Jen o málokterém tanku lze mluvit jako o přelomovém a revolučním. T-64 splňoval oba tyto přídomky. V čem bylo tajemství výrobku charkovského Malyševova závodu?
V 60. letech 20. století byly vztahy supervelmocí na bodu mrazu. Studená válka se mohla rázem změnit v horkou a obě strany zbrojily. Roku 1964 byl ve vší tajnosti do sovětské armády zaveden tank, který měl do budoucna určit směr celé východní tankové školy a který na Západě neměl konkurenci. V Charkovském závodě do stroje konstruktéři vložili tolik novinek, že způsobili závist a bolení hlavy i u konkurenčních sovětských konstruktérů.
Slavné dědictví
Konstrukční kancelář číslo 75 vznikla v Malyševově továrně v Charkově v roce 1927. Před 2. světovou válkou zde pracoval tým inženýra Michaila Koškina, jehož „dítětem“ byl legendární tank T-34. Jeho pravou rukou byl mladý inženýr Alexandr Morozov. Ten po Koškinově předčasné smrti celou konstrukční kancelář převzal a té se začalo neoficiálně říkat podle jejího šéfa – Morozovova konstrukční kancelář.
Na konci 50. let začala sovětská armáda hledat tank, který by překonal veškerou západní konkurenci, prorazil by obranu nepřítele a valil by se do Západní Evropy. Morozov to vzal jako výzvu a v roce 1958 začal na takovém stroji pracovat. Vzniklo několik prototypů, z nichž například Objekt 430 byl odzkoušen a zcela připraven k výrobě.
Na těchto prototypech se zkoušely různé konstrukční prvky, které se později měly uplatnit na žhavé novince, již Sověti dokonale tajili, T-64. Tu mohla veřejnost poprvé krátce zahlédnout až v roce 1970, stroj se dokonce do roku 1985 neobjevil ani na květnové přehlídce ke Dni vítězství!
Revoluce na pásech
Morozov chtěl na T-64 vyzkoušet několik vysoce pokročilých technologií. Jednou z nich bylo kompozitní pancéřování nového typu. Do věže měly být zality keramické koule, které měly zvýšit její odolnost. Tato technologie se však nakonec ukázala jako příliš složitá, a tak se Morozov posléze spokojil s vícevrstvým pancéřováním, kdy 260 mm čelní stěny věže na počátku produkce tvořila ze 195 mm speciální legovaná pancéřová ocel a ze 65 mm keramické pláty.
Později při zdokonalování tanku dosáhla mocnost pancéřování na čelní stěně věže dokonce 580 mm(!) ve složení zevnitř 50 mm oceli + 330 mm keramiky + 200 mm oceli. U korby pak 205 mm silná čelní stěna byla hned od počátku třívrstvá, kdy k 80mm pancéřové oceli bylo přidáno 105 mm skloplastiku, uzavřené v čelní desce zevnitř korby dalšími 20 mm ocelového pancéře.
Prototyp vyjel z dílny v září 1962, tehdy s kódovým označením Objekt 432. Je zachován v tankovém muzeu v Kubince. Měl více štěstí než jeho odmítnutý přímý předchůdce, Objekt 430 (pro přílišnou složitost a inovativnost!), protože ho při testech v Kubince uviděl tehdejší první tajemník KSSS N. S. Chruščov a i přes zamítavý postoj např. tehdejšího velmi konzervativního velitele tankových vojsk SSSR generálplukovníka Polubojarova nový tank do výzbroje prosadil.
U tanku se podařilo minimalizovat rozměry – a především výška stroje zpočátku pouhých 2,154 m tvořila z tanku na bojišti opravdu malý cíl. Na délku měl stroj 6,428 m (s hlavní kanónu D-81T 9,22 m) a šířka činila 3,415 m. I srdce stroje bylo unikátní. Dvojtaktní pětiválec 5DT s ležatými protiběžnými válci s výkonem 580 koní tvořil jeden celek s dvěma malými planetovými převodovkami s přímým náhonem na kola pohánějící pásy.
Tím odpadl složitý systém převodů a vnitřní prostor vozidla se značně uvolnil. Podvozek byl poprvé v SSSR nového typu, pojezdová kola byla nezvykle malá a pás nahoře nesly opěrné kladky. Připomínal podvozek například BMP-1. Samotná malá kola ušetřila tanku velkou váhu, měla vlastní vnitřní tlumiče a podvozek byl vybaven i hydraulickými teleskopickými tlumiči, což byla opět v SSSR novinka. Odpružení podvozku zvládaly standardně torzní tyče.
