Proč právě Su-34 a proč právě Alžírsko

Suchoj Su-34 (v exportní verzi Su-34E/ME) je podle britského Královského institutu obranných studií (RUSI) primární ruský taktický úderný letoun, stroj určený pro hluboké údery za frontovou linií. Nejde o strategický bombardér typu Tu-160, ale o těžký dvoumístný letoun s obrněnou kabinou, který nese až 8 500 kilogramů bomb a řízených střel, dosahuje rychlosti Mach 1,5 (přibližně 1 850 km/h) a maximálního dostupu 15 350 metrů. Maximální vzletová hmotnost činí 45 100 kilogramů.

Alžírsko jej pořizuje jako náhradu za stárnoucí sovětské Su-24M, frontové bombardéry z éry studené války navržené pro průnik v nízkých výškách. Oproti nim Su-34 nabízí podstatně vyšší bojové zatížení, modernější integraci přesně naváděné munice a lepší schopnost operovat v noci i za špatného počasí. Generační skok je srovnatelný s tím, jako kdyby některá evropská země vyměnila Tornado IDS za F-15E Strike Eagle.

Proč Rusko pustilo tak citlivý typ právě do Alžírska? Odpověď tkví v desetiletích vzájemné závislosti. Alžírsko je dlouhodobě největším severoafrickým dovozcem zbraní a Rusko zůstává jeho hlavním dodavatelem. Logistika, výcvik pilotů, náhradní díly, celý ekosystém je nastavený na ruskou techniku. Studie NATO Allied Command Transformation výslovně popisuje Alžírsko jako osvědčeného ruského partnera, přes nějž Moskva posiluje vliv v celém regionu. A investigace Defense News z dubna 2026 ukázala, že Alžírsko slouží i jako uzel pro ruské nákladní lety a logistické operace; nejde tedy o jednorázový kontrakt, ale o rostoucí strategickou přítomnost.

Proti komu se Alžírsko zbrojí

Hlavní odpověď nesměřuje k Evropě. Směřuje přes hranici na západ, k Maroku.

Podle dat stockholmského institutu SIPRI vydalo Alžírsko v roce 2025 na obranu 25,4 miliardy dolarů (zhruba 570 miliard korun), což je nejvíc v celé Africe. Maroko ve stejném roce utratilo 6,3 miliardy dolarů. SIPRI výslovně spojuje růst výdajů obou zemí s dlouhodobým napětím kolem Západní Sahary, sporného území, které Maroko kontroluje a kde Alžírsko podporuje tamní separatistickou Frontu Polisario.

Alžírsko v posledních dvou letech skládá komplexní ruský letecký balík: Su-35 pro vzdušnou převahu (satelitně potvrzené od jara 2025), Su-34 pro hluboké údery a podle neoficiálních zdrojů i Su-57 jako prvek s nízkou pozorovatelností. Každý typ plní jinou roli. Dohromady vytvářejí letectvo schopné nejen bránit vlastní vzdušný prostor, ale i promítat sílu za hranice.

Že to není jen teorie, ukázalo nasazení v Nigeru. Na konci srpna 2026 vyslalo Alžírsko dvě hlídky Su-30MKA na podporu nigerské armády, což byla první významná demonstrace zahraničního bojového nasazení alžírského letectva. Oficiálně to potvrdila alžírská tisková agentura APS s odkazem na pokyn prezidenta Tebbouna. Alžírské letectvo už není jen obranný štít nad Saharou. Je to nástroj regionální projekce.

Co to znamená pro Evropu

Tady je potřeba pracovat s mapou a kalkulačkou, ne s emocemi.

Vzdálenost z alžírského pobřeží do klíčových evropských měst:

• Marseille – přibližně 752 km
• Řím – přibližně 994 km
• Praha – přibližně 1 735 km

Bojový rádius Su-34 se podle otevřených zdrojů pohybuje mezi 600 a 1 100 kilometry v závislosti na zátěži. S přídavnými nádržemi dosahuje akční rádius až kolem 1 700 kilometrů. Marseille a Řím jsou tedy v dosahu i při plném bojovém zatížení. Praha je na hraně až za hranou běžného operačního profilu; bez tankování za letu a bez použití střel dlouhého dosahu by zásah cílů ve střední Evropě nebyl realistický.

Pro srovnání: americký F-15E Strike Eagle, nejbližší západní ekvivalent Su-34, dosahuje rychlosti přes Mach 2,5 (přibližně 3 060 km/h) a přepravního doletu 3 840 kilometrů. Novější F-15EX pak unese až 13 381 kilogramů výzbroje. Ruský stroj je pomalejší a nese méně, ale v kontextu severní Afriky nemá žádného regionálního konkurenta srovnatelné kategorie.

Podle nás je klíčové vnímat tuto dodávku ne jako bezprostřední hrozbu útoku na Evropu, ale jako zásadní změnu schopností na jižním okraji Středomoří. Ruská pokročilá úderná platforma poprvé kotví mimo ruské území, a to v zemi, která je zároveň partnerem NATO v rámci Středomořského dialogu. Právě tento kontrast, formální partnerství s Aliancí a současné prohlubování nákupů ruské techniky, by měl evropské plánovače znepokojovat nejvíc.

