Sovětské výsadkové dělo ASU-85 mělo ničit západní tanky v týlu nepřítele, ale éra BMD ho smetla

Když koncem padesátých let sovětští konstruktéři dokončovali Objekt 573, řešili konkrétní problém: výsadkové vojsko VDV umělo obsadit letiště, most nebo velitelské stanoviště, ale proti obrněncům, které protivník pošle jako odpověď, nemělo téměř nic. Lehounké ASU-57 s tříapůltunovou hmotností a otevřenou kabinou bylo spíš symbolem odvahy než reálnou protitankovou hrozbou. ASU-85 mělo být něčím zásadně jiným, plně krytou, nízkou samohybkou s 85mm kanonem D-70, schopnou z přepadového postavení zasáhnout střední tank na kilometr. Jenže doba, pro kterou vzniklo, se změnila rychleji než jeho životní cyklus.

Dělo, které přistávalo na letišti

Nejrozšířenější představa o sovětském výsadkovém stroji je padák a volný pád. U ASU-85 to neplatilo. Americký vojenský manuál FM 30-102 z roku 1977 ho výslovně klasifikuje jako „air-landable“, tedy dopravitelné vzduchem, nikoli padákově vysaditelné. Transportní letoun An-12 odvezl jediný kus, větší An-22 dva. Celý scénář nasazení stál na předpokladu, že výsadkáři nejdřív padáky nebo vrtulníky obsadí letiště a teprve pak přistanou těžší stroje s technikou.

To je zásadní detail. ASU-85 nebylo „padákový tank“, ale palebná páteř druhé vlny, té, která přiletí, až je přistávací dráha zajištěná. V logice konce padesátých let to dávalo smysl. Sovětská doktrína hlubokého úderu počítala s tím, že výsadek v týlu nepřítele naruší zásobovací trasy, obsadí klíčové uzly a zabrání přísunu posil. Studie americké Association of the United States Army z roku 1989 popisuje sedm sovětských výsadkových divizí jako vážnou hrozbu, nikoli propagandistickou kulisu.

Proti čemu mělo střílet

Kanon D-70 ráže 85 mm nebyl univerzální zbraní, ale v přepadové palbě na vzdálenost kolem jednoho kilometru představoval pro dobové západní tanky skutečné nebezpečí. Americký FM udává účinný protitankový dostřel 950 až 1 150 metrů. Polské sekundární zdroje uvádějí průbojnost až 192 mm na kilometr, číslo, které starší americké hodnocení nepotvrzuje v takové výši, ale i střízlivější odhad stačil na boční pancíř M48 Patton nebo raných verzí Centurionu.

Klíčové je slovo „přepad“. ASU-85 měřilo na výšku jen 2,1 metru, profil nízký jako u klasického stíhače tanků. Posádka čtyř mužů střílela z pevné kasematy bez věže, což znamenalo omezenou boční palbu, ale také menší siluetu a jednodušší konstrukci. Proti čelním partiím novějších hlavních bojových tanků šedesátých let už ale šlo spíš o zbraň příležitosti než jistého zabijáka.

Změna pravidel: příchod BMD-1

V roce 1969 vstoupilo do služby BMD-1 a logika celé kategorie se převrátila. Nové vozidlo vážilo 13,3 tuny, o dvě tuny méně než ASU-85, a přitom umělo víc:

• Bylo skutečně padákově vysaditelné, bez nutnosti přistávací dráhy.
• Převáželo pět výsadkářů, tedy celé bojové družstvo.
• Neslo 73mm kanon ve věži a protitankovou řízenou střelu AT-3 s dosahem tři kilometry a průbojností 410 mm, v modernějších verzích až 520 mm.
• Bylo obojživelné.

ASU-85 proti tomu nabízelo jedinou funkci, přímou palbu z kanonu. Žádnou pěchotu, žádné střely, žádnou věž. BMD nepřeválcovalo starší dělo silnějším pancířem; oba stroje měly ochranu jen proti střepinám a lehké munici. Převálcovalo ho koncepcí. Jedna platforma spojila dopravu výsadku, palebnou podporu a protitankový zásah na vzdálenost, o které se kasematové dělo nemohlo ani pokusit.

Dlouhé dožívání a polská epizoda

Přechod nebyl jednorázový zlom. ASU-85 mizelo z liniových útvarů postupně, od roku 1969 ho BMD začalo nahrazovat, ale z aktivní služby odcházelo až od poloviny osmdesátých let do hlubokých mobilizačních rezerv v běloruském a ukrajinském vojenském okruhu. Formálně bylo z ruských inventářů vyškrtnuto teprve v první polovině roku 1993, v chaosu porozpadového účetnictví.

Zajímavou kapitolou je polská služba. Polsko patřilo k mimořádně úzké skupině odběratelů, souhlas Moskvy přišel pod tlakem štábu Varšavské smlouvy kvůli posílení 6. pomořské výsadkové divize. Dvacet pět kusů sloužilo u 35. divizionu samohybného dělostřelectva přibližně od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let. Dnes je jeden z nich vystaven v muzeu ve Skarżysku-Kamienné, další kusy najdete ve varšavském Muzeu polské vojenské techniky a v poznaňském Muzeu obrněné techniky. V Česku ani na Slovensku se nám veřejně přístupný exemplář nepodařilo dohledat.

Srpen 1968 a afghánský prach

ASU-85 se dostalo i na československé území. Při invazi v srpnu 1968 vytěžovaly transportní An-12 svou kapacitu přepravou mužstva a bojových prostředků včetně těchto samohybek. Cílem bylo obsadit strategická místa a zamezit odporu ČSLA, v Milovicích tehdy stála 13. tanková divize, ale rozkaz zůstat v kasárnách ozbrojený střet zablokoval. Ke konfrontaci, pro kterou bylo ASU-85 navrženo, tak paradoxně nikdy nedošlo.

V Afghánistánu v osmdesátých letech se ukázal jiný problém: gumové bandáže pojezdových kol se na ostrém skalnatém podkladu rychle opotřebovávaly. Vozidlo navržené pro evropský výsadek na dobytém letišti bylo v horské protipovstalecké válce mimo svůj svět.

ASU-85 nebylo slepou větví od první chvíle. Bylo sevřeno mezi dvěma změnami najednou, růstem ochrany západních tanků a nástupem lehkých protitankových střel na pásových vozidlech. Obě ho předběhly dřív, než stačilo zestárnout přirozeně.