Ukrajina dokázala vyprodukovat přes tisíc moderních obrněných transportérů řady BTR-3. Většina ale šla na export

Ukrajinská vláda od začátku ruské invaze žádá své západní spojence o dodávky těžkých zbraní, včetně obrněných vozidel a transportérů, které by jí umožnily bojovat s mechanizovanými svazy ruské armády. Přitom ukrajinský průmysl umí produkovat vysoké počty kvalitních obrněných vozidel. Příkladem jsou transportéry řady BTR-3. Problém je, že většina vyrobených kusů skončila v minulých letech v zahraničí.

BTR-3 je zcela nová konstrukce

Vzhledem k tomu, že na Ukrajině se za sovětské éry nacházela část zbrojního průmyslu, který produkoval obrněná vozidla a tanky, zůstaly po rozpadu zachovány kapacity i know-how této výroby. Ukrajinci se pustili do vlastních konstrukcí a na základě sovětského BTR-80 vyprodukovali domácí obrněný transportér BTR-94. Vývoj zabezpečoval Charkovský Závod dopravního strojírenství V. A. Malyševa (Konstrukční kancelář oddělení 65, vzniklá v roce 1997).

Ten sice zanikl, ale na přelomu tisíciletí se pak charkovský Morozov Machine Building Design Bureau, který převzal prakticky všechny projekty a know-how výše uvedené konstrukční kanceláře, spojil s ADCOM MANUFACTURING ze Spojených arabských emirátů, aby společně vyvinuly zcela nový projekt. Výsledkem byla vývojová řada konstrukčně a rozměrově shodných obrněných osmikolových transportérů (řada BTR-3). První prototyp nesl tovární označení BTR-3U „Guardian” nebo „Myslivec”.

Byl vyvíjen podle požadavků Námořní pěchoty Spojených arabských emirátů, kde také byl v roce 2001 poprvé představen na armádním veletrhu v Abú Dhabí. Sovětskému, respektive později ruskému BTR-80 se sice nápadně podobá a používá i některé konstrukční prvky z něj, ale jedná se o zcela novou konstrukci s motorem Deutz BF6M1015 diesel o výkonu 326 koní s automatickou převodovkou Alison. Má tříčlennou posádku a v zadní části prostor pro šest vojáků, některé údaje dokonce říkají devět.

Vojáci mají k dispozici palebné otvory nebo vrchní poklopy tak, aby mohli bojovat částečně chráněni i z vnitřku vozidla. Nastupují a vystupují z vozidla bočními dveřmi nebo střešními poklopy. Stroj je vybaven věžovým kompletem KBA-105 Škval, některé prameny tvrdí, že věží Buran-N1. Škval disponoval 30mm automatickým kanónem KBA-2, dvěma odpalovacími zařízeními pro PTRS 9M113 Konkurs, spřaženým kulometem KT-7 ráže 7,62 mm, 30mm granátometem AG-17 a dvakrát po třech vrhačích dýmových granátů 902V Tuča.

Ukrajinská firma se spojila s arabskou

Požadavkům SAE vyhověl, a proto se po dohodě začal stavět z dílů dodávaných z Ukrajiny, přímo v SAE v dílnách ADCOM Manufacturing Ltd. Podle dostupných informací však nebylo zhotoveno plánovaných 90 kusů, ale jen 24 exemplářů, které byly zařazeny do výzbroje Námořní pěchoty v SAE. Další prodej této první varianty se výrobci kromě dodávky tří kusů do Ekvádoru nedařil, takže připravil novou exportní verzi BTR-3E, jež byla vybavena osvědčeným motorem UTD 20 (naftový vidlicový šestiválec, známý z BMP-1) s manuální převodovkou.

Tato verze byla od počátku konstruována tak, aby mohla být dodávána jako stavebnice zemím, které si ji pak dokompletovaly samy. Zaznamenala obchodní úspěch, když ji koupily ČAD, Kazachstán a Myanmar, kde se údajně v licenci i vyrábí z dodaných „stavebnic” dodnes. Další vylepšenou variantu BTR-3E1 nakoupily vedle Thajska a Ekvádoru i USA. Část zakázky pro Thajsko ale nakonec skončila ve výzbroji samotné Ukrajiny, protože po roce 2014 země zjistila, že na tom s moderní výzbrojí není nijak valně.

Tato varianta však používala asi 30 % komponentů dovezených z Ruska. Po ruské vojenské agresi na Krym v roce 2014 tato spolupráce pochopitelně skončila. Problém byl, že v té době pro tyto komponenty neexistovala žádná vhodná alternativa dostupná na Ukrajině. Výroba ale neskončila, pouze se zpomalila. Ukázalo se, že Ukrajinci chybějící součástky prostě pašovali z Ruska, a to do té doby, než dokázali zajistit jejich druhovýrobu, nebo je nahradit z domácích zdrojů.

Další vyráběné a exportované subverze se už lišily většinou jen výzbrojí, například Súdán zvolil verzi označenou BTR-3U1 s věžovým kompletem BM-3S Šturm, Nigérie verzi BTR-3UN s věží BPU-1 s kulometem NSVT 12,7 mm, atd. Vznikly i velitelsko-štábní varianty nebo stíhač tanků BTR-3RK (Nigérie), vznikla verze vyprošťovací a ženijní či zdravotní.

Velmi zajímavou variantou je vozidlo BTR-3M1 a M2, což jsou mobilní nosiče minometů 81 mm a 120 mm (Thajsko, Ukrajina). Po ruské agresi od roku 2014 už řada vyrobených transportérů v nových verzích skončila většinou ve výzbroji Ukrajiny, například BTR-3DA s vylepšenou pancéřovou ochranou (Ukrajina v r. 2015), nebo verze BTR-3DA70, která pro urychlení výroby používá i komponenty ze skladů ze staršího transportéru BTR-70.

Konstrukce transportéru mu umožňuje i plavat

Následující technický popis vychází z verze BTR-3U. Jde o vozidlo 7,85 metru dlouhé, 2,9 metru široké a 2,85 metru vysoké. Jeho hmotnost je 16,4 tuny, podle některých pramenů 18 tun. Těleso korby je vyráběno z válcované oceli, je zajímavé, že dodavatelé oceli jsou jak ukrajinští, tak polští, belgičtí a finští. Celý stroj je však vždy zhotoven z oceli jen jednoho dodavatele. I přes hmotnost 16,4 tuny je BTR-3 plně obojživelný, tedy má schopnost plavat, a to i na moři.

Je vybaven centrálním systémem řízení tlaku v pneumatikách, který umožňuje upravit tlak v pneumatikách podle terénních podmínek. Je také vybaven pneumatikami run-flat. Německý dieselový motor Deutz BF6M1015 s automatickou převodovkou Alison mu je schopen dodat rychlost až 85 kilometrů v hodině, některé zprávy ze zkoušek však tvrdí, že bylo dosaženo krátkodobě až 100kilometrové rychlosti na rovné silnici.

Na plnou nádrž pak transportér ujede až 600 kilometrů. Pohyb ve vodě je zajištěn vodní tryskou a rychlost je až 10 kilometrů v hodině. Pancíř BTR-3U poskytuje ochranu proti palbě z ručních zbraní a střepinám dělostřeleckých granátů. Stroj je vybaven NBC ochranou a automatickými protipožárními systémy.

iZdroj fotografie: Uživatel KMK from Myanmar / Creative Commons / CC0

Vozidlo je vybaveno jednomístnou bojovou věží. Jeho hlavní zbraní je rychlopalný kanón ráže 30 milimetrů, pro který má zásobu 350 nábojů. S ním je spřažen koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetru. Vozidlo je dále vyzbrojeno granátometem s více než stovkou nábojů. Mohou na něm být umístěny až čtyři protitankové rakety. Nejčastěji jde o 9M113 Konkurs. Dále jsou zde odpalovače kouřových granátů.

Vozidlo bylo poprvé představeno v roce 2001. Spojené arabské emiráty si objednaly 90 kusů, ale největšími provozovateli se staly Thajsko, Nigérie a Myanmar, kde se vozidla z dodaných dílů i sestavovala. V menších počtech je získaly i některé další země. Ukrajina o ně začala projevovat zájem po ruské agresi v roce 2014, kdy si nechala některé kusy objednané Thajskem a později přiobjednala další.

Jak hodnotíte obrněná vozidla, která je schopen vyrábět ukrajinský průmysl?

Zdroj: MilitaryToday, MilitaryHistory