T-26 byl do roku 1941 páteří Stalinových tankových vojsk. Ve Španělsku vládl bojišti, při operaci Barbarossa mu Němci zlomili vaz

T-26 byl ve 30. letech moderní páteří sovětských tankových vojsk. I přes rychlé technické zaostání vydržel ve službě po celou válku a zasloužil se o porážku Japonska.

i Zdroj fotografie: Uživatel WolfDW / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Bolševický režim se vždy chlubil především valící se masou, a nikoliv kvalitou. Někdy ovšem došlo ke spojení obojího. Takovou výjimkou nepochybně byl T-26. Obrněnec, který v sobě spojoval kvalitní jízdní vlastnosti, výkonnou zbraň a zpočátku dobrou pancéřovou ochranu. Takovýchto strojů měl ve 30. letech Stalin tisíce. Ve Velké vlastenecké válce se však ukázalo, že obrněný meč Strany značně zreznul.




Kořeny ve Velké Británii

Roku 1929 došlo velení Rudé armády k nemilému zjištění, že Sovětský svaz v tankové technice oproti světu zaostává. Vývoj vlastních typů (T-12 nebo T-24) byl velmi problematický a konečné výsledky v podstatě žádné. S žádostí o pomoc se sovětské velení obrátilo na svého tehdejšího spojence v Berlíně, jenže Němci je zklamali. Jejich tajné prototypy byly příliš složité a měly daleko do sériové výroby. Sověti se tedy museli poohlédnout jinde. Nabízela se Anglie se svou dlouholetou tradicí ve vývoji moderních tanků.

Pod rouškou obchodního zájmu vyrazila ze SSSR dne 30. 12. 1929 do Anglie odborná komise vedená I. A. Chalepskim, náčelníkem velení mechanizace a motorizace Rudé armády. Mezi jinými si komise prohlédla i lehký tank Vickers Mark E (neboli Vickers 6-ton). Ten ve své zprávě hodnotila jako výrazně modernější, rychlejší a také levnější než soudobé sovětské stroje. Špičkovou konstrukci Britové navíc byli ochotni prodat i s licencí.


iZdroj fotografie: Uživatel Morio / Creative Commons / CC BY-SA

Stroj byl nabízen ve verzi A se dvěma věžemi a verzi B s jednou věží. Sovětská „obchodní” delegace, jež měla zájem o verzi A, váhala. Plné moci sice měla, avšak cena, kterou Britové požadovali, nebyla malá a ruští tankoví odborníci si nebyli jistí, zda sovětský průmysl zvládne výrobu tohoto tehdy špičkového stroje. Chytří angličtí obchodníci se „podřekli“, že jednají i s Poláky, již si chtějí údajně koupit nejen 300 Vickersů, ale i licenci na jejich výrobu.

Byla to pravda tak napůl, avšak rivalita mezi Beckovským Polskem a tehdejším SSSR byla veliká. Nakonec 28. května 1930 s firmou Vickers zástupci SSSR podepsali smlouvu o nákupu 15 kusů tanků Vickers 6-ton ve verzi A, tedy ve verzi se dvěma věžemi, s výzbrojí dvou vodou chlazených kulometů Vickers ráže 7,7 mm.

Poláci tanků neměli dostatek

Moskva koupila nejen tank Mark E model A, ale i licenci na výrobu. Tanky byly zakoupeny včetně kompletní výrobní dokumentace, továrního vybavení a hlavních komponentů nutných pro sériovou výrobu. Aby získali co nejvíce zkušeností, zúčastnili se sovětští technici ještě v roce 1930 i montáže zakoupených tanků přímo v továrnách Vickers. 

Licitování Britů s kupci a cenou zabralo i na Poláky. Ti koupili v roce 1932 přímo 28 strojů a licenci k tomu, jež se stala základem pro polský lehký tank 7TP. Mimochodem, Poláci později pro svoji vlastní licenční výrobu vybavili verzi s jednou věží jako první na světě pozorovacím velitelským periskopem se zaměřovačem s rozsahem pozorování 360 stupňů, který od nich poté okopíroval v nových tankových konstrukcích prakticky celý svět.


iZdroj fotografie: Hiuppo / Creative Commons / CC BY-SA
Polský tank 7TP

Vybavili své tanky též vznětovým motorem Saurer VBLDb o výkonu 110 HP, díky čemuž se tank 7TP stal prvním sériově vyráběným obrněncem se vznětovým motorem. Měli jich však v září 1939 velice málo, údajně jen asi 200 kusů včetně nejstarších verzí se dvěma kulometnými věžemi. Nejvyspělejší verzi s jednou věží a kanonem Bofors 37 mm začali produkovat až v roce 1937, ale při špatném polském velení se nedokázala ani tato verze v bojích 1939 dostatečně prosadit, i když byla Pz. I i Pz. II poněkud nadřazena.