Tichá reakce Aliance a energetický paradox

Veřejně dohledatelná specifická reakce NATO nebo EU na dodávky Su-34 do Alžírska neexistuje. To je samo o sobě pozoruhodné. Aliance v únoru 2026 svolala jednání seniorních představitelů k bezpečnostním výzvám v jižním sousedství, ale reaguje spíše systémově než na jednotlivé kontrakty. Alžírsko zůstává součástí Středomořského dialogu NATO a nikdo jej veřejně neoznačuje za protivníka.

Důvod ticha je pragmatický. Evropská unie je největším obchodním partnerem Alžírska; v roce 2024 zajišťovala kolem 48 procent jeho zahraničního obchodu. Směrem do Evropy proudí zhruba 80 procent alžírského plynového exportu a Evropská komise řadí Alžírsko mezi tři největší dodavatele plynu do EU. V době, kdy Evropa stále hledá alternativy k ruským energiím, si nemůže dovolit eskalovat vztah se zemí, která jí pomáhá plnit zásobníky.

Obě strany tak hrají dvojí hru. Alžírsko nakupuje ruské zbraně a zároveň prodává Evropě plyn. Evropa kritizuje ruský zbrojní průmysl a zároveň potřebuje alžírské uhlovodíky. Dokud tento paradox trvá, bude reakce na Su-34 v Alžírsku spíše diplomatickým šepotem než strategickým křikem.

Poprvé v historii ruský hlavní taktický úderný letoun operuje mimo Rusko, a to na místě, odkud vidí na evropské pobřeží. Není to signál k panice. Je to signál k tomu, aby Evropa začala brát jižní směr stejně vážně jako ten východní.

Článek Evropa by měla zpozornět, desítky nejlepších ruských bombardérů zamíří do Alžírska. Je jediné mimo Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se stalo v Niamey

Dne 30. srpna 2026 oznámilo alžírské ministerstvo obrany vyslání dvou patrol Su-30, tedy čtyř letounů, do nigerské metropole. Doprovod zajistil tankovací letoun. Nešlo o izolované gesto: už 9. srpna Alžírsko předalo Nigeru čtyři vrtulníky a nigerský premiér následně vyjádřil, jak uvedla alžírská tisková agentura APS, „hlubokou vděčnost za strategickou podporu.“

Spouštěčem byla vzpoura na základně Base 101 přímo v Niamey. Podle agentury AP šlo o téměř čtyřiadvacetihodinovou rebelii mladých vojáků nespokojených se zhoršující se bezpečností a podmínkami v armádě. Prezidentská garda měla problém základnu rychle dobýt zpět, pomohl i ruský Africa Corps. Alžírské stíhačky přiletěly jako odstrašující štít nad režimem, který se právě otřásl v základech.

Porážka Rafale, která se odehrála u jednacího stolu

Příběh „porážky“ sahá do roku 2006. Alžírsko tehdy hledalo nástupce stárnoucích strojů a hodnotilo obě platformy: ruský Su-30MKA i francouzský Rafale. Veřejný protokol s bodovým výsledkem testu nikdy neunikl, ale výsledek je znám: Alžírsko objednalo Suchoje. Rafale v té době teprve hledal prvního exportního zákazníka a ve službě u francouzského letectva fungoval ve standardu F2, tedy bez řady pozdějších modernizací.

Co rozhodlo? Bezpečná redakční dedukce ukazuje na kombinaci faktorů. Su-30MKA nabízí delší dolet, dvoučlennou posádku a těžší platformu schopnou nést větší zátěž. Podle údajů výrobce UAC dosahuje nejbližší exportní příbuzný Su-30SME maximální vzletové hmotnosti 34 tun, bojového zatížení 8 tun, rychlosti M 1,75 a doletu 3 000 kilometrů bez tankování, s doplněním paliva až 5 600 kilometrů. Rafale je podle Dassault Aviation kompaktnější: maximální vzletová hmotnost 24,5 tuny, rychlost M 1,8, interní palivo 4,7 tuny a externí náklad až 9,5 tuny.

Důležitá poznámka: dnešní Rafale se standardem F4 a radarem AESA RBE2 je úplně jiný stroj než ten, který Alžírsko hodnotilo před dvaceti lety. Srovnání z roku 2006 nelze přenášet do současnosti jedna ku jedné.

Proč právě teď a proč právě Alžírsko

Alžírsko není členem žádného vojenského bloku. Přesto poprvé veřejně vyslalo bojové letouny za hranice. Tři vrstvy vysvětlují proč.

Za prvé geografie. Alžírsko sdílí s Nigerem dlouhou saharskou hranici a nestabilita souseda je přímou hrozbou. Za druhé právo. Ústavní revize z roku 2020 otevřela možnost vysílat armádní jednotky do zahraničí se souhlasem dvoutřetinové většiny obou komor parlamentu; dříve to alžírská doktrína nepřipouštěla. Za třetí strategický zájem. Podle deníku Le Monde chce Alžírsko chránit energetické projekty včetně transsaharského plynovodu a znovu se napojit na státy Aliance sahelských států přes nejméně konfliktní kanál, Niger.