Kladivo na kapitalisty
Původní výzbroj, se kterou bylo od října 1963 do prosince 1965 vyrobeno pravděpodobně všech 218 tanků počáteční série, tvořil kanón 115 mm D-68, protiletadlový kulomet 14,5 mm KPVT a až dva kulomety SGMT ráže 7,62 mm. Kanón D-68 však rychle zastaral. Na začátku 60. let vstoupil do služby britský kanón ráže 105 mm L7 a jeho americká kopie M65, který byl vysoce výkonný a byly jím vyzbrojeny tanky Cheftain a M60.
Sověti z něj měli značný respekt, a proto bylo potřeba vyvinout dostatečnou odpověď. Vznikl tedy 125mm kanón D-81T, který se poté stal hlavní zbraní nového tanku. Kanón podle svých parametrů dokázal ničit západní tanky z dostatečné vzdálenosti, aby sovětský stroj sám nebyl ohrožen.
Kanón měl navíc automatické nabíjení, a tak mohla být posádka v definitivní verzi T-64 pouze tříčlenná. V zásobníku automatu se nacházelo 28 granátů. Dalších 9 bylo uloženo mimo něj. Velkou nevýhodou bylo, že posádka stroje byla doslova obložena municí, což by při zásahu, který by pronikl pancéřováním věže, zpečetilo její osud.
V roce 1968 byla dokončena úprava tanku na verzi T-64A. U něj mohly být z hlavně tanku vystřelovány i řízené střely. Takto vyzbrojený tank byl zaváděn do výzbroje od roku 1969. Výzbroj stroje opět doplňoval spřažený kulomet 7,62 mm PKMT a na věži byl lafetován protiletadlový kulomet NSTV, nyní ráže 12,7 mm.
Revoluce plná problémů
První stroje šly k 41. gardové tankové divizi v Čugujevce blízko Charkova a k 34. gardové tankové divizi v Bělorusku. Při testech stroj v poli předváděl díky nízké hmotnosti 36 tun a rychlosti až 65 kilometrů v hodině velmi slušné výkony. Dojezd byl 500 kilometrů. Nadšení vojáků chladilo značné množství mechanických problémů. Potíže byly s odpružením podvozku i automatikou kanónu. Největší zádrhel byl však v motoru, jehož výdrž byla pouhých 85 provozních hodin.
Nakonec byl tank definitivně přijat do výzbroje jako T-64 výnosem ministerstva obrany až ke dni 2. 1. 1967, i když už několik let v tankových divizích sloužil. O dva roky později, v roce 1969, přišla do výroby verze T-64A s kanónem D-81T upraveným pro odpalování nových ruských protitankových raketových střel a mnoha dalšími úpravami, které měly zvýšit bojovou hodnotu vozidla. Stroj dostal nové noční vidění a plnou ochranu proti chemickým zbraním.
Byl modernizován i motor, který měl nyní výdrž 475 hodin. Ten navíc fungoval na více paliv včetně petroleje. Posádka se v tanku mohla těšit z více než dvojnásobného bojového prostoru oproti jeho předchůdci T-62. Bojovou hodnotu tanku silně brzdila jeho složitost. Tradovalo se, že v T-64 je „stejně čudlíků jako ve stíhačce“. Problém byl v tom, že stíhačky pilotovali vojáci z povolání, zatímco „téčko“ prostí branci. Ti samozřejmě za dva roky nedokázali svoje stroje dokonale zvládnout. Moskva však byla spokojena a Morozov byl roku 1967 oceněn Leninovou cenou.
Kobra a souboj konstruktérů
T-64 byly přísně utajované stroje, které měly prorazit obranu nepřítele. Proto byly primárně dodávány elitním sovětským tankovým divizím dislokovaným v NDR nebo v Československu a byly neustále modernizovány. V letech 1977–1980 prošla část starších tanků T-64 generální opravou a modernizací do podoby T-64A. Už předtím vyvinul domácí závod modernizovanou verzi T-64B, a to v roce 1976. Ta měla modernizovaný kanón D-81Tm se stabilizací a laserovým zaměřovačem a balistickým počítačem a z děla bylo možné pálit i nové řízené střely 9M112 „Kobra“.
V těchto tancích sloužily elitní posádky a měly fungovat jako tankoví „snajpři“. Cena oproti „Áčku“, který vyšel na 194 000 rublů, ale vzrostla na 318 00 rublů. Morozovův úspěch se však nezamlouval mnohým nejen v Moskvě, ale především za Uralem v Nižním Tagilu aneb legendárním Tankogradu. Místním konstruktérům se nelíbilo, že by v jejich továrně měl být vyráběn jiný než jejich tank.