Rodí se T-26

V-26 (V jako Vickers), jak Sověti Mk E překřtili, rudoarmějce mile překvapil. Stroj měl na svou dobu kvalitní pancéřování a velmi dobré jízdní vlastnosti v terénu. Ještě lepší zprávou bylo, když odborníci potvrdili, že rozvíjející se sovětský průmysl výrobu stroje zvládne. Mladí ruští konstruktéři začali dokonce přicházet s novými nápady, které měly stroj vylepšit. Pro přípravu sériové výroby byla v závodě Bolševik vytvořena pokusná konstrukční kancelář OKMO (opytnyj konstruktorsko-mechaničeskyj otděl) a v jejím čele stáli N. Barykov a S. A. Ginzburg.

Ze strojírenského komplexu závodu Bolševik bylo potom pro sériovou produkci nového tanku organizačně vyjmuto oddělení tankové výroby. Jako samostatný závod se jménem K. E. Vorošilova se stalo závodem 174. Původní optimistický sovětský plán nepočítal s výrobou pouhé kopie britského stroje, ale s vývojem vlastní verze tohoto tanku. Proto došlé tanky z Británie s výjimkou těch, které byly určeny pro vojskové zkoušky, okamžitě v Leningradě v továrně Bolševik rozebrali do posledního šroubku.


iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA
Vickers Mark IVB

Po důkladném prozkoumání konstrukce vznikl pak v OKMO návrh dvou upravených verzí s označením TMM-1 a TMM-2 (tank maloj moščnosti, česky tank malé síly). Ale ani jeden z obou vzápětí zhotovených prototypů s novým motorem Herkules nepřinesl žádné zlepšení proti originálu, naopak bylo to horší. Vystřízlivění z optimistických snů vedlo k rychlému rozhodnutí, že do sériové výroby bude raději zavedena původní podoba tanku Vickers. Prvních 17 sériových T-26 z října 1931 bylo skutečně prakticky identickými kopiemi Vickers A.

Rudá armáda na stroj netrpělivě čekala, protože už 13. února 1931 byl tank oficiálně přijat do výzbroje pod označením T-26. Výroba nového tanku se měla rozběhnout v nově budované „traktorové” továrně ve Stalingradu a měla být v řádech několika tisíc kusů ročně. Také tento komunistický plánovací sen padl. Výstavba továrny ve Stalingradu se neustále zpožďovala, a tak bylo nakonec rozhodnuto, že hlavním producentem tanků T-26 bude leningradský závod č. 174. Ve Stalingradu pak už jen výrobně „paběrkovali”.

Nutnost používání benzínu

Původní britský Mk E byl označený jako 6-ton, ale v metrickém systému vážil 7,2 tuny. Hmotnost T-26 s úpravami neustále rostla a verze z roku 1939 vážila už 10,25 tuny, poslední v roce 1941 dokonce přes 12 tun. To se samozřejmě podepisovalo na jízdních vlastnostech a výkonech stroje. Délka všech verzí byla 4,62 metru a šířka 2,44 metru. Výška stroje se pohybovala podle typu od 2,08 metru až po 2,33 metru. Pancíř byl z válcované oceli, korba tanku byla snýtována z rovných ocelových desek.