Alžírské letectvo přitom prochází masivní modernizací. Vedle Su-30MKA provozuje novější Su-35 s rychlostí až M 2,25 a doletem kolem 3 600 kilometrů. Podle open-source spekulací se v alžírské flotile objevují i stroje páté generace Su-57, i když oficiální potvrzení počtů chybí.

Nový pořádek v Sahelu

Formulace o „novém pořádku v Africe“ je přesnější, pokud ji zúžíme na Sahel a západní Afriku. Tam se starý bezpečnostní model skutečně rozpadl. Niger, Mali a Burkina Faso odešly z ECOWAS. Francie stáhla vojáky z Nigeru v prosinci 2023 a Niger to označil za „novou éru.“ Americká armáda následovala. Prostor obsadily režimy Aliance sahelských států, ruský Africa Corps, a teď viditelně i Alžírsko.

Pro Česko to není abstraktní geopolitika. České ministerstvo obrany už v lednu 2022 spojovalo stabilitu Nigeru s prevencí terorismu a omezením nekontrolované migrace do Evropy. Frontex potvrzuje, že nestabilita v regionech jako Sahel dál tlačí migrační toky směrem na sever. Region, kde dříve působily nebo měly působit evropské kapacity, se překlápí do méně předvídatelného modelu: méně EU a Francie, více ad hoc bilaterální podpory a ruské přítomnosti.

Co to znamená pro civilisty a budoucnost regionu

Letiště v Niamey už v roce 2026 dvakrát čelilo velkým útokům ozbrojených skupin. Alžírské stíhačky tedy nepřistály do klidového prostoru, ale na symbolicky i operativně ohrožený uzel. Evropská komise uvádí v Nigeru tři miliony lidí potřebujících humanitární pomoc, zhruba 548 tisíc vnitřně vysídlených a asi 436 tisíc uprchlíků. Čtyři stíhačky nad Niamey mohou posílit ochranu režimu a odstrašit další pokusy o destabilizaci. Plošnou bezpečnost v zemi ale nezajistí.

Viditelná veřejná eskalace západních reakcí na přítomnost alžírských Su-30 v Niamey zatím dohledatelná není. Výmluvnější než jakákoli citace je samotný kontext: Francie už odešla, EU řeší hlavně humanitární agendu a prázdný prostor zaplňují ti, kdo přijdou první. Čtyři Suchoje na nigerském letišti nejsou armáda, jsou vizitka.

Článek Alžírsko poslalo do Nigeru Su-30MKA, které porazily francouzské Rafale. Západ dostal jasný vzkaz o novém pořádku v Africe se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šest „černých děr“ na jižním břehu Středomoří

Přezdívka „černá díra“ nezní jako technický termín, a taky jím není. Vznikla na Západě jako zkratka pro mimořádně těžko zjistitelný cíl, ponorku, která při plavbě na baterie vydává tak málo hluku, že ji sonarové systémy protivníka zachytí jen s velkými obtížemi. Dieselelektrický pohon třídy Kilo je v tomto ohledu pověstný: jakmile člun vypne diesely a přejde na akumulátory, jeho akustická stopa klesne na úroveň, která se v mělkých pobřežních vodách prakticky ztrácí v okolním šumu.

Alžírská flotila stojí na dvou generacích téže konstrukční linie. Starší pár tvoří ponorky projektu 877EKM, základní exportní verze navržená konstrukční kanceláří Rubin pro boj proti ponorkám i hladinovým lodím, vybavená šesti torpédomety ráže 533 mm s možností odpalu řízených střel. Modernější čtveřice patří k projektu 636, který loděnice Admiralty Shipyards popisuje jako přímou evoluci předchůdce: tišší trup, modernizovaný torpédově-raketový systém, integrovaný sonar a radar, nová výpočetní architektura. Poslední dvě jednotky převzalo Alžírsko v lednu 2019 a flotila tak dosáhla současného stavu šesti kusů.

Pro srovnání: Egypt provozuje čtyři ponorky Type 209/1400mod od německého TKMS, Jihoafrická republika tři starší třídy Heroine. Žádná jiná africká země nemá víc útočných ponorek, a hlavně žádná nemá takto unifikovanou flotilu jedné konstrukční rodiny. Stejné provozní návyky, společná logistika, jednodušší výcvik; to jsou výhody, které se na papíře neprojeví, ale v praxi znamenají vyšší reálnou dostupnost.