Zpočátku ale na zadání vytvořit stejně bojově efektivní ekvivalent T-64 nestačili, a dokonce po svých prvních pokusech požádali o odebrání tohoto úkolu. Nakonec však po prostudování veškeré dokumentace a použitých technologií T-64 a s tichou podporou generálního štábu vyvinuli svoji odpověď Charkovu – T-72. Ten byl nejen přibližně stejně bojově hodnotný jako T-64, ale byl i jednodušší a o 40 % levnější. Nakonec došlo k dohodě. T-72 šla k řadovým jednotkám a na vývoz a T-64 zůstala exkluzivně v sovětských službách.
Po pádu rudé říše
Výroba T-64 skončila až roku 1987 a dlouho se spekulovalo o tom, kolik bylo vlastně „šedesát čtyřek“ vyrobeno. Odhady západních odborníků byly mezi 6 000 až 10 000. Ve skutečnosti v Charkově vyrobili neuvěřitelných 12 000 T-64 všech verzí. Roku 1982 byly tanky jako první v sovětské armádě vybaveny reaktivním pancířem Kontakt-1. V roce 1990 se podle sovětských údajů nacházelo západně od Uralu kolem 4 000 T-64.
Rusko se po rozpadu SSSR roku 1991 rozhodlo standardizovat svoje obrněné síly na typy T-72 a T-80 a do roku 2014 všech svých 4 000 tanků T-64 mělo vyřadit ze služby. Stejně tak se T-64 zbavily i Kazachstán a Bělorusko. Stovka „šedesát čtyřek“ má být ještě ve službě v Uzbekistánu a 18 v neuznané republice Podněstří. Hlavním uživatelem byla Ukrajina, která po SSSR zdědila 2 345 strojů.
Ukrajinské T-64 nebyly po dlouhá léta v nejlepším stavu. V okolí Charkovské továrny se nacházely stovky strojů v různém stavu a mnoho z nich skončilo ve šrotu. Teprve v roce 2005 se našly finance na první projekt modernizace. T-64U Bulat dostal nový motor 5TDFM s výkonem 850 koní, nové řízení palby a reaktivní pancíř Kontakt-5. Modernizací prošlo pouhých 75 strojů. 50 repasovaných a modernizovaných T-64BV bylo exportováno také do Konga.
Krab měl být budoucností ukrajinských obrněných sil
V roce 2014, kdy začalo povstání v Doněcké a Luhaňské oblasti a Ruskem byl okupován Krym, se situace začala měnit. Posádky tanků ukrajinské armády nebyly dobře vycvičeny, stroje byly ve špatném stavu a při bojích Ukrajinci o velké množství T-64 přišli. Mnoho tanků ukořistily a zařadily do svých služeb obě neuznané povstalecké republiky. Ukrajina proto začala nejen s kvalitnějším výcvikem posádek, ale i s modernizací tankové techniky, kterou měla k dispozici.
V první řadě bylo uvedeno do provozu 150 novějších tanků T-64, které dostaly novou komunikaci a GPS. Tyto stroje byly označeny jako T-64 BV model 2017. Daleko komplexnější měla být modernizace nazvaná Krab. Korba i věž stroje měly být zachovány. Stroj měl být vybaven novým ukrajinským reaktivním pancéřováním Nož.
Krab měl být také vybaven novým denním a nočním zaměřovačem, meteorologickou digitální stanicí, laserovým zaměřováním a navigací. Stroj měl být schopen zaměřit nepřítele na 8 km. Krab měl dostat i nový motor s výkonem 1 000 koní. Ve vybavení nemělo chybět ani senzorické varování proti laserovému zaměření a aktivní obranný systém použitý v tanku Oplot.
Vojskové zkoušky začaly na konci loňského roku a dodávky sériových strojů měly začít v roce 2023. T-64 Krab měl díky této modernizaci zůstat ve službě do roku 2045. Vzhledem k válečnému konfliktu po napadení Ruskem se tak již zřejmě nestane. Charkovská továrna byla těžce poničena. Mnoho ukrajinských tanků T-64 ve stavu před upgradeováním je i tak v boji. Stroj, který měl porazit západ, tak chrání nezávislost Ukrajiny.
Dokáže se T-64 Krab vyrovnat i moderním konstrukcím? Kterým?
Zdroj: Zaloga, Steven, T-64 Battle Tank: The Cold War’s Most Secret Tank, Oxford, 2015.
Události
|
PŘEČTENÍ: 123313
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 125759
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 123777
