dostal raketové motory, ale svět o něm neví

Představte si pásové vozidlo o hmotnosti 17,5 tuny, které vjede do řeky, změří hloubku brodu echolotem, zkontroluje únosnost dna, na břehu vysune dvě hydraulické tyče s indukčními hlavicemi minohledače, a když uvízne v bahně, odpálí tuhopohonné raketové motory, aby se samo vytáhlo. Přesně takový stroj sovětští konstruktéři navrhli koncem sedmdesátých let pod označením IRM, přezdívaný „Žuk“. Přezdívka nevznikla náhodně: vysunuté prvky minohledače prý připomínaly nohy brouka. Přesto o něm většina vojenských nadšenců nikdy neslyšela.

Průzkumná laboratoř na pásech

IRM „Žuk“ nebyl tank ani bojové vozidlo pěchoty. Šlo o ženijní průzkumný prostředek určený výhradně pro jednu věc, zjistit, kudy může projet vojenská kolona. Motor UTD-20 o výkonu 300 koní (224 kW) ho po silnici dostal na 53 km/h, na vodě pak dosahoval rychlosti kolem 12 km/h. A to je klíčový detail: nešlo o pouhé brodivé vozidlo, které se protlačí mělčinou. „Žuk“ skutečně plaval na hladině, i když na rozdíl od svého předchůdce IPR neuměl jezdit pod vodou.

Výzbroj tvořil pouze kulomet PKT ráže 7,62 mm, boj nebyl jeho úkolem. Celá hodnota stroje spočívala v tom, co nesl uvnitř a na sobě:

• Minohledač RŠM-2 – dvě indukční hlavice na hydraulicky vysouvaných tyčích před vozidlem, záběr přes celou šířku trasy. Při detekci kovové miny stroj zastavil, zacouval a ženisté polohu upřesnili ručně. Limit systému: miny v dřevěném nebo plastovém těle nezachytil.
• Echolot a hloubkoměrné vybavení – pro vyhodnocení brodů, sklonů břehů a hustoty dna.
• Radiometr-rentgenometr DP-3B a chemický přístroj VPHR – měření radiační a chemické kontaminace terénu.
• Filtroventilační systém – ochrana posádky v zamořeném prostoru.

Sovětská logika za tím vším byla prostá a brutálně pragmatická: ženisté na čele postupujícího svazku měli bez sesedání z vozidla vyhodnotit celou trasu (miny, brody, bahno, zamoření) a nebrzdili tak tempo operace.

Raketové motory, které měly vytáhnout brouka z bláta

Nejexotičtějším prvkem „Žuku“ byly tuhopohonné raketové motory 9M39 určené k samovytažení z měkkého terénu. Lehké plovoucí vozidlo o necelých 18 tunách se v rozbahněném prostoru snadno zahrabalo, a čekat na vyprošťovací techniku pod palbou nepřicházelo v úvahu.

Koncept je doložený: muzejní popis na webu Národní univerzity obrany Ukrajiny uvádí, že motory 9M39 byly testovány při jarních zkouškách, ale na sériových vozidlech se většinou neobjevovaly. Naproti tomu analytický web Oryx v popisu techniky v Podněstří zmiňuje dvě schránky se 16 motory 9M39 jako součást výbavy. Zdroje si tedy protiřečí. Bezpečné je říct, že „Žuk“ raketové samovytažení prokazatelně zkoušel a část popisů ho uvádí i jako výbavu hotového vozidla, ale zda šlo o běžnou sériovou instalaci, zůstává nejasné.

Šlo každopádně o záměrnou inovaci, ne o provizórium. Jednorázový raketový impuls měl řešit velmi konkrétní problém: dostat průzkumníka z bahna dřív, než ho dostane nepřítel.

Proč o něm svět neví

Odpověď není tajemství, ale statistika. Vzniklo jen kolem 80 kusů, než se Sovětský svaz rozpadl. Oryx ho označuje za jeden z „nejhůře uchopitelných“ sovětských obrněnců, ne proto, že by byl přísně utajený, ale proto, že sloužil v extrémně úzké roli ženijního průzkumu a nikdy se nedostal do masové výroby jako BMP nebo T-72.

Rozhodnutí nahradit starší podvodní průzkumník IPR novým plovoucím strojem padlo už koncem sedmdesátých let. Zkoušky prototypu s krycím názvem „Berkut“ probíhaly od konce roku 1978, tedy ještě před sovětskou invazí do Afghánistánu v prosinci 1979. Přímá vazba na afghánský konflikt v dostupných zdrojích potvrzená není, spíš šlo o plánovanou doktrinální náhradu příliš složitého předchůdce.

Pro kontext: Československá lidová armáda podobný komplexní stroj ve výzbroji neměla. Dobový článek ve Vojenských rozhledech z roku 1989 přímo konstatuje, že technické vybavení ženijního průzkumu „není plně dostačující“. Místo jednoho univerzálního vozidla ČSLA používala sestavu prostředků, obrněné transportéry OT-65/R, potápěčskou výbavu a ruční průzkumné nástroje.

„Žuk“ na dnešním bojišti

Překvapivě nejde jen o muzejní exponát. Databáze Oryx eviduje minimálně jeden ruský IRM „Žuk“ mezi vizuálně doloženou technikou ve válce na Ukrajině a zároveň vede jeden ukrajinský kus jako ukořistěnou ztrátu. Jde o naprosté rarity, na frontě, která trvá déle než čtyři roky, dominují jiné ženijní stroje. Například v červnu 2025 Ukrinform informoval o zničení ruského IMR-2 ukrajinskými drony.

Zajímavé je i srovnání se Západem. Země NATO dnes provozují víceúčelové ženijní stroje jako britský Terrier nebo švýcarsko-německý Kodiak AEV3, oba umí odminovat, budovat průlomy a pracovat na dálkové ovládání. Jenže ani jeden z nich nekombinuje plavbu, hydrografický průzkum a měření radiace v jednom lehkém vozidle. Západní přístup sází na těžší ochranu a průlomovou sílu, sovětský „Žuk“ vsadil na rychlost a šíři průzkumných dat.

Právě v tom spočívá jeho skutečný význam. Ne jako zázračná zbraň, ale jako dokonalý odraz sovětské doktríny: postupovat rychle, i přes miny, bahno a radioaktivní spad, a nezastavit se ani na minutu.