Proč je „skoro nelze najít“, a kdy přece jen lze

Formulace z perexu není nadsázka, ale není ani absolutní pravda. Ponorku třídy Kilo na baterie skutečně detekovat lze, jenže ne levně a ne spolehlivě za všech okolností. Analytický podklad Heritage Foundation shrnuje klasické vrstvy protiponorkového boje: aktivní sonar prozradí lovce dřív, než najde kořist; pasivní sonar závisí na tom, co ponorka sama vyzáří; sonobóje, vrtulníky a hlídková letadla pokryjí jen omezený prostor. V akusticky složitém prostředí mělkých středomořských vod, kde se zvuk odráží od dna a mísí s civilním provozem, se výhoda přesouvá na stranu ponorky.

Slabší momenty přicházejí, když se člun musí přiblížit k hladině. Dobíjení akumulátorů vyžaduje šnorchlování, vysunutí dýchací trubice nad hladinu a spuštění dieselů. V tu chvíli roste akustická i radarová stopa. Podobně prozrazující je průjezd úžinou nebo okamžik po odpalu střely, kdy protivník získá alespoň přibližnou polohu. Právě proto moderní protiponorkový boj staví na vrstvené síti senzorů a trpělivém čekání na chybu.

Projekt 636 oproti staršímu 877EKM tyto zranitelné okamžiky zkracuje. Lepší akumulátory, tišší strojní části, zvukově tlumící materiály na trupu; to vše znamená delší intervaly mezi vynořeními a kratší dobu, po kterou je člun „hlasitý“. Není to neviditelnost. Je to asymetrická výhoda, která nutí protivníka investovat neúměrně víc prostředků do hledání, než kolik stojí samotná ponorka.

Západ ji zná, a sleduje ji velmi pozorně

Západ alžírskou ponorkovou sílu dobře zná. Nejde jen o mediální povědomí, ale o systematický kontakt na několika úrovních. Alžírsko je od března 2000 součástí programu NATO Mediterranean Dialogue, tedy formalizovaného partnerství, které zahrnuje konzultace o bezpečnostních otázkách ve Středomoří. Americké námořní síly pro Evropu a Afriku s alžírským námořnictvem řeší interoperabilitu; poslední veřejně zdokumentované jednání proběhlo v září 2023.

V září 2026 odstartovalo cvičení Phoenix Express 2026 v Tunisku, kterého se Alžírsko účastní po boku dalších středomořských a afrických států. Paralelně NATO ve Středomoří drží operaci Sea Guardian zaměřenou na námořní situační přehled, ochranu tras a energetické infrastruktury. A přímo nad vodami regionu operuje americká CTF-67, úkolová skupina šesté flotily specializovaná na protiponorkové letectvo a průzkum.

Nejnovější vrstvou je Task Force X-Central Mediterranean, experimentální formát NATO z léta 2026, který testuje nové víceoborové zpravodajské a průzkumné nástroje, včetně bezosádkových prostředků, právě v prostoru středního Středomoří. Podle nás je to přímá odpověď na rostoucí komplexitu podhladinového prostředí v regionu, kde alžírské Kilo představují jen jeden, byť nejvýraznější prvek.

Improved Kilo vs. špička NATO: kde končí respekt a začíná realita

Respekt neznamená technologickou rovnocennost. Francouzská jaderná útočná ponorka třídy Suffren (délka 99 metrů, podhladinový výtlak 5 200 tun, torpéda F21, střely SM39, roční dostupnost přes 270 dní) hraje v úplně jiné lize. Německá Type 212A je menší a bližší konceptu Kilo, ale díky pohonu na vodíkové palivové články (AIP) vydrží pod hladinou výrazně déle bez jakéhokoli kontaktu s atmosférou, má extrémně nízkou magnetickou i akustickou stopu a je přímo optimalizovaná pro mělké vody Baltského a Středozemního moře.

Improved Kilo za oběma zaostává ve vytrvalosti, síťové integraci i celkovém systému pohonu. Její síla je jinde: v poměru cena/výkon. Šest kusů v jedné konstrukční rodině, schopných operovat tiše v pobřežních vodách a nést řízené střely s úderem na pozemní cíle; to je kombinace, která levně a trvale zdražuje jakoukoli cizí operaci u jižního křídla Středomoří. Každá západní fregata, každý protiponorkový vrtulník, každá hodina letu hlídkového letounu P-8 Poseidon nasazená na hledání alžírské ponorky je hodina a prostředek, který chybí jinde.

Proč právě teď, a komu je signál určen

Alžírská modernizace ponorkové flotily má vlastní logiku, která sahá hlouběji než aktuální záběry. Objednávka další dvojice projektu 636E padla v roce 2014, tedy tři roky po pádu Kaddáfího režimu v sousední Libyi. Analytické zdroje tuto časovou souslednost nepovažují za náhodu: země, která neměla dostatečné odstrašení proti vnějšímu zásahu, se rozpadla a zůstala destabilizovaná dodnes. Alžírsko si z toho vyvodilo, že ponorková flotila je nejlevnější pojistka proti scénáři, ve kterém by silnější námořnictvo chtělo operovat u jeho pobřeží bez souhlasu.