Na čele a zádi byl u prvních produkčních kusů pancíř silný 13 mm, na bocích 10 mm. Strop a dno mělo jen 6 mm. U pozdější sériové produkce bylo pancéřování boků, čela i věže zesíleno na 15 milimetrů, strop na 10 mm, jen podlaha zůstala na 6 mm. Za ostře zkosenou horní deskou vystupovaly z trupu kolmé stěny kabiny. V pravé přední části této kabiny seděl řidič vozu a v čelní stěně před ním byl jeho průlez, jenž mírně vystupoval ze stěny. Průlez byl uzavíraný dvojdílným poklopem. V horní části byl štěrbinový průzor, kterým řidič vyhlížel v boji.


iZdroj fotografie: Uživatel AwOiSoAk KaOsIoWa / Creative Commons / CC BY-SA

SSSR koupil licenci i na původní, vzduchem chlazený čtyřválec Armstrong-Sidley Puma 6,6 litru o výkonu 90 koní při 2 100 otáčkách za minutu. Když se nepodařil vlastní pokus o motorizaci šestiválcovým motorem Herkules z nákladního automobilu (v prototypech TMM-1 a TMM-2), soustředili se konstruktéři na vylepšování původního britského motoru. V roce 1937 se jim podařilo zvýšit výkon z 90 koní na 95 koní, později na 97 koní.

Konečnou metou bylo 100 koní. Od té doby se motor nazýval prostě T-26. Daní za zvýšení výkonu však byla nutnost používání benzínu s vyšším oktanovým číslem, což dosti zatěžovalo logistiku Rudé armády a způsobovalo to těžkosti. Rychlost prvních T-26 byla 30 kilometrů v hodině. Maximální dojezd na dvě plné nádrže s obsahem 110 a 180 litrů byl 225 kilometrů na silnici.

Když dvě věže nestačí

První tanky T-26 v roce 1931 byly tedy kopií britského stroje Vickers verze A. Jedinou úpravou bylo použití kulometů DT (Děktjarevova tankovyj) 7,62 mm domácího původu místo původních kulometů Vickers. V tanku byla zásoba 6 489 kusů kulometné munice. Podvozek tanku tvořilo na každé straně osm dvojitých pojezdových kol malého průměru, vždy v párech v malém vozíku. I tyto vozíky byly spárované na společném odpružení listovou pružinou. Ozubené hnací kolo bylo vpředu, napínací kolo vzadu.

Pásy byly široké 260 mm. Převodovka umístěná v přední části korby před řidičem měla pět stupňů pro jízdu vpřed a jeden pro jízdu vzad. Původní dvojvěžová konfigurace se brzy ukázala jako velmi omezující. Posádku tanku tvořili tři muži, ale jen řidič seděl trochu volněji na pravé straně v korbě, zbývající dva muži měli svá „pracoviště” v každé věžičce, kde seděli ve velmi stísněném prostoru. Navíc si obě věže dost překážely při střelbě a jejich výstřelná pole byla omezená.


iZdroj fotografie: Simon / Creative Commons / CC BY
Finský T-26 z roku 1933

Konstruktéři leningradského závodu začali proto pracovat především na posílení výzbroje kanónem. První prototyp tanku s kanónem byl vyroben zřejmě ještě před koncem roku 1931. Tehdy byl použit francouzský kanón Hotchkiss ráže 37 mm, který byl v SSSR vyráběn v licenci jako PS-1. Testy prokázaly, že takto koncipovaný tank je proti původnímu jen s kulomety rozhodně pokrokem, a tak začaly přípravy na jeho sériovou výrobu. Zkoušel se však i domácí B-3 stejné ráže nebo další vlastní kanón domácí provenience PS-2, opět s ráží 37 mm.

Jako naprosto funkční a nejvýhodnější řešení se jevil kanon B-3 (s továrním označením 5-K), vyvinutý dělostřeleckým oddělením továrny Bolševik přímo z německého kanónu Rheinmetall stejné ráže. Nakonec byl ale v sériové výrobě modernizovaného T-26 vz. 1932 používán kanón PS-1. Tanku zůstaly dvě věže, v pravé byl instalován kanón PS-1, ale montáž kanónu v ní ještě zmenšila už tak stísněný prostor. V levé věži zůstal původní kulomet. Zásoba střeliva činila 222 střel pro kanón a 3 528 pro kulomet. Hmotnost u tanku vz. 1932 vzrostla o 500 kg.

