Když Finové vyškolili Stalina, zrodila se v SSSR myšlenka na tažená „veleděla“ největší svého druhu. Jejich účinnost byla neobyčejná

Když Sovětský svaz na přelomu let 1939 a 1940 bojoval s Finskem, měl obrovské problémy s Mannerheimovou linií, protože mu chybělo opravdu těžké pozemní dělostřelectvo schopné ničit opevnění. Jak je účinné se pak Rudá armáda přesvědčila na vlastní kůži při porážce u Sevastopolu, kde německému vítězství výrazně pomohlo. Sovětský vůdce Stalin proto pověřil konstruktéra Vasilije Gavriloviče Grabina, aby pro Sovětský svaz postavil superděla, díky nimž by země získala výhodu.

Zbraně se stejnými částmi a rozdílnými hlavněmi

Renomovaný konstruktér se pustil do práce a přišel s konceptem, který neměl obdoby. Navrhoval postavit dvě rodiny dělostřeleckých systémů přezdívaný „triplex“ a „duplex“. První z nich bylo dělo ráže 180 milimetrů S-23, houfnice ráže 210 milimetrů S-33, a ještě minomet ráže 280 milimetrů S-43. Zbraně měly dostávat různé hlavně, ale lafety i vybavení by bylo stejné. Duplex pak mělo být dělo ráže 210 milimetrů S-72 a houfnice ráže 305 milimetrů S-73, a to opět s většinou shodných částí.

Navrhovaná děla byla sice těžká, ale jejich konstrukce je umožňovala přepravovat tažením za vozidly. Hmotnost celé skupiny triplex byla 19 až 20 tun, a po dosažení cíle byly zbraně připraveny k palbě do 30 minut. Větší rodina duplex už ale musela být rozebrána na tři díly o hmotnosti něco přes 20 tun. Ale přesto je měla být obsluha schopna připravit k palbě do 2 hodin, což žádný jiný systém v té době neumožňoval.

iZdroj fotografie: Uživatel One half 3544 / Public Domain

Jenomže vývoj se neobešel zcela bez problémů, konstruktér Grabin měl řadu nepřátel, a to včetně lidového komisaře pro vyzbrojování, a sice Dmitrije Ustinova nebo Lavrentije Beriji, který měl pod patronací i atomové a raketové projekty. A tak aby mu projekt zkomplikoval, požadoval třeba umístění hnacích náplní do bezpečnějších kovových obalů, což bylo ovšem dražší. Gragin tak musel nakonec ustoupit a navrhnout zbraně dle nového požadavku, což ovšem konstrukci zhruba o tři roky zbrzdilo.

O děla neměl Chruščov zájem

Na začátku 50. let 20. století pak spatřilo světlo světa hotové dělo S-23, načež začaly jeho zkoušky. V roce 1956 se pak přidala i houfnice S-73, ale ačkoli si prý vedla dobře, nakonec schytala od mnohých velikou kritiku, což vedlo k ukončení projektu. V roce 1955 pak do všeho zasáhl nový sovětský vůdce Nikita Chruščov, který nařídil těžká děla nestavět. Ve výzbroji mělo zůstat jen jedno hotové dělo S-23 a jejich sériová výroba neměla být nikdy spuštěna, což se ale nakonec na konci 60. a začátku 70. let změnilo.

Vyrobeno bylo několik zbraní, které se dostaly například do Jomkipurské války nebo Libanonu, kde se děla ukázala jako neobyčejně účinná. A není divu, protože s běžným nábojem měla dosah přes 30 kilometrů, zatímco s raketově poháněným projektilem dokonce 43,8 kilometrů a v cíli dokázala napáchat velmi těžké škody. Dělo S-23 nicméně potřebuje obsluhu 16 vojáků, což je poměrně hodně, ale zato dokáže střílet rychlostí jeden až dva projektily za minutu. Nejde ale o jediný pokus sestrojit monstrózní děla, Sověti postavili i obří kanón na kolejích.