Vznášedla se osvědčila již v povodí Mekongu za války ve Vietnamu. V současnosti jimi disponují armády Ruska, USA, Británie, Japonska, Iránu, Norska a dalších zemí.
Suchou nohou na zem je jedno z hesel příslušníků námořní pěchoty řady zemí. K tomu dopomáhá poměrně nový transportní prostředek, a sice vznášedlo. Z hlediska moderní války vznášedla zajišťují vysokou mobilitu vojáků a techniky, a to obojživelnou. Proto trvale zůstávají součástí výzbroje řady armád.
Bojová vznášedla se osvědčila ve Vietnamu
Různí historici a publicisté mnohdy popisují počátky bojových vznášedel fantasticky. Princip pohybu po vzduchovém polštáři je známý zhruba sto let. Konstruktérem prvních bojových vznášedel byl sovětský inženýr Levkov, a to ve třicátých letech minulého století. Menší sérii vyrobila letecká továrna vedená známým konstruktérem Tupolevem. Vznášedla se příliš neosvědčila, protože měla krátkou životnost kvůli použití hliníku jako stavebního materiálu. Ten reagoval se slanou mořskou vodou.
Důvodem byla možná také nízká kvalita hliníku a ochranných nátěrů. Levkov byl nakonec za svůj průkopnický čin „odměněn“ pracovním táborem, údajně i pro svůj židovský původ. Zemí, kde se v období po druhé světové válce rozběhl masový vývoj i výroba vznášedel, byla především Británie. Ostatně ještě před několika lety bylo možné absolvovat cestu přes kanál La Manche na vznášedle. Druhou zemí, která se vrhla na vznášedla, byl Sovětský svaz.
Tam je ve službě několik typů. Britská vznášedla SR-N5 firmy British Hovercraft Corporatin byla projektována i pro vojenské použití. K němu došlo v rámci amerických sil námořní pěchoty ve Vietnamu. Tři vznášedla dostala roku 1966 takzvaná 107. divize hlídkových vznášedel. Vznášedla obdržela označení „hlídková vozidla na vzdušném polštáři“ PACV (Patrol Air Cushion Vehicle).
Výzbroj tvořily dva velkorážné kulomety M2HB ráže 12,7 mm a automatický granátomet ráže 40 mm. Vznášedla se tam skvěle osvědčila v deltě řeky Mekong, kde se objevují na fotografiích s obrněnými dělovými čluny jednotek SEALs. Následně zakoupila několik kusů armáda (US Army), zesílila výzbroj o dva kulomety M60 ráže 7,62 mm a prostor osádky a střelců opatřila pancéřovými deskami.
Oblíbený dopravní prostředek pyrotechniků
V současné době jsou velká vznášedla ve výzbroji Ruska, USA, Británie, Japonska, Iránu, Norska a dalších zemí. Většinou však v nevelkém počtu. Malá vznášedla se dostala i do služeb pyrotechniků české armády a také městské policie v Praze. Zemí, kde slouží pravděpodobně největší počet vznášedel, jsou USA. Americká námořní pěchota dobře vyhodnotila praxi vietnamského bojiště.
Vznášedla mají jako každý transportní prostředek klady a nedostatky. Výhodou vznášedel je rychlý pohyb po vodě a rovněž schopnost vyjet na mělčinách i na pevnou zem. Bez problémů se mohou pohybovat na mělčinách a v bahnitém terénu, kde uváznou lodě i vozidla. Výhodou je rovněž odolnost vůči ženijním minám a podobným výbušným prostředkům vybaveným tlakovým iniciátorem.
Díky pohybu na vrstvě stlačeného vzduchu je pravděpodobnost iniciace takového zařízení vznášedlem minimální. Proto jsou oblíbeným dopravním prostředkem jednotek vojenských pyrotechniků, označovaných obvykle zkratkou EOD (Explosive Ordnance Device). Nejvíce vznášedel však slouží k rychlému transportu vojáků a materiálu mezi lodí a pobřežím.