Nakonec s jednou věží

Konstruktéři pochopili, že tank má velký potenciál, ale pouze ve verzi s jednou věží. A tak v roce 1933 vznikl jednověžový prototyp vyzbrojený poloautomatickým 45mm kanónem M1932 (20/K). S kanónem byly neustálé potíže, protože jeho poloautomatické vybíjení fungovalo jen v ideálních podmínkách, jinak se zasekával ve dvou případech ze tří. Nakonec to dopadlo tak, že nový kanón musel být nejen ručně nabíjen, ale i vybíjen, a to do doby, než byla zavedena do výroby verze kanónu 20/K vz. 1934. S kanónem byl spřažen kulomet DT s 2 898 náboji.

Elevace kanónu 20/K lafetovaného v T-26 se pohybovala od -6 stupňů do +22 stupňů (uvádí se i -8 až +25). Pro kanón se používala protipancéřová a tříštivotrhavá munice. Protitankový granát měl hmotnost 1,425 kg a úsťová rychlost činila 760 m/s. Dostřel činil 3,6 kilometru, o přesnosti se však moc mluvit na tuto vzdálenost nedalo. Ideální byla palba na vzdálenost 500 metrů, kdy protitanková střela dokázala probít kolmý homogenní pancíř o síle až 43 mm. Zásobu munice pro kanón uvádějí různé prameny rozdílně, v rozmezí od 113 do 138 kusů. 


iZdroj fotografie: Mike1979 Rusko / Creative Commons / CC BY-SA
Ruský BT-5

Původně byly vyvinuty dvě různé věže (v Mariupolu a v Ižorsku) a laborovalo se i s využitím věží z jiných tanků, jako byl BT-2 či BT-5. Mariupolská věž se moc neuplatnila, bylo jí vyrobeno a dodáno do Leningradu jen asi 200 kusů, a tak standardem pro další výrobu se stala věž z Ižorského závodu s kanónem 20K, který se stal standardní výzbrojí nových T-26. Ižorská věž byla svařovaná a měla větší a zaoblenou zadní protaženou část. V zadní stěně věže byla dvířka k nakládání munice.

Ve stropu věže byl velký průlez uzavřený dvojicí poklopů, z nichž každý se dal otevřít individuálně. V pravé polovině věže byl ve stropu malý otvor pro velitelův periskop. V obou bočních stěnách byly podlouhlé průzory a pod nimi kruhové střílny pro palbu z ručních zbraní. Na nejsilnějších místech měl pancíř nové věže opět 15 mm. Každý pátý stroj měl nad zbraněmi dva reflektory, které měly při boji v noci osvětlovat nepřátelské cíle.

Produkce skončila v roce 1941

Nechybělo ani místo pro vysílačku, ale ta byla zprvu jen v několika velitelských tancích, rozpoznatelných podle rámové antény, instalované jako jakési zábradlí kolem korby tanku nad blatníky, později zmenšené a umístěné na věži. Až v roce 1940 se přešlo na anténu prutovou, která byla méně nápadná. Ostatní sovětští tankisté byli odkázáni na komunikaci signálními vlaječkami.

Uvnitř tanku se však musela posádka stále ještě domlouvat křikem, což při značném hluku motoru bylo poněkud problematické. Věž v roce 1938 dostala nový kónický tvar, který měl zlepšit vlastnosti pancéřové ochrany. Roku 1939 byla i konstrukce korby změněna. Došlo k zešikmení jak čelní, tak i boční stěny. Navíc došlo k úplnému nahrazení nýtovaných spojů spoji svařovanými. Na věži se objevuje nové provedení masky kanónu, jež má zaoblené hrany.


iZdroj fotografie: Uživatel One half 3544 / Creative Commons / CC BY-SA

Do roku 1941, kdy produkce pouhými 47 posledními exempláři definitivně skončila, bylo vyrobeno 11 307 (jiné prameny říkají, že 11 218 kusů) T-26. Z toho bylo 1 621 kusů „vzor 1931“, tedy dvojvěžových, a 3 952 kusů bylo vybaveno vysílačkou. Vedle toho existovalo i několik desítek speciálních verzí, včetně chemické verze OU-26, která mohla pokládat umělou mlhu, nebo vypouštět bojové chemické látky. Zhruba tisíc kusů bylo vyrobeno ve verzi plamenometného tanku ChT-26, BCHM-3, často i jen OT-26, později ChT-130, ChT-133 a ChT-134, a neozbrojených tahačů.