Zveřejnění záběrů v září 2026, v týdnu, kdy startuje Phoenix Express a NATO testuje nové průzkumné formáty ve středním Středomoří, je podle nás kontrolovaná demonstrace. Signál směřuje současně dovnitř i ven: domácímu publiku ukazuje bojeschopnost, zahraničním pozorovatelům připomíná cenu případné konfrontace. Protože materiál šel přes státní média, je fér přiznat, že jde o strategickou komunikaci, nikoli o nezávislý audit skutečné bojové připravenosti všech šesti jednotek.

Spekulace o budoucím nákupu čínských ponorek nebo integraci hypersonických střel Cirkon se v otevřených zdrojích zatím nepotvrdily. I bez nich ale platí, že šest tichých ponorek s řízenými střelami, rozmístěných na jižním břehu Středomoří pouhých pár set kilometrů od evropských přístavů, je argument, který žádný námořní plánovač nemůže přehlédnout.

Článek Nejsilnější útočná ponorková síla Afriky budí respekt. Západ ji dobře zná, „černé díry“ totiž skoro nelze najít se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co z Mi-24 udělala jihoafrická přestavba

Původní Mi-24V byl dítětem sovětské doktríny: robustní, ale v noci prakticky slepý, se zaměřovacími systémy, které odpovídaly éře analogových přístrojů. Jihoafrická firma ATE, dnes součást skupiny Paramount, provedla na alžírských strojích mezi lety 1999 a 2002 hlubokou přestavbu, která se dotkla téměř všeho kromě samotného draku.

Klíčové změny oproti původnímu Mi-24V:

• Senzorová koule FLIR/TV – infračervené a televizní zaměřování umožňuje vyhledávat a sledovat cíle ve dne i v noci, což sovětský originál neuměl.
• Kokpit kompatibilní s brýlemi nočního vidění – celé osvětlení kabiny bylo přepracováno pro práci s brýlemi nočního vidění, posádka tak může operovat v úplné tmě.
• Nová navigace a identifikace – GPS, dopplerový navigační systém a systém identifikace vlastních sil (IFF) kompatibilní s NATO.
• 20mm kanón v nové věži – nahradil původní sovětský čtyřhlavňový kulomet, s vyšší přesností a dostřelem.
• Jihoafrické protitankové střely Ingwe – laserově naváděné, s dosahem přes 5 kilometrů.
• Systém klamných cílů – obranné prvky proti řízeným střelám, které sovětská verze neměla.

Podle studie CSIS prošlo modernizací nejméně 34 alžírských strojů, některé starší přehledy uvádějí až 45 kusů. Ať už je přesné číslo jakékoliv, šlo o jednu z největších neruských modernizačních zakázek na typu Mi-24 vůbec.

Proč zrovna Niger, a proč právě teď

Převedení vrtulníků do Nigeru nedává smysl jako izolovaný vojenský dar. Dává smysl jako součást mnohem většího příběhu, jehož hlavní postavou je transsaharský plynovod TSGP, označovaný také jako NIGAL.

Jde o kolosální projekt: 4 128 kilometrů potrubí z Nigérie přes Niger do Alžírska, s plánovanou kapacitou kolem 30 miliard kubických metrů plynu ročně. V červnu 2026 Sonatrach oficiálně zahájil stavbu alžírského úseku. A důležitý detail: z 2 424 kilometrů alžírské části se nově staví „jen“ 1 210 kilometrů, zbytek tvoří již existující plynárenská infrastruktura. Niger má svůj 720kilometrový úsek začít budovat na počátku roku 2027.

Plyn z TSGP má podle firemních materiálů Sonatrachu mířit na evropské trhy právě přes existující alžírské exportní kapacity. Pro Evropu, a nepřímo i pro Českou republiku, je to potenciálně významný nový zdroj, byť reálně až v horizontu první poloviny třicátých let. Česko přitom s alžírským plynem už počítá: v říjnu 2024 MPO oznámilo kontrakt ČEZ na dodávky alžírského plynu s kapacitou pro až 100 tisíc českých domácností.

Niger je přitom nejzranitelnějším článkem celého koridoru. V lednu 2026 ozbrojenci zaútočili přímo na leteckou základnu v Niamey a zničili nejméně pět vojenských letounů a vrtulníků, včetně transportního Mi-171. Alžírsko tedy neposílá vrtulníky do klidné země, posílá je tam, kde je bezpečnostní situace akutní a kde se rozhoduje o budoucnosti energetické trasy do Evropy.

Co čtyři vrtulníky znamenají pro nigerské letectvo

Čtyři kusy se mohou zdát jako symbolické gesto. Jenže nigerské vojenské letectvo je extrémně malé. Podle přehledu FlightGlobal měl Niger před dodávkou k dispozici pouhé tři aktivní transportní Mi-17, jediný aktivní bitevní Mi-24/35 a dva další objednané. K tomu čtyři víceúčelové Bell 412 a pět lehkých SA342.

Podle dostupných informací z obranné spolupráce měl balík zahrnovat dva Super Hind Mk III a dva transportní Mi-171 spolu s municí a náhradními díly. Pokud se tato sestava potvrdí, Niger si v bitevní kategorii prakticky znásobí reálnou kapacitu. Nejde o kosmetické doplnění, jde o kvalitativní skok, zvlášť s ohledem na noční bojové schopnosti, které Super Hind přináší a které Niger dosud neměl.

Proti moderním bitevním vrtulníkům typu AH-64 Apache nebo Tiger je Super Hind Mk III samozřejmě stále omlazený veterán postavený na sovětském draku ze sedmdesátých let. Ale v sahelském operačním prostředí, kde protivníkem nejsou konvenční armády s pokročilou protivzdušnou obranou, nýbrž ozbrojené skupiny operující v rozlehlém pouštním terénu, je stroj se schopností přesného nočního úderu mimořádně cenný.

Bezpečnostní předpolí kolem plynovodu

Skutečný význam celé transakce neleží v technických parametrech čtyř vrtulníků. Leží v tom, co Alžírsko dělá systematicky: buduje si bezpečnostní předpolí kolem budoucího energetického koridoru. Ve stejném období, kdy Sonatrach vysílal technické mise do Niamey kvůli trase plynovodu, probíhala jednání expertních bezpečnostních komisí obou zemí. Nigerský ministr ropy po červnovém jednání v Alžíru výslovně ocenil „strategický charakter“ vzájemných vztahů.

Alžírsko tím vysílá signál hned několika směry. Nigeru říká: jsme tvůj bezpečnostní patron, investujeme do tvé obranyschopnosti. Evropě říká: budoucí plynový koridor bude chráněný, můžete s ním počítat. A širšímu Sahelu říká: máme v regionu vojenský i energetický zájem a hodláme ho prosazovat.

Samotné vrtulníky přitom na ochranu stovek kilometrů plynovodní trasy nestačí. Bude potřeba průzkumných prostředků, pozemních jednotek, předsunutých základen a dlouhodobého hlídkování. Super Hindy jsou ale viditelný a okamžitě nasaditelný prvek: rychlá reakce, palebná podpora, eskortní schopnost. Přesně to, co Niger po lednovém útoku na svou hlavní základnu zoufale potřebuje.

Čtyři vrtulníky nezmění bezpečnostní mapu Sahelu. Ale rozhodnutí Alžírska předat Nigeru stroje z jedné z nejhlubších afrických modernizací Mi-24, v době, kdy se na stejném stole řeší stavba plynovodu za miliardy, ukazuje, že energetika a obrana jsou tu dvě strany téže mince.

Článek Alžírsko se zbavilo ruských vrtulníků Mi-24, ale ne ledajakých. Jihoafrická modernizace z nich udělala úplně jiné stroje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Su-57 chce Alžírsko ve směšném počtu

Rostec je obří ruský zbrojní konglomerát, který sdružuje přes 800 zbrojovek nebo společností nějak souvisejících s výrobou zbraní. Wikipedia uvádí, že jde oficiálně o „Státní korporaci pro podporu vývoje, výroby a vývozu high-tech produktů“, zkráceně Rostec. Má pod sebou přitom i společnosti letecké, a to včetně vývojářů a výrobce Suchoje Su-57.

Video: Těžká ztráta. Německá houfnice PzH 2000 ukrajinské armády naposledy vystřelila. Poté ji Rusové zničili

Jedná se o svým způsobem impozantní letadlo, které má potenciál. Armádní Zpravodaj je názoru jako řada čínských inženýrů, že se z něj lze v mnohém poučit. Wikipedia upřesňuje, že bylo vyvinuto jako víceúčelový stíhací letoun schopný vzdušného boje, pozemního a námořního úderu, k čemuž má také spoustu odzkoušených zbraní, ale není to jeho hlavní zaměření.

Excelovat by stroj měl ve vzdušném boji, a pak také v pronikání PVO a jejím zničení, čímž by otevřel oblohu pro letouny nižší třídy v pozicích nosičů zbraní. A právě v této oblasti zaostává, což potvrzuje i to, že nebyl nikdy nasazen v podobné roli na Ukrajině, resp. se ani nepřiblížil k bojové linii, ale maximálně ji odstřeloval z dálky pomocí řízených pum, střel apod.

Video: Leopard 2A4 v rukách Ukrajinců zcela dominoval. S pověstnou přesností sám roznesl ruský konvoj

Jeho největší slabinou je nízká úroveň stealth, a mnozí dokonce pochybují, že nějakou má, neboť se zdá být jeho konstrukce silně nedotažená. To ostatně podporují i snahy o její vylepšování a upravování, ale zatím to nevypadá, že by se vůbec měla přiblížit úrovni jiných letounů 5. generace, tedy zejména F-35 a F-22. Ale zrovna Alžírsko prakticky nemá jinou možnost.

Má totiž dlouhodobé spory se svým západním sousedem, Marokem, nad nímž nejspíše chtělo tímto tahem získat leteckou převahu, na což ovšem reagovali Američané a prodali marockému letectvu F-35 jako protiváhu. Ve hře je navíc zakázka na až 32 ks, oproti čemuž je šest Su-57 pro alžírské letectvo jako nic; dokonce ani stejný počet by nezajistil výhodu.

Bulharská F-16, na níž vsadilo i Slovensko, po 6 měsících v problémech. Museli ji uzemnit, závada s nádrží dělá letadlu špatnou pověst

V tabulce je přitom uvedeno pořadí kontrolních a povelových ukazatelů v počtu dvou dávek po šesti kusech – šest bude nejspíše stíhaček, dalších šest na náhradní díly. A vedle toho potvrzuje i objednání 14 ruských bombardérů Su-34. Svědčí o tom i objednávka stejného počtu velitelských a řídících ukazatelů, které měly být přemístěny jako součást letounu.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Článek Hackeři zveřejnili dokumenty, které potvrzují, kolik Alžírsko kupuje ruských Suchojů Su-57 páté generace. Žádná sláva to není se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Alžírské Su-35 byly zřejmě určeny pro Egypt

Informace o kontraktu nejsou veřejně známé, takže se redakci Armádního Zpravodaje nedařilo dohledat ani počet letounů, jaké plánuje alžírské letectvo koupit, ani jaká byla cena. Dostupné je pouze ojedinělé video sdíleném vojenským analytikem „Alžírská hvězdná loď“, které je níže. Vidět na něm je Su-35 s barvách alžírského letectva, jak letí po obloze.

Ukrajinci tvrdě zasáhli proti útěku svých mužů, kteří měli narukovat do armády. Pašeráky chytili, než stihli překročit hranice

Pravdivost videa nelze žádným způsobem ověřit, jednat se nicméně mělo o první letecký výcvik, kdy Suchoj Su-35 startoval ze základny Oum Boaughi, která leží na severovýchodě země. Nic moc dalšího k dispozici prozatím není. Armádní Zpravodaj však koncem ledna 2025 upozornil na to, jak francouzský Rafale porazil ruský Su-35 a získal si přízeň egyptského letectva.

Zda se jednalo o rozhodnutí pouze na základě kvalit a parametrů, není jasné. Mohli ho totiž ovlivnit Američané zákonem CAATSA, což je směrnice zabývající se sankcemi vedenými proti Severní Koreji, Íránu a Rusku, takže Armádní Zpravodaj usuzuje, že kdyby Egypt koupil Su-35, mohly by logicky ztratit přístup k vyspělým americkým zbraním i další výhody.

Ruský bojový vrtulník Mi-28 se zřítil a celá posádka zahynula. Rusové raději informace zatajují

Z připomínky DefenceSecurityAsia potom vyplývá, že Suchoje Su-35, které nakonec alžírské letectvo dostalo, původně nemusely být určeny jemu. Může jít právě o ty, s nimiž počítal Egypt, konkrétně se jednalo o 24 kusů. Alžírsko mimochodem kupuje také ruský Su-57, jak Armádní Zpravodaj informoval v únoru 2025, jemuž bude v sousedním Maroku konkurovat americký letoun F-35, což naše redakce vyhodnotila zejména jako taktický tah.

Článek Utajovaný prodej ruských Su-35 prozradilo video vojenského experta. Rusko může slavit, nový odběratel zachránil velký kontrakt se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Suchoj Su-57 má hlavně pochybné stealth

O tom, zda bude mít někdo zájem o ruský letoun Su-57, bylo dlouho pochyb, i když MilitaryWatchMagazine připomíná, že Alžírsko je za potencionálního kupce považováno již od roku 2020. Jde o tradičního odběratele ruských zbraní a koupě nejmodernějšího letounu by tedy byla logickým krokem. A to i přes kontroverze, které o něm přetrvávají – třeba o úrovni stealth, která patrně nesplňuje požadavky na letoun 5. generace. Dokonce ani ty nejnovější šarže Su-57 nejsou lepší, jak Armádní Zpravodaj hodnotil začátkem ledna 2025.

iZdroj fotografie: Anna Zvereva / Creative Commons / CC BY

I tak ovšem Alžírsko získá jeden z nejlepších letounů současnosti na světě. Su-57 je postavený tak, aby měl vynikající manévrovatelnost nebo schopnost supercruise, uvádí Wikipedia, přičemž jde o jednomístný stroj s maximální rychlostí Mach 2. Disponuje moderním radarem typu AESA, a i když může v některých ohledech za americkými a čínskými protějšky 5. generace zaostávat, rozhodně se může vyrovnat a nejspíše i předčít ty 4,5. generace. Jedinou další alternativou by pak pro Alžírsko pravděpodobně byl čínský Shenyang J-35.

Předností Su-57 jsou hlavně zbraně

Se Suchojem Su-57 může alžírské letectvo získat i celou řadu zbraní, a to většinou odzkoušených v boji. Nést jich může na 12 závěsnících až 7,5 tun, například se může jednat o řízenou střelu Ch-59. Ta je určena k zasahování pozemních cílů a vybavena je hlavicí o hmotnosti 320 kilogramů, uvádí ArmyRecognition. Její dosah je až 285 kilometrů a přesnost 2 až 5 metrů, navíc existuje i protilodní varianta s aktivním radarovým vyhledávačem.

„Největším soupeřem je pro stíhačku F-16 ruský Su-57, dokáže ji zaměřit, aniž by o tom věděla,“ srovnal letouny vysloužilý indický pilot

Na letoun lze instalovat také klouzavé pumy s modulem UMPK, zvládat by měl minimálně ty o hmotnosti 250 a 500 kilogramů. V leteckém souboji pak může použít střely včetně radarem naváděné R-37M. U ní Rusko deklaruje dosah až 400 kilometrů, ale Alžírsko pravděpodobně dostane jenom exportní verzi označenou jako RVV-BD. Wikipedia uvádí, že je její dosah omezený na 200 kilometrů, ale i tak jde o vynikající parametr.

Článek Velký úspěch pro ruský vojenský průmysl: Suchoje Su-57 koupí Alžírsko, největší předností jsou v boji odzkoušené zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Západ byl šokován extrémní rychlostí

Letouny MiG-25 vstoupily v Sovětském svazu do služby kolem roku 1970. Pro západ byla jejich existence šokem, protože zjistil, že jejich soupeř má neuvěřitelně rychlý letoun, jenž je schopen dosahovat rychlostí vyšších než Mach 3. To byla hodnota, které se nemohla žádná ze západních stíhaček rovnat. Dokonce ani letoun F-15, a to byl nakonec hlavním oponentem pro tento superrychlý stroj.

Spojené státy měly štěstí, že se o letounu dozvěděly více v roce 1976. Nad palubou americké lodi při cestě do Japonska přeletěl sovětský pilot Viktor Belenko, a tak západní technici letoun prozkoumali. Dle jejich zjištění je rychlost Mach 3,2, které letoun dosahoval, sice možná, avšak jen za cenu totálního zničení motoru. Letadla proto většinou létala rychlostí Mach 2,5 až 2,8. Měla také relativně krátký dolet a nebyla příliš obratná. Sloužila totiž k odpalování radarem řízených střel na dlouhou vzdálenost.

Extrémní rychlost MiG-25 také znamenala vysokou cenu, přičemž ve srovnání s jinými zdroji byl drahý i jejich provoz. Proto se jen v malém počtu importovala. Většinou do arabských zemí, které měly dostatečné příjmy z ropy. Jednou z nich bylo Alžírsko, kde zhruba desítka těchto strojů zůstává ve službě dodnes. Není za ně náhrada a země odhaduje, že by je mohla vyřadit až po získání Su-57. Jejich výroba je v Rusku ale nesmírně pomalá.

I starší stroje mají své přednosti

Ačkoli jde o relativně staré stroje, jsou stále velmi konkurenceschopné proti možným soupeřům, tedy okolním zemím. Alžírským největším soupeřem je Maroko, se kterým se již v minulosti střetlo, přičemž mezi zeměmi panuje vysoké napětí. Obě také značně investují do svých ozbrojených sil. Alžírské MiGy jsou oproti těm původním vylepšené, protože v 90. letech byly hluboce modernizované. Získaly tehdy novou avioniku a senzory.

MiG-25 je dosti velký letoun. Je 23,82 metru dlouhý a rozpětí jeho křídel je 14,01 metru. Hmotnost prázdného letadla je plných 20 tun, nejvyšší vzletová téměř 37 tun. Je to způsobeno nejen velikostí letounu, ale i použitím oceli jako základního kovu konstrukce. Při vysokých rychlostech se totiž povrch letounu zahřívá na velmi vysoké teploty, které vydrží jen velmi málo materiálů. Západní konstrukce to řešily použitím lehkého titanu, ovšem Sověti ho v MiGu použili jen ve výjimečných případech.

MiG-25 útočí na dlouhou vzdálenost

Hlavní zbraní této stíhačky byla čtveřice radarem naváděných střel R-40. Ty právě s vysoce výkonným radarem, kterým letoun disponuje, umožňovaly útočit na soupeře ve velké vzdálenosti. Střely měly dolet až 80 kilometrů a rychlost Mach 4,5. Avšak letadlo mohlo nést i tepelně naváděné střely krátkého dosahu R-60. Nevýhodou stroje je poměrně malý dolet, při vyšších rychlostech jen kolem 1 600 kilometrů.

V Alžírských službách MiG-25 dosáhly jednoho velikého úspěchu. Když se zde v roce 1988 konalo zasedání Organizace pro osvobození Palestiny, uvažoval Izrael, že na nejvyšší představitele Palestinců zaútočí. Alžírské nebe však nepřetržitě hlídala dvojice rychlých MiGů, další byly připraveny případně vystartovat. Když izraelské F-15 vyslané k útoku zjistily, jak silně je obloha hlídána, Izrael je nakonec odvolal zpět.

Jak úspěšný by mohl být MiG-25 proti dnešním nejmodernějším letadlům?

Zdroj: MilitaryWatchMagazine

Článek Alžírsko stále vlastní letku superrychlých MiG-25. I přes svůj věk představují významnou bojovou sílu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.