Pokud se zeptáte nadšence do historie, který sovětský tank byl nejvyráběnější, nejspíše bez zaváhání odpoví T-34. Ale málokdo už ví, který obrněnec byl druhý. A to i přesto, že si jednoduché a spolehlivé samohybné dělo SU-76 (Samokhodnaya Ustanovka 76) podle redakce Armádního Zpravodaje své místo v historii zaslouží, i když byla jeho cesta na vrchol opravdu klikatá. Trpěla totiž mnoha konstrukčními nedokonalostmi.

Vojáci trpěli a s dělem nikam nedojeli

Konstrukce SU-76 se 76,2mm kanónem Zis-3 začala již na podzim 1941. Pro zrychlení vývoje byl zvolen podvozek lehkého tanku T-70, který byl sice rychlý, ale pro konstrukci a lafetu děla příliš lehký a nevýkonný. Specialista na pohon tanků Sergej Ginzborg tedy přišel s jiným řešením.

Kladivo sovětských výsadkářů: dělo ASU-57 aka „malý Ferdinand“ se neslavně proslavilo v Československu v roce 1968

Přidal do stroje další šestiválcový motor GAZ-202 s výkonem 51,4 kW (70 koní). Motory byly umístěny na obou stranách a každý měl i vlastní převodovku. Bohužel však bylo vše šito v rychlosti a bez rozmyslu, takže převodovky neměly synchronizaci. Za řidiče byly sice vybíráni statní a zkušení muži, ale moc to nepomáhalo – i oni měli s ovládáním co dělat.

iZdroj fotografie: Bin im Garten / Creative Commons / CC BY-SA

Naplno se to projevilo po přijetí do výzbroje a po prvním použití na frontě u Volchova v lednu 1943. Převodovky se zasekávaly a ničily, a suka, tedy „čubka“, jak vojáci začali stroji přezdívat, nebyla schopna ujet ani pár kilometrů. Řidič trpěl v hluku a posádka se po několika výstřelech dusila, protože nebyl uzavřený bojový prostor odvětráván.

Konstruktér přišel o život, ale SU-76 „ožilo“

Jak už to v SSSR bývalo, musel přijít trest. Ginzburg byl zbaven funkce a převelen k polní technické jednotce, v níž také u Kurska v létě 1943 zahynul. SU-76 mezitím prošlo značným vývojem – motory byly přesunuty vpravo a spřaženy pod jednu rychlostní skříň a hřídel. Kanón tak musel být kvůli tomuto řešení poněkud vychýlen mimo osu vlevo.

Zvěrstvo sovětské NKVD a Směrš, které si Čechoslováci nezasloužili. Na 3 000 jich po 2. světové válce odvlekli do gulagů, kde mnozí zemřeli

Stroj byl dle požadavků armády odlehčen – zmizel strop, což vyřešilo i problém s větráním, a síla bočního pancíře zeslabena. Celková hmotnost tak klesla z 11,2 na 10,5 tun. To spolu s úpravami podvozku vedlo ke zvýšení průchodnosti terénem, díky čemuž se čubky stal „Ferdinand s holým zadkem“ (dle podobnosti s německým strojem) nebo „Kolombína“.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Vzniklá verze nesla označení SU-76M; měřila 4,97 m na délku, 2,72 m na šířku a 2,10 m na výšku. Hbitý „Ferdinand“ zvládl na silnici rychlost i 45 km/h a s plnou zásobou 450 litrů benzínu dojel až do vzdálenosti 250 km. Jeho posádku tvořili čtyři muži – jediný řidič přitom seděl v trupu, kde bylo kvůli neizolovaným motorům pekelné vedro. Zbytek posádky (velitel, střelec a nabíječ) měli svoji pozici v otevřené pevné věži.

Jediný Tiger ruskému dělu odolával

Jak se ukázalo, otevřená věž měla i svoje výhody. V případě nouze šlo ze stroje velmi rychle vyskočit a snadno se šlo dohodnout s okolní pěchotou. Problém bylo ovšem počasí, jemuž byla posádka vystavena, a případná palba nepřítele z ručních zbraní, před níž zůstala nechráněna. Ale přesto bylo mezi léty 1942 a 1945 vyrobeno celkem 14 292 kusů SU-76 všech verzí.

Poslední bitvu 2. světové války v Evropě musela Rudá armáda vybojovat 4 dny po konci války. Němci se děsili sovětského zajetí

Hlavní prací SU-76 byla podpora pěchoty. Hvězdnou chvílí pro ně byla operace Bagration v roce 1944, kterou Armádní Zpravodaj zařadil mezi největší vítězství SSSR v druhé světové válce. Vyjížděly totiž z bažin v Bělorusku v týlu nepřítele, kde ho drtily palbou z kanonů Zis-3 se zásobou 60 granátu – prorazit dokázaly víceméně všechny z nich, včetně těžkých. Pouze na Tigra, který byl nejlepším tankem války, si mohly troufnout až zblízka, případně z boku nebo zezadu. S koncem války a rozšířením panzerfaustů však ztrát přibývalo.

iZdroj fotografie: Roman Mifek / Creative Commons / CC BY-SA

Během bojů měli SU-76 ve výzbroji jenom Sověti a Poláci, ale po jejich konci je Moskva svým přátelům rozdávala darem. Mnoho z nich se tak ocitlo v Albánii, Jugoslávii, na Kubě nebo v Rumunsku, a v řadách vojsk KLDR a Vietnamu dokonce samochodky bojovaly. Překvapivě nejdéle sloužily v NDR, a to až do počátku 70. let 20. století. V Československu pak krátce sloužila asi padesátka SU-76M pod označením LSD-76 (jeden kus je zachován v Lešanech).