Dálkově ovládaný tank

V roce 1932 vznikly i ženijní mostové verze označené ST-26 (sapěrnyj tank), omezované ve výrobě kupodivu nikoli počtem dodaných podvozků, ale počtem dodávaných mostových konstrukcí. Na tanku byla instalována speciální nástavba a na ní 7,35 metru dlouhý most, který vážil 1 100 kg. Most měl sloužit k překlenutí prohlubní nebo menších řek do šířky 6 metrů či k překonání překážek do výšky 2 metrů. Jeho nosnost se pohybovala okolo 14 tun, takže ho mohly využívat pouze lehčí nákladní automobily.

Položení mostu trvalo pouhých 40 vteřin a dvoučlenná posádka to mohla provést zevnitř vozidla. Znovu naložit most na tank už tak snadné však nebylo. Tato operace trvala 2 až 3 minuty a velitel vozu musel ven. Naviják pro manipulaci s mostem poháněl motor tanku. Vznikl i velmi zajímavý dálkově ovládaný demoliční a plamenometný Teletank TT-26, který vždy tvořil dvojici s normálním tankem TU-26 s řídící aparaturou.


iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA
Plamenometný OT-30

Sovětští konstruktéři pracovali na vývoji dálkově řízených tanků již od roku 1927. Až v roce 1932 použili také tanky T-26. Tehdy TT-26 dostaly pokusně několik různých řídících aparatur. Testy probíhaly až do října 1933. Pro sériovou výrobu tanků TT-26 byla v roce 1935 vyvinuta řídící aparatura TOZ-IV. V roce 1936 bylo potom postaveno prvních 37 teletanků, respektive prvních 37 tzv. telemechanických skupin.

Šlo o dvojice řízeného (TT-26) a řídícího (TU-26) tanku. Jak řízené, tak řídící tanky vyráběl závod č. 174, řídící prvky dodával závod č. 192. Teletanky byly stavěny na bázi plamenometných OT-130 (resp. ChT-130). Řídící tanky pak na bázi sériových T-26 vzor 1933. Roku 1937 byla vyrobena druhá série čítající 28 dvojic.

Pod španělským nebem

Když v roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka, obrátila se vláda o pomoc proti frankistickým povstalcům i do Moskvy. Komunistická vláda ochotně Madrid podpořila. Po desetiletí prezentovaná pomoc však nebyla tak nezištná. Za jeden T-26 španělská vláda zaplatila 71 710 rublů, tedy v dnešních cenách zhruba 9,2 milionu korun. SSSR dodal celkem 281 strojů.

Španělé a interbrigadisté sice byli nadšeni pro boj, ale již méně zvládali svoji techniku a taktiku. To se projevilo hned v prvním boji T-26 u Toleda 26. 10. 1936. Tanky vyrazily vpřed a drtily frankisty a jejich italské spojence. Ti se snažili útočit na republikány ve svých tančících, proti T-26 neměli však šanci. Republikáni ale postupovali zbrkle a pěchota je nenásledovala.


iZdroj fotografie: Yaco Erisso/ Creative Commons / CC BY-SA
T-26 ve španělské kamufláži

Stroje s republikány se ocitly až 20 kilometrů za frontou a byly zajaty, nebo zničeny. Republikánští vojáci měli odvahu a chuť bojovat, ale scházela jim disciplína a vojenské schopnosti. Přestože byl T-26 ve Španělsku technicky nadřazen všem nepřátelským strojům, staly se díky tomu častou ceněnou kořistí frankistů (za zajetí T-26 byla vypsána odměna). Jejich pancíř byl ale v roce 1936 již velmi slabý a snadno ho překonala i palba z lehkých protitankových kanónů. Přesto byly T-26 ještě v té době dobrý obchodní artikl a Sověti dodali ještě 82 kusů T-26 čínské armádě bojující proti Japoncům a 64 strojů Turecku.    

Krvavé války rudého cara

Na konci 30. let se vyhrocovaly spory SSSR s Japonskem, což vedlo ke dvěma rozsáhlým pohraničním střetům. V roce 1938 se Rudá armáda střetla s japonskou armádou u Chasan a v únoru 1939 na řece Chalchyn-gol. V obou střetech bylo nasazeno přibližně 300 strojů T-26. Proti slabším japonským obrněncům a pěchotě si „dvacet šestky“ vedly dobře, ale přesto Rudá armáda zhruba o 85 kusů přišla. Nové japonské protitankové 37mm kanóny dokázaly bez problému probít pancíř všech sovětských tanků.


iZdroj fotografie: Uživatel Morio / Creative Commons / CC BY-SA

Při vpádu do Polska na podzim 1939 bylo ztraceno v boji 15 kusů T-26, ale dalších cca 300 skončilo s poruchami nepojízdných. Ale skutečný masakr T-26 nastal v zimní válce 1939–⁠1940. Tanky byly nasazeny v nevhodném terénu hlubokých finských lesů. Finští obránci měli k dispozici moderní a výkonné protipancéřové pušky a Molotovovy koktejly.

Finům se dařilo izolovat jednotlivé části dlouhých kolon sovětské armády, napadat je odděleně a pomalu likvidovat jejich živou sílu. Mnohé ruské tanky pak padly do rukou obránců nepoškozené (údajně až 70 kusů, Finové tak zdvojnásobili své tankové síly) a byly nasazeny proti původním majitelům. Ve finských službách byly v té době i původní britské Mk. E. Rudá armáda nenávratně ztratila ve Finsku celkem 446 strojů T-26 všech variant, a to ještě cca 500 kusů zneškodněných T-26 dokázala odtáhnout a v zápolí opravit. Hvězda nejlepšího tanku 30. let pomalu zapadala.

Masakr během Barbarossy

Velení Rudé armády si nedostatky T-26 uvědomovalo a snažilo se stroj co nejrychleji nahradit. Do té doby se posiloval pancíř buď přídavným nanýtovaným plátem cca 25 mm na nejexponovanějších místech konstrukce, nebo později přímo zesílením z výroby na 20 mm. Při vpádu nacistického Německa a jeho spojenců do SSSR bylo v západních vojenských okruzích 4 875 kusů T-26, z nichž 85 % mělo být připraveno k boji. Leč jednalo se o „slavné“ sovětské statistiky. Většina strojů stála s poruchami v dílnách a potřebovala generálku, nebo v nich chyběly součástky.        

Dne 22. 6. 1941 se většina pohybu schopných T-26 vydala do boje. Během několika dní byla značná část „šestadvacítek“ odepsaná, a to nejen činností nepřítele, ale především z technických příčin. Do dvou měsíců po zahájení vpádu Němců do SSSR byly prakticky všechny T-26 na frontě buď zničeny, zajaty, nebo pro poruchu ponechány osudu. Mnoho strojů pak získal Wehrmacht, který je později používal jako dělostřelecké tahače. Několik desítek podvozků PzKpfw. 738 (r) bylo vyzbrojeno kanónem 7,5-cm-PaK 97/38 a nasazeno proti původním vlastníkům jako jednoduchý stíhač tanků.


iZdroj fotografie: Uživatel Balcer~commonswiki / Creative Commons / CC BY-SA

Přesto čekal T-26 ještě poslední boj. V srpnu 1945 jednotky Rudé armády, které měly na Dálném východě stále ještě ve výzbroji i staré T-26, vpadly do Mandžuska. Pak skončily boje a Rudá armáda měla v dobrém stavu ještě 1 455 kusů T-26. Roku 1947 ale všechny T-26 vyřadila. Ve Finsku kořistní T-26 vydržely až do roku 1961. Z tisíců vyrobených T-26 se dodnes zachovalo několik desítek kusů a jeden by se měl nacházet i v soukromé sbírce u nás.

Jak vnímáte T-26 z hlediska vývoje meziválečných tanků?

Zdroj: Steven J. Zaloga, T-26 Light Tank – Backbone of the Red Army, Oxford, 2015

Diskuze Vstoupit do diskuze
66 lidí právě čte
Zobrazit další články
Události247.cz
Rodiče možná 5000 korun na dítě nedostanou. Návrh je prý protiústavní
VědaŽivě.cz
„Spor o maso“ stále nemá vítěze. Když ho přestanete jíst, na vaše zdraví to bude mít značný dopad – pozitivní i negativní
JakZdravě.cz
Nenechte se dostihnout osteoporózou. Pro pevné a zdravé kosti se doporučuje konzumace těchto 3 potravin
adbz.cz
Matka dvou dětí navrhla bez projektanta rekonstrukci bytu o 40 m². Světlý interiér prostor opticky o dost zvětšil