Americká vznášedla LCAC v akci
Americká námořní pěchota používá velká vznášedla LCAC. Jejich konstrukce vychází z typu JEFF, vyvinutého ve dvou kusech jako zkušební prototyp roku 1977 firmami Bell a Textron. Na základě úspěšných zkoušek v Panamě a požadavku námořní pěchoty USMC byl realizován další vývoj. Jeho výsledkem je vyloďovací prostředek na vzdušném polštáři LCAC (Landing Craft Air Cushion). První z nich byl zařazen do služby roku 1984. Podle dostupných informací bylo vyrobeno kolem 100 kusů těchto vznášedel. Šest kusů koupilo japonské námořnictvo.
Vznášedla jsou na větší vzdálenosti obvykle přepravována uvnitř výsadkových lodí. Spolu s konvertoplány V-22 Osprey a vyloďovacímí čluny či spíše loděmi LCA tvoří triádu zajišťující vyloďovací operace námořní pěchoty bez přiražení výsadkových lodí ke břehu ve 21. století. Domovským přístavem vznášedel LCAC jsou základny Coronado a Little Creek. LCAC se od konce osmdesátých let minulého století účastnily prakticky všech bojových akcí americké námořní pěchoty. Jednalo se především o operace Pouštní štít a Pouštní bouře.
V případě obsazení nebo zničení přístavů bylo jedenáct vznášedel schopných dopravit na pláže v arabských zemích velkou rychlostí dostatečné síly k zajištění předmostí, případně realizaci protiútoku. Dále se několik vznášedel zúčastnilo akce v Somálsku roku 1993. LCAC se dále pravidelně účastní cvičení se spojeneckými silami v Tichomoří. Díky tomu je možné vidět, jak se z LCAC vyloďují jihokorejské nebo australské jednotky. LCAC pomohla také při vylodění australských sil na Východním Timoru.
Podílela se na evakuaci amerických i jiných občanů z Libanonu. V roce 2005 přepravovala humanitární pomoc v oblastech postižených tsunami, především na Srí Lance, a zásobovala a evakuovala také obyvatelstvo postižené na jihu USA hurikánem Catrina. Roku 2004 byla některá vznášedla dozbrojena rotačním automatickým kanónem GAU-13 ráže 30 mm.
Konstrukce vznášedla LCAC
Základem konstrukce LCAC je vyztužená plochá deska. Kolem jejího dolního obvodu je upevněna několikavrstvá gumová zástěra, označovaná jako paraván, která snižuje ztráty vzduchu při plavbě na vlnách a pohybu na pevnině. Díky tomu se vznášedlo za jízdy na zemi pohybuje 1,2 m nad terénem. Zástěra také zvyšuje vztlak na vodě. Vnitřní prostor je rozdělen na řadu komor, takže ani poměrně velký počet průstřelů neohrožuje schopnost vznášedla zdvihnout se nad terén.
Při transportu vznášedla v lodním doku se po vypuštění vody z doku vypouští vzduch zpod vznášedla. Vzduch je do prostoru pod trupem hnán pomocí mohutných kompresorů. Ty jsou poháněny plynovými turbínami umístěnými v nástavbách na bocích vznášedla. Nad nástavbami se tyčí mohutné otočné zahnuté výfuky. V každé nástavbě se nalézají dvě turbíny.
Přední pohání kompresory a zadní přes reduktor otáček pomocí dlouhé hřídele vrtuli v prstenci na svém boku. Vrtule zajišťují kolem osmdesáti procent tahu umožňujícího pohyb vznášedla vpřed. Změnu směru jízdy zajišťují dvojice svislých řídících ploch za vrtulemi. Pomocí zpětného chodu vrtulí může vznášedlo couvat a může si také změnami tahu pomáhat při otáčení.
Zbylých dvacet procent tahu vpřed nebo do stran je vytvářeno tryskami, kterými uniká část přebytečného vzduch zpod zástěry. Před deseti lety byl u vznášedel LCAC realizován modernizační program, jenž má prodloužit dobu jejich služby o dvacet let. Jedná se především o výměnu turbín, elektroniky a zlepšení ochrany před slanou vodou.
Hlavní takticko-technická data LCAC
Osádka 5
Prázdná hmotnost 93 t
Náklad 70 t
Max. rychlost 54 námořních uzlů (100 km/h)
Vytrvalost 16 hodin
Výzbroj 12,7 mm kulomet 2x a 40mm granátomet
Jak mohou být vznášedla užitečná v moderním konfliktu?
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 8504
Události
|
PŘEČTENÍ: 